ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1297.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1297/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. C. , IČO 69620008, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance č. 13, proti žalovanému P. W. (dříve R.), zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Reální č. 172/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 13/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2012, č. j. 16 Co 202/2012-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlastimila Bureše, advokáta se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance č. 13.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19. 11. 2009 (doručeným žalobci dne 20. 11. 2009) žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §56 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu žalobce „za měsíce červenec, srpen a září 2009 nevyplatil celou mzdu podle odpracovaných hodin a termínu splatnosti a že mu za říjen 2009 dluží polovinu platu“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 2009 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k okamžitému zrušení pracovního poměru žalovaného není dán důvod, neboť mzda za uvedené měsíce byla žalovanému řádně vyplacena v souladu s výplatním termínem (za měsíc červen 2009 dne 10. 8. 2009 ve výši 14.741,- Kč, za měsíc srpen 2009 dne 10. 9. 2009 ve výši 13.632,- Kč, za měsíc září 2009 dne 10. 10. 2009 ve výši 15.084,- Kč a za měsíc říjen 2009 dne 13. 11. 2009 ve výši 17.278,- Kč).
Žalovaný namítl, že žalobce nevyplatil žalovanému mzdu (v plné výši) podle skutečně odpracovaných hodin, neboť mzda uvedená na výplatních lístcích neodpovídá počtu odpracovaných hodin, že žalobce na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval a žádal ho o vyplacení celé mzdy.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. 26 C 13/2010-65 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9.900,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „žalobce v řízení neprokázal, že vedl řádně evidenci odpracované pracovní doby žalovaného dle ustanovení §96 odst. 1 zákoníku práce a nepostavil tak najisto skutečnost, že mzda, kterou žalovanému vyplatil v předmětném období, odpovídá skutečně odpracovaným hodinám“. „Žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nemůže být úspěšná, neboť již nelze zpětně porovnat výši vyplacené mzdy s počtem odpracovaných hodin.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 16 Co 202/2012-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 31.289,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Bureše. Dovodil, že institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. §56 písm. b) zákoníku práce není právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat nebo jejich část, vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu nebo její část, musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podání žaloby u soudu o zaplacení mzdy nebo její části. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. §56 písm. b) zákoníku práce jako uplatnění sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele podle §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat, je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen a ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu nebo jakoukoliv část mzdy. Protože žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru za stavu, kdy mezi účastníky bylo sporné již od srpna 2009, zda žalovanému náleží mzda ve větším rozsahu (za více odpracovaných hodin), než mu žalobce zaplatil, použil tento právní institut jako prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o část mzdy, tedy v rozporu s účelem zákona, a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je proto podle §39 občanského zákoníku neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že „jednou ze základních zásad pracovně-právního odvětví je zásada úplatnosti práce, dosažení pro zaměstnance určitého protiplnění za odvedenou práci, a že právě institut okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle §56 odst. 1 písm. b) slouží k ochraně a k zachování této zásady“. „Nelze bez dalšího tvrdit a aplikovat přednostní řešení civilní žalobou, když pracovně-právní předpis poskytuje zaměstnanci primární ochranu ve formě možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle §56 odst. 1 písm. b)“, „na civilní žalobu je v tomto případě potřeba pohlížet jako na subsidiárně použitelnou možnost řešení, protože není žalobou negatorní a nemůže zabránit dalšímu protiprávnímu jednání zaměstnavatele.“ Domnívá se, že „protože zaměstnavatel nedostál své zákonné povinnosti dle §38 odst. 1 písm. a), pak nelze po zaměstnanci požadovat, aby v takovémto pracovním poměru nadále setrvával“. Dovolatel má také za to, že „o výši jeho mzdy nebylo sporu, když na tuto mu dle §109 odst. 1 zákoníku práce vzniklo právo již jejím vykonáním v rámci pracovního poměru“ a že „ze strany žalobce nebylo žalovanému sděleno výhrad k jím vedeným výkazům práce“. „Žalobce neprokázal ani netvrdil, že žalovaný odpracoval pracovní dobu pouze v rozsahu, za který mu byla vyplacena mzda“, proto „právo na nevyplacenou část mzdy nebylo předmětem sporu, ale neuspokojeným mzdovým nárokem“. Uvedl, že „nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť se žalobce řádně této neplatnosti nedovolal“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 20. 11. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.
Podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§141 odst. 1).
Smysl (účel) ustanovení §56 písm. b) zák. práce spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu) významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. §67 odst. 1 zák. práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).
Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně - jak správně uvedl odvolací soud - institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Nejvyšší soud České republiky již dříve dospěl k závěru (na němž nemá důvod cokoliv měnit), že vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu (plat) nebo jejich části (jednotlivé složky), popřípadě právo na náhradu mzdy (platu), musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podání žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce jako uplatnění sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu); je-li právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoli jejich část, kterou mu zaměstnavatel nevyplatil, sporné, důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce není dán (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, uveřejněném pod poř. č. 99 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012).
V projednávané věci žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce z důvodu, že mu žalobce „za měsíce červenec, srpen a září 2009 nevyplatil celou mzdu podle odpracovaných hodin a termínu splatnosti a že mu za říjen 2009 dluží polovinu platu“. Z obsahu spisu a skutkových zjištění soudů však vyplývá, že mezi účastníky pracovního poměru je spor o právo žalovaného na uvedené části mzdy. Žalovaný nesouhlasil s tím, v jaké výši mu žalobce mzdu od srpna 2009 (již za měsíc červenec 2009) vyplácí, neboť z odevzdané evidence odpracovaných hodin měl za to, že mu náleží mzda ve větším rozsahu – za více odpracovaných hodin, než mu žalobce zaplatil. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že žalovaný použil právní institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce jako právní prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o části mzdy. Vzhledem k tomu, že - jak uvedeno výše - takový postup odporuje účelu (smyslu) zákona, je okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 19. 11. 2009, podle ustanovení §39 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) neplatné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Vlastimil Bureš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu