ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1299.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1299/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované T. Ž., a. s., zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8C 203/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2003 č. j. 16 Co 304/2003-56, takto:
I.Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá. Žalobu odůvodnil tím, že pracovní poměr mezi účastníky neskončil žádným ze způsobů skončení pracovního poměru uvedených taxativně v ustanovení §42 zák. práce. Žalobci byl sice rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 8. 1999 přiznán s účinností od 22. 10. 1998 plný invalidní důchod pro „obecné onemocnění“, avšak - jak žalovaná sama uvádí - žalobce „odmítal podepsat jakýkoliv dokument týkající se jeho pracovního poměru“ a nelze ničím prokázat, že by se žalobce a žalovaná dohodli na ukončení pracovního poměru ke dni 21. 10. 1998. Protože nedošlo k souhlasnému projevu vůle smluvních stran ani v konkludentní formě, a protože „je právně irelevantní skutečnost, že s účinností od 22. 10. 1998 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod“, je zřejmé, že pracovní poměr mezi účastníky i nadále trvá.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 6. 5. 2003 č.j. 8 C 203/2002-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce se dostavil dne 19. 2. 1999 na osobní oddělení žalované k jednání o dalším pracovním zařazení, byl mu předložen návrh dohody o rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §43 zák. práce ke dni 21. 10. 1998, avšak žalobce odmítl tuto dohodu podepsat s poznámkou „ať si to pracovníci žalované udělají jak chtějí“, a z jednání odešel. Od tohoto dne se žalobce nedomáhal přidělování práce až do 4. 5. 2001, kdy o přidělení práce požádal prostřednictvím svého zástupce; znal přitom závěr posudkové komise, že jeho zdravotní stav odpovídá plné invaliditě, mimoto dne 14. 8. 2000 požádal Úřad práce ve F. o zprostředkování zaměstnání, který mu rozhodnutím ze dne 4. 9. 2000 přiznal hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání, přičemž na potvrzení o průměrném čistém měsíčním příjmu, který úřadu práce předložil, byla vyznačena délka zaměstnání u žalované od 12. 9. 1986 do 21. 10. 1998 a jako důvod rozvázání pracovního poměru byl uveden „invalidní důchod“. Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k závěru, že „z uvedeného jednání žalobce vyplývá, že tímto dal žalobce najevo akceptaci návrhu dohody ze dne 19. 2. 1999 a od té doby považoval svůj pracovní poměr u žalované za rozvázaný“, a to „zpětně ke dni 21. 10. 1998“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2003 č. j. 16 Co 304/2003-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se „ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce „neprojevil svou vůli akceptovat návrh dohody o skončení pracovního poměru ze dne 19.2.1999 svým vlastnoručním podpisem a dohodu odmítl podepsat, nicméně svou vůli akceptovat návrh žalované na rozvázání pracovního poměru projevil konkludentně“. Zdůraznil, že žalobce se po dni 19. 2. 1999 „nedostavoval k žalované, nežádal o přidělování práce, nepodal žalobu na náhradu mzdy“ a dal tak „zcela jasně najevo, a to konkludentně, že souhlasí s návrhem žalované na skončení pracovního poměru dohodou ke dni 21. 10. 1998“. Stalo se tak - jak odvolací soud dále uvedl - „v době, kdy věděl, že byl uznán plně invalidním, ale invalidní důchod mu ještě nebyl přiznán“. Zdůraznil, že sice „je nepochybné, že žalobce projevil svoji nevůli uzavřít písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru, ovšem to nemění nic na tom, že posléze tento návrh akceptoval z důvodů shora uvedených“. Protože však podle názoru odvolacího soudu „sjednaným dnem skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 zák. práce může být jen den podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, nebo některý ze dnů následujících po uzavření dohody, nikoliv ale den předcházející podpisu dohody“, „pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou nikoliv ke dni 21. 10. 1998, ale dnem 19. 2. 1999“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru „v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud uspokojivě vyřešena otázka, zda je možné rozvázání pracovního poměru dohodou konkludentně poté, co zaměstnanec rezolutně odmítne podepsat předložený návrh dohody o rozvázání pracovního poměru a ani následně tento návrh neakceptuje“. Podle názoru žalobce „bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že ke shodným projevům vůle ohledně obsahu dohody o rozvázání pracovního poměru dne 19. 2. 1999 ani v následujícím období nedošlo a žádná dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou tudíž uzavřena nebyla“. Odvolací soud se podle názoru žalobce nevypořádal s jeho námitkou, že „z rozsudku soudu prvního stupně není jasné, kdy přesně mělo dojít k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a s jakou účinností, což je skutečnost pro určení, zda pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá, rozhodující a zásadní“. Svoji úvahu, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 19. 2. 1999 odvolací soud v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. řádně nezdůvodnil. Žalobce totiž „nadále popírá, že by na jakoukoliv dohodu se žalovanou byť jen konkludentně přistoupil, pokud však podle názoru krajského soudu k této dohodě opravdu došlo, není žalobci jasné, jak bylo možné z následného chování (tedy konkludentního projevu vůle) vydedukovat datum, ke kterému měl pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončit“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení
§240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je možné dovodit konkludentní skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §43 zák. práce za situace, jestliže zaměstnanec dříve písemný návrh rozvázání pracovního poměru výslovně odmítl. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru od 1.9.1986, naposledy jako člen závodní stráže. Od 13.7.1998 byl uznán práce neschopným, a po uplynutí podpůrčí doby vyplácení nemocenských dávek dne 21.10.1998, byl na jednání posudkové komise Okresní správy sociálního zabezpečení konaném dne 2.2.1999 uznán plně invalidním „pro obecné onemocnění“. Dne 19.2.1999 mu byl na osobním oddělení žalované předložen návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou „ke dni 21.10.1998“, který však žalobce odmítl podepsat; dalšího přidělování práce se nedomáhal, náhradu mzdy nepožadoval. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13.8.1999 byl žalobci přiznán od 22.10.1998 plný invalidní důchod, který mu byl dalším rozhodnutím od 10.7.2000 odňat a rozhodnutím ze dne 5.9.2000 mu byl přiznán od 10.7.2000 částečný invalidní důchod; rozhodnutím Úřadu práce ve F. ze dne 4.9.2000 bylo žalobci na jeho žádost ze dne 14.8.2000 přiznáno hmotné zabezpečení. Dopisem ze dne 27.9.2000 žalobce prostřednictvím svého zástupce „s ohledem na výše popsané nejasnosti ohledně řádného ukončení pracovního poměru“ kromě jiného požádal žalovanou o sdělení, zda jej má „možnost zaměstnávat i do budoucna“.
Podle ustanovení §43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.
Podle ustanovení §43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost, (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru sjednaná podle ustanovení
§43 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena.
Protože žalobce odmítl podepsat písemný návrh na rozvázání pracovního poměru předložený dne 19.2.1999 žalovanou, je nepochybné, že k přijetí písemně učiněného návrhu a tedy k uzavření dohody písemnou formou (srov. §244 odst. 5 zák. práce) nedošlo. Za tohoto stavu bylo pro posouzení projednávané věci podstatné - jak z toho též vycházely soudy obou stupňů, zda žalobce svoji vůli akceptovat návrh žalované na rozvázání pracovního poměru projevil jiným způsobem.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.
Podle §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že žalobce sice přesto, že byl dne 2.2.1999 uznán plně invalidním, dne 19.2.1999, „rezolutně odmítl“ učinit výslovný písemný projev směřující k rozvázání pracovního poměru dohodou, avšak následně se podle něj zachoval: od uvedeného dne nepožadoval ani přidělování práce podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce], ani náhrady mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele (z důvodu nepřidělování práce podle pracovní smlouvy) podle ustanovení
§130 odst. 1 zák. práce, v této době již byl uznán plně invalidní a jediným zdrojem jeho příjmů se stal plný invalidní důchod. Tyto vnější skutkové okolnosti nelze interpretovat jinak, než že žalobce dal svým následným jednáním najevo, že návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou - ke dni 19.2.1999, jak k tomuto závěru správně dospívá odvolací soud - akceptuje.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že úsudek o vůli žalobce založený na tom, co výše uvedené skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, je v daném individuálním případě nesprávný, neboť žalobce ve skutečnosti nechtěl přesto pracovní poměr rozvázat. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle totiž není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a
§229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu