ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.13.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 13/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalované Č. J. H., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 245/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 1999, č.j. 7 Co 2266/99-103, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5. 1. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru "podle §46 odst. 1 písm. f) pro porušení pracovní kázně, kterého se dopustila tím, že opakovaně odmítá převzít práce spojené s vedením valutové pokladny".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že odmítnutím převzít práce spojené s valutovou pokladnou se nedopustila porušení pracovní kázně, neboť uvedené práce nepatří do její pracovní náplně jako "administrativně technického pracovníka IV".
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 5. 1999, č.j. 2 C 245/98-74, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení v částce 8.525,- Kč k rukám zástupce žalované. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně se dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že odmítla splnit příkaz nadřízeného k tomu, aby převzala k vedení valutovou pokladnu. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně byla od 1. 4. 1992 zařazena do funkce "administrativně technický pracovník IV" a že podle Jednotného katalogu prací platného u žalované k takovému zařazení patřila i pokladní manipulace s peněžní hotovostí, tedy s finančními prostředky valutovými či tuzemskými. Tuto práci žalobkyně také vykonávala od roku 1992 do roku 1995.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, č.j. 7 Co 2266/99-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.526,- Kč "na účet" advokáta a rozhodl, že dovolání proti svému rozsudku nepřipouští. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně dne 16. 10. 1997 odmítla podle pokynu svého nadřízeného vykonávat práce při vedení valutové pokladny, a toto jednání posoudil jako závažné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že se žalobkyní sjednaný druh práce podle dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 1992 a Jednotného katalogu prací zahrnoval pod pojmem manipulace s peněžní hotovostí též vedení valutové pokladny, o čemž dle odvolacího soudu svědčí i faktický výkon této práce žalobkyní od dubna 1992 do listopadu 1995. Námitku žalobkyně o marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §46 odst. 3 zák. práce považoval za nedůvodnou, neboť podle jeho názoru dochází "ke stavení běhu této lhůty" z důvodu zákazu výpovědi v ochranné lhůtě podle §48 zák. práce, tedy v době pracovní neschopnosti žalobkyně od 16. 10. 1997 do 4. 1. 1998. K námitce žalobkyně, že výpověď je neplatná z důvodu její nepřesnosti a nepřezkoumatelnosti, odvolací soud uvedl, že skutkový důvod výpovědi je vymezen zcela jednoznačně jako opakované odmítnutí výkonu práce spojené s vedením valutové pokladny, a to dne 16. 10. 1997 a v době předcházející tomuto datu, což je z písemné výpovědi zřejmé. To, jakým způsobem žalovaná skutkový důvod výpovědi právně hodnotí, nemá podle odvolacího soudu na platnost výpovědi z hlediska jejích náležitostí vliv. Dovolání proti svému rozsudku dovolací soud nepřipustil s odůvodněním, že odpověď na otázku ohledně běhu prekluzivní lhůty podle §46 odst. 3 zák. práce plyne přímo z uvedeného ustanovení zákona a že otázka vymezení výpovědního důvodu v písemné výpovědi je řešena judikaturou.
V dovolání, které žalobkyně podává "s odkazem na ust. §239 odst. 2 o.s.ř. a na ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.", neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka především namítá, že pracovní neschopnost zaměstnance nemá žádný vliv na běh prekluzivní dvouměsíční lhůty pro dání výpovědi stanovené v §46 odst. 3 zák. práce. Porušila-li dovolatelka pracovní kázeň dne 16. 10. 1997, začala běžet prekluzivní lhůta dne 17. 10. 1997 a skončila dne 16. 12. 1997. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že byla v té době v pracovní neschopnosti. Nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu na výklad ustanovení §44 odst. 2 zák. práce. Je přesvědčena, že z písemného vyhotovení výpovědi nelze seznat, kdy a jak se měla takových skutků dopustit. Ve výpovědi chybí výslovné uvedení časového okamžiku, kdy se vytýkaného jednání měla žalobkyně dopustit, a není v ní uvedeno ani to, o kolik porušení pracovní kázně se mělo jednat. Namítá dále, že nikdy nepřevzala a neodsouhlasila písemnou náplň práce, která by odpovídala v pracovní smlouvě sjednanému druhu práce, a že činnost valutové pokladny vykonávala pouze do 10. 11. 1995, kdy ji předala trvale jiné zaměstnankyni, a nikdy poté již nedošlo mezi účastníky k dohodě o tom, že bude takovou činnost vykonávat. Výslovně též upozornila na vady, jimiž trpí upozornění na možnost výpovědi ze dne 16. 10. 1997, neboť v něm uvedené tvrzení, že jí byla dne 18. 8. 1997 předána náplň práce, není pravdivé. Proto též nebyla řádně splněna podmínka upozornění na porušení pracovní kázně v posledních šesti měsících s možností výpovědi. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.s.ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda je v projednávané věci dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.(. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky], případně, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že mimo jiné nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Zpochybňuje totiž závěr odvolacího soudu (shodný se závěrem soudu prvního stupně), že součástí pracovní náplně žalobkyně byla i povinnost vykonávat činnost při vedení valutové pokladny, a nabízí vlastní skutková zjištění, podle nichž nikdy nepřevzala a neodsouhlasila písemnou náplň práce, jež by odpovídala v pracovní smlouvě sjednanému druhu práce, a že nikdy poté, co předala činnost ve valutové pokladně jiné zaměstnankyni, nedošlo již mezi účastníky k dohodě o výkonu činnosti valutové pokladny žalobkyní. Tvrdí tedy, že výsledek hodnocení důkazů soudem provedených ohledně obsahu pracovní náplně žalobkyně neodpovídá postupu podle ustanovení §132 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka v této části dovolání netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav v tomto směru nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje uvedený dovolací důvod důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, neboť z písemného vyhotovení výpovědi nelze seznat, kdy a jak se měla žalobkyně skutků ve výpovědi uvedených dopustit, a není v ní "expresis verbis" uveden konkrétní výpovědní důvod obsažený v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Výklad ustanovení §44 odst. 2 zák. práce se v judikatuře soudů již ustálil. Byl vysloven názor, že "není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď". Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a následně byl a v současné době je jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.7.1997 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). V posuzovaném případě odvolací soud z toho právního názoru vycházel; dovodil-li, že skutkový důvod výpovědi je vymezen "zcela jednoznačně jako opakované odmítnutí výkonu práce spojené s vedením valutové pokladny, a to dne 16. 10. 1997 a v době přecházejí tomuto datu, což je z písemné výpovědi zřejmé" a dále, že "způsob, jakým žalovaná skutkový důvod právně hodnotí, nemá na platnost výpovědi z hlediska jejích náležitostí vliv", bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
V projednávané věci odvolací soud dále mimo jiné řešil též právní otázku, zda vůbec, a případně jaký vliv na běh lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, má ustanovení §48 zák. práce o zákazu výpovědi. Při řešení této právní otázky dospěl odvolací soud k závěru, že z důvodu zákazu výpovědi v ochranné době podle §48 zák. práce dochází "ke stavení běhu" prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi zanikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru, jenž spočívá v porušení pracovní kázně, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod k výpovědi zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň (způsobem, zmíněným v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce(, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu výpovědi z pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručena), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně intenzitou předpokládanou v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl.
Podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, to je v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce pro nemoc nebo úraz, pokud si tuto neschopnost úmyslně nevyvolal nebo nezpůsobil v opilosti, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od povolení lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o šest měsíců po propuštění z ústavního ošetřování.
Podle ustanovení §49 zák. práce zákaz výpovědi se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci
a) pro organizační změny uvedené v §46 odst. 1 písm. a) a b),
b) z důvodu, pro který může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud nejde o zaměstnankyni na mateřské dovolené (§157 odst. 1); byla-li dána zaměstnankyni z toho důvodu výpověď před nástupem mateřské dovolené tak, že by výpovědní doba uplynula v době této mateřské dovolené, skončí výpovědní doba současně s mateřskou dovolenou,
c) pro jiné porušení pracovní kázně (§46 odst. 1 písm. f)(, pokud nejde o těhotnou zaměstnankyni nebo o zaměstnankyni nebo osamělého zaměstnance, kteří trvale pečují o dítě mladší než tři roky.
Protože zákaz výpovědi (tedy i zákaz výpovědi podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce( se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení pracovní kázně, nejde-li o těhotnou zaměstnankyni nebo zaměstnankyni nebo osamělého zaměstnance, kteří trvale pečují o dítě mladší než tři roky (§49 písm. c) zák. práce(, nemůže mít ustanovení o zákazu výpovědi (§48 zák. práce) žádný vliv na běh prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, s výjimkou uvedenou v §49 písm. c) zák. práce. V případě, že by se jednalo o výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodů, pro které by se zaměstnancem mohl zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, nebylo by rovněž možno (za podmínek §49 písm. b) zák. práce( ustanovení o zákazu výpovědi na běh lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce použít. Proto závěr odvolacího soudu o tom, že u výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu závažného porušení pracovní kázně dochází vzhledem k pracovní neschopnosti zaměstnance "ke stavení běhu" lhůty uvedené v §46 odst. 3 zák. práce, aniž dodává, že se musí jednat pouze o výjimky výslovně uvedené v ustanovení §49 písm. c) zák. práce (o což se ale v projednávané věci nejednalo), je v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné a zároveň též důvodné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. února 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková