ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1316.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1316/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) M. Ř., a b) Ing. M. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o 1.218.423,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. dubna 2004 č.j. 9 C 726/2003-119, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 925/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2007 č.j. 26 Co 289/2006-89, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.4.2004 č.j. 9 C 726/2003-119 žalovanému uložil, aby zaplatil každému ze žalobců po 609.211,50 Kč a aby zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení 112.597,- Kč k rukám advokáta. Řízení o odvolání žalovaného podaném proti tomuto rozsudku bylo usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 14.1.2005 č.j. 9 C 726/2003-176, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.4.2005 č.j. 27 Co 141/2005-190, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal žalovaný u Okresního soudu v Nymburce dne 24.6.2005 žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnil tím, že napadený rozsudek vydala soudkyně Mgr. M. S., ačkoliv byla z projednání a rozhodnutí věci vyloučena, neboť v době od 2.1.1996 do 28.2.2001 byla advokátní koncipientkou v "advokátní kanceláři advokáta" a pro její vztah k zástupci žalobců je dán důvod pochybovat o její nepodjatosti, a že věc rozhodnutá napadeným rozsudkem nebyla "zařazena do senátu předsedkyně Mgr. M. S. v souladu s rozvrhem práce".
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 10.1.2006 č.j. 8 C 925/2005-28 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.890,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, dospěl k závěru, že - i když bylo o námitce podjatosti již "rozhodnuto Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím (byť ne ve výroku usnesení)" - je žaloba pro zmatečnost přípustná, avšak není důvodná. Podle soudu prvního stupně je "skutečně věcí profesionality soudce, aby i v případě, že jde o bývalého koncipienta či kolegu právního zástupce jedné ze stran, rozhodoval v nové pozici soudce nestranně a nezaujatě", když "není neběžné, že se bývalý advokát stane soudcem a naopak, z jednoho z bývalých společníků v rámci advokacie se stane soudce, spolužáci z vysoké školy nastoupí každý do jiné profese, apod.". Vzhledem k tomu, že soudkyně Mgr. M. S. není "v současné době na právním zástupci žalobců ekonomicky ani jinak závislá", že pro něj vykonávala práci "jako jiný běžný zaměstnanec", že nelze "akceptoval argumentaci žalovaného" o "jakési zavázanosti, vztahu k autoritě apod." a že Mgr. M. S. "vyřizuje i jiné věci, v nichž vystupuje JUDr. L. jako právní zástupce", je žaloba pro zmatečnost jen "ryze účelová". Námitku žalovaného o tom, že "věc 9 C 726/2003 nebyla zařazena do senátu předsedkyně Mgr. M. S. v souladu s rozvrhem práce", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že se "nejedná o podmínku či důvod uvedený v §229 odst.1 písmeno e) ve spojení s §14 občanského soudního řádu" a že, "i kdyby tomu skutečně tak bylo (což je nepravděpodobné), jednalo by se o přidělení věci nezákonnému soudci, nikoliv soudci vyloučenému".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3.10.2007 č.j. 26 Co 289/2006-89 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.479,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že není dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně Mgr. M. S. Zdůraznil, že s obsahově shodnou námitkou podjatosti uplatňovanou žalovaným proti Mgr. M. S. se v původním řízení vypořádal odvolací soud ve svém usnesení ze dne 6.1.2004 sp. zn. 27 Co 529/2004, že od skončení pracovního poměru Mgr. M. S. u JUDr. J. L., během něhož byla Mgr. M. S. po dobu tří let na mateřské dovolené, do "data přidělení věci" uplynuly "více než dva roky", že tvrzení o "jakémsi přetrvávajícím vztahu Mgr. S. k autoritě zástupce žalobců se jeví jako účelové", že o vztazích Mgr. M. S. a JUDr. J. L. nelze hovořit jako o "dlouhodobém kolegiálním vztahu" a že Mgr. M. S. nepostupovala v původním řízení "nestandardně". Ve vztahu k námitce žalovaného, že věc vedená pod sp. zn. 7 C 726/2003 "nebyla zařazena do senátu předsedkyně Mgr. M. S. v souladu s rozvrhem práce", která představuje uplatnění zmatečnosti ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) občanského soudního řádu, odvolací soud doplnil dokazování (rejstříkem C - 2003 vedeným Okresním soudem v Nymburce, rozvrhy práce Okresního soudu v Nymburce na rok 2003 a výslechem "tehdejší vedoucí občanskoprávní kanceláře" Okresního soudu v Nymburce J. M. jako svědkyně) a zjistil, že podle rozvrhu práce byly "věci agendy C mezi jednotlivé senáty rozdělovány tak, že z každých napadlých osmnácti věcí byla senátu č. 6 přidělena každá 1., 7., 12. a 16. věc, senátu č. 7 každá 2., 8. a 13. věc a to pouze tehdy, pokud nebude tomuto senátu přiděleno prvých 15. napadlých věcí agendy Cm (obchodní agenda, vedená rovněž v rejstříku C) v příslušném měsíci, senátu č. 8 budou přidělovány věci s cizím prvkem a pokud nebudou tak každá 3., 9., 14. a 17. věc s tím, že věc s cizím prvkem se považuje za dvě věci C po sobě napadlé, senátu č. 9, tedy senátu Mgr. S., byla přidělována každá 4., 10., 15. a 18. věc, senátu č. 10 každá 6. věc a senátu č. 11 každá 5. a 11. věc", že "věci agendy C se mezi senáty č. 6 - 11 rozdělovaly tak, že existovalo tzv. kolečko po osmnácti věcech, které se soudcům přidělovaly dle rozvrhu práce s přihlédnutím ke specializaci senátu č. 7 na věci obchodní (nejprve přidělovány věci agendy Cm a na dorovnání věci agendy C) a senátu č. 8 na věci s cizím prvkem, které se pro svoji složitost považovaly za dvě věci a v takovém případě byly tyto senáty při přidělování spisů dle tzv. kolečka vynechány", a že "pořadí věcí napadlých stejného dne se řídí hodinou doručení příslušného podání, která je uvedena na podacím razítku soudu". Odvolací soud porovnal "přehled rozdělení věcí od čísla 703 do 751", které byly senátům č. 6 - 11 přiděleny v červenci 2003, s rozvrhem práce a zápisy do rejstříku C, vzal v úvahu, že "stanovený rozvrh práce je poněkud komplikován specializací některých senátů, kterým věci agendy C jsou přidělovány, právě díky této specializaci, nepravidelně", a dospěl k závěru, že věc napadlá dne 9.7.2003 zapsaná do rejstříku C pod pořadovým číslem 726 byla přidělena senátu č. 9 v souladu s rozvrhem práce a že tedy důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.1 písm.f) občanského soudního řádu nebyl prokázán. Žaloba pro zmatečnost, v níž žalovaný uplatnil zmatečnostní důvody podle ustanovení §229 odst.1 písm.e) a f) občanského soudního řádu, proto není opodstatněná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první řadě, že o podjatosti soudkyně Mgr. M. S. při projednávání a rozhodování věci svědčí zejména "velmi dobrá známost soudkyně s právním zástupcem žalobců" a to, že "žalobci podali žalobu k místně nepříslušnému soudu, u něhož byla soudkyní tato dlouholetá koncipientka jejich právního zástupce", a že "věc napadla do senátu této soudkyně", jakož i "subjektivní dojem soudkyně, že se necítí být podjatá". Žalovaný poukazuje na případy, v nichž byli z projednávání a rozhodování věcí vyloučeni jiní soudci, a dovozuje, že odvolací soud "posoudil chybně pochybnosti o nepodjatosti soudkyně". V posouzení otázky "přidělení věci v souladu s rozvrhem práce" žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nezjistil "časovou posloupnost", v níž byly dne 9.7.2003 jednotlivé návrhy podány u soudu, a že proto nebylo možné spolehlivě uzavřít, zda věc sp. zn. 7 C 726/2003 byla přidělena soudci v souladu s rozvrhem práce. Dokazování v tomto směru navíc v rozporu se zásadou dvouinstančnosti občanského soudního řízení provedl výlučně odvolací soud, takže uvedený "nedostatek není možné napadnout odvoláním". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, kdy (za jakých podmínek) je v souvislosti s ustanovením §36 odst.2 o.s.ř. naplněn důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v ustanovení §229 odst.1 písm. f) o.s.ř. Protože tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení Čl. 38 odst.1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon".
Podle ustanovení §36 odst.2 o.s.ř. "rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne".
Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou "interní povahy" a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení §42 odst.1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst.1 věty druhé Základní listiny práv a svobod a §36 odst.2 o.s.ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako "příslušný soudce") jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo předseda senátu anebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal "nesprávně obsazený" soud, a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst.1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věci soudy; jde vždy o její porušení, jestliže věc projedná a rozhodne senát nebo předseda senátu (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř. se tedy jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
V posuzovaném případě byla v původním řízení věc po zahájení řízení (po dni 9.7.2003) přidělena u soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - do soudního oddělení 9 C, v němž byla předsedkyní senátu (samosoudkyní) Mgr. M. S. Podkladem pro určení příslušného soudního oddělení byl rozvrh práce Okresního soudu v Nymburce, podle kterého probíhalo přidělování věcí "v tzv. kolečku po osmnácti věcech" a podle kterého do soudního oddělení (senátu) č. 9 byla přidělována "každá 4., 10., 15. a 18. věc"; aplikací pravidel rozvrhu práce podle odvolacího soudu vyplynulo, že věc zapsaná pod č. 726/2003 byla přidělena do soudního oddělení (senátu) č. 9.
Podle ustanovení §40 odst.1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb. a zákona č. 192/2003 Sb., účinného v době zahájení původního řízení (dále jen "zákona o soudech a soudcích") jsou "základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud". Podle ustanovení §41 odst.1 zákona o soudech a soudcích se "rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce".
Podle ustanovení §42 odst.2 zákona o soudech a soudcích "věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží". Podle ustanovení §42 odst.4 zákona o soudech a soudcích "rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí a, pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení".
Na občanskoprávním úseku u soudu prvního stupně se při rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení v rozvrhu práce zajistí s přihlédnutím k personálnímu vybavení soudu specializace soudních oddělení zejména ve věcech péče o nezletilé, dědických, ochrany osobnosti, nájmu bytu a nebytových prostor, práv duševního a průmyslového vlastnictví, obchodních, obchodního rejstříku, konkursu a vyrovnání, ochrany hospodářské soutěže, směnečných a šekových, pracovněprávních, výkonu rozhodnutí a s cizím prvkem [srov. §2 odst.1 písm.b) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění vyhlášek č. 584/1992 Sb., č. 194/1993 Sb., 246/1995 Sb., č. 278/1996 Sb., č. 234/1997 Sb., č. 482/2000 Sb., č. 104/2002 Sb. a č. 268/2003 Sb., účinném v době zahájení původního řízení - dále jen "jednacího řádu"].
Podle ustanovení §44 odst.1 zákona o soudech a soudcích "nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne".
V projednávaném případě je nepochybné, že rozvrh práce Okresního soudu v Nymburce na rok 2003 (včetně jeho změn v tomto roce provedených) neodpovídá v pravidlech rozdělení jednotlivých věcí, které měly být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení požadavkům zákona o soudech a soudcích. Způsob rozdělení věcí v něm stanovený jednak nezajišťuje specializaci soudců (v rozporu s ustanovením §2 odst.1 písm.b) jednacího řádu nebyla stanovena specializace např. ve věcech nájmu bytu a nebytových prostor a ve věcech pracovněprávních), jednak neumožňuje stanovit, aby u každé věci "nejpozději v den, kdy soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží"; v rozvrhu práce stanovený způsob rozdělení jednotlivých věcí naopak předpokládal použití rejstříků a dalších evidenčních pomůcek soudu, bez nichž přidělení věci některému ze soudních oddělení vůbec nebylo možné, takže (nejpozději) v den, kdy věc došla soudu (a bylo tím zahájeno řízení), bez využití těchto evidenčních pomůcek nemohlo být zřejmé, které soudní oddělení má věc projednat a rozhodnout. Způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení z těchto důvodů nemohl být - v rozporu s principem na zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu nebo jiné právní věci - spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a mohl tím vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Pravidla pro rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení tedy byla v rozvrhu práce Okresního soudu v Nymburce pro rok 2003 stanovena v rozporu se zákonem. Uvedené mělo mimo jiné za následek, že v rozporu s ustanovením §36 odst.2 o.s.ř. rozvrh práce nezajišťoval ve věci příslušnost soudce a právo každého na zákonného soudce ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst.1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod.
I kdyby byla věc zapsaná pod č. 726/2003 přidělena do soudního oddělení č. 9 (jak dovodil odvolací soud) postupem předvídaným rozvrhem práce, nelze pominout, že šlo o rozvrh práce vytvořený ve způsobu rozdělení jednotlivých věcí mezi soudní oddělení v rozporu se zákonem a že proto nebyl (nemohl být) způsobilým prostředkem pro stanovení příslušného senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) ve smyslu ustanovení §36 odst.2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že rozvrh práce Okresního soudu v Nymburce neumožňoval zákonu odpovídající určení, který senát nebo předseda senátu (samosoudce) projedná a rozhodne věc zapsanou pod č. 726/2002, měl tuto věc projednat a rozhodnout senát nebo předseda senátu (samosoudce) určený předsedou soudu postupem podle ustanovení §44 odst.1 zákona o soudech a soudcích. Uvedeným způsobem ovšem nebylo postupováno, a proto je na místě závěr, že ve věci rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen, a že tedy žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek je postižen zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a že tedy došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením §42 odst.2 zákona o soudech a soudcích.
Tím, zda v původním řízení rozhodoval vyloučený soudce a zda je tedy napadený rozsudek postižen též zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm.e) o.s.ř., bylo za dané situace nadbytečné se zabývat. Z důvodu, že je možné pochybovat o jeho nepodjatosti, může být z projednání a rozhodnutí věci vyloučen jen soudce (přísedící), který ji má podle rozvrhu práce skutečně projednat a rozhodnout (srov. §15a odst.1 o.s.ř.). V posuzovaném případě (dosud) nebylo určeno v souladu se zákonem, v jakém soudním oddělení má být projednána a rozhodnuta; není proto možné ani předjímat otázku vyloučení soudce.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu v dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu