ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1330.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1330/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s. proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 984/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 12. prosince 2003 č.j. 30 Co 696/2003-87, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku III., kterým bylo vysloveno, že ve výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno, zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C 984/2001-67 (s výjimkou výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 75.000,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 150.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná, která v období od 1.10.1991 do 30.4.2000 pracovala u právní předchůdkyně žalobkyně (I. a P. b. a.s.) jako pokladní, zjistila při uzávěrce pokladny dne 7.4.2000 na své pokladně schodek 200.000,- Kč, jehož výše byla potvrzena dne 10.4.2000 kontrolními inventurami ostatních pokladen. Ačkoli žalovaná dne 26.7.1991 podepsala dohodu o hmotné odpovědnosti a odpovídala tak za schodek na svěřených hodnotách, odmítá vzniklý schodek (snížený o částku 50.000,- Kč, kterou žalobkyni na jeho částečnou úhradu poskytla bezpečnostní služba G. – S. a.s.) zaplatit s odůvodněním, „že jí organizace nevytvořila podmínky pro výkon funkce s odpovědností zaměstnance za svěřené hodnoty“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C 984/2001-67 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 75.000,- Kč, co do částky 75.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za stavu, kdy nebylo zjištěno, že by schodek vznikl v důsledku jednání třetí osoby, kdy „naopak bylo prokázáno“, že finanční prostředky svěřené žalované k vyúčtování „nikdy nebyly uloženy volně, žalovaná je měla zcela pod svou kontrolou a že se nikdo kromě ní k finanční hotovosti nemohl dostat, pokud ona sama dodržovala bezpečnostní přepisy“, žalovaná neprokázala, že by schodek vznikl zčásti nebo zcela bez jejího zavinění a proto „je povinna vzniklý schodek nahradit ve smyslu §181 zák.práce“. Protože se však v případě žalované „jednalo o zodpovědnou a svědomitou pracovnici, která problémy s rozdíly ve finanční hotovosti neměla, její pracovní morálka byla dobrá a jednalo se o pracovnici, která v bankovnictví pracovala od roku 1971“, soud prvního stupně podle ustanovení §183 zák. práce snížil žalované náhradu škody na polovinu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 12.12.2003 č.j. 30 Co 696/2003-87 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II. žalobu zamítajícím“ změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč, rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.000,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 3.000,- Kč, a vyslovil, že „ve výroku I. žalobě vyhovujícím zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo zcela ani zčásti se zprostit své odpovědnosti za vzniklý schodek, neboť nebylo zjištěno, že by v době vzniku schodku – jak tvrdí žalovaná - běžně docházelo na jejím pracovišti k porušování bezpečnostních předpisů, nýbrž naopak bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně (její právní předchůdkyně – I. a P. b. a.s.) vytvořila žalované řádné pracovní podmínky pro výkon její činnosti, když žalovaná „měla možnost mít finanční hotovost jako pokladní zcela pod svou kontrolou“ a každé ráno měla možnost ji přepočítat. Zdůraznil však, že podle ustanovení §183 zák. práce soud může snížit náhradu škody s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody, k osobním a majetkovým poměrům odpovědného zaměstnance, k poměrům zaměstnavatele, popřípadě formě a míře zavinění škody zaměstnancem, přičemž s ohledem „na nově zavedený systém neúplné apelace“ musí jít o skutečnosti a důkazy k jejich prokázání, které účastník po řádném poučení podle ustanovení §119a o.s.ř. uplatnil před soudem prvního stupně. Jestliže tedy „v řízení sama žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že její osobní a majetkové poměry jí neumožňují nahradit vzniklou škodu“, ani z její strany „nebyly tvrzeny další skutečnosti, které by mohly postup soudu podle ust. §183 zák. práce odůvodnit“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního neshledal pro snížení náhrady škody žádné opodstatnění.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že „není pravdou, že by netvrdila, že neexistují okolnosti zvlášť zřetele hodné“, které by soud mohly vést ke snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce. Dovozovala, že za tyto okolnosti lze považovat nedostatky bezpečnostního systému, na které poukazovala ve všech svých podáních a z nichž některé byly v průběhu řízení potvrzeny, míru jejího zavinění (nejspíš dala někomu bankovky v jiné nominální hodnotě, k čemuž dospěl i soud prvního stupně), a dále skutečnost, že byla pečlivou zaměstnankyní, která neměla problémy s majetkovou odpovědností a (jak bylo zjištěno v tomto řízení i šetřením policie) vzniklou chybou se sama nijak neobohatila. Je sice pravdou, že neuvedla, že je samoživitelka a stará se sama o své děti, avšak podle jejího názoru jestliže soud v daném případě zjistil, že by věc mohla být řešena i za použití ustanovení §183 zák. práce, měl žalovanou ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností; v opačném případě pak neměl poukazovat na ustanovení §119a o.s.ř. Žalovaná dále namítala, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně i její žádost o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání, obojí doručené soudu dne 4.9.2003, byly podány opožděně a odvolací soud měl tuto žádost zamítnout, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl žalobkyni řádně doručen (na adresu pro doručování – F. č. 1351/15, L., kterou žalobkyně uvedla v žalobě) již při prvním pokusu dne 2.7.2003, a proto nebyl žádný důvod k tomu, aby byl „ten samý rozsudek“ doručován podruhé. Mimo to dovolatelka vytkla soudům, že „i bez jejích námitek“ nepřihlédly k tomu, že v dohodě o hmotné odpovědnosti ze dne 26.7.2001 „není určení zaměstnavatele určité, resp. nesprávné“, neboť zaměstnavatel je zde uveden pouze jako „I. b., pobočka Ú.“. Žalovaná totiž uzavírala pracovní smlouvu v roce 1971 ještě s Č. s. s. (a od té doby nedošlo k uzavření nové pracovní smlouvy), proto by měla uvedená dohoda podle jejího názoru obsahovat přesné určení zaměstnavatele uvedením jeho správného obchodního jména, identifikačního čísla a sídla; protože tomu tak v daném případě není, je dohoda neplatná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalovaná v dovolání mimo jiné namítá, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, doručené tomuto soudu dne 4.9.2003, „bylo podáno pozdě“, neboť podle jejího názoru byl rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen žalobkyni již dne 2.7.2003. Tato námitka dovolatelky není důvodná.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti dnů od jeho doručení u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.). Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 1 o.s.ř. se právnickým osobám doručuje na adresu jejich sídla. Jestliže právnická osoba o to požádá, doručuje se jí písemnost na adresu, kterou sdělila soudu.
Z uvedeného vyplývá, že účastníku, který je právnickou osobou, soud doručuje písemnosti v prvé řadě na adresu jeho sídla, které je určeno adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (srov. §19c odst. 2 obč. zák.). Účastník, který je právnickou osobou, ovšem může kdykoliv během řízení požádat soud, aby mu písemnosti doručoval na jinou adresu, než je adresa jeho sídla. Touto žádostí je soud vázán, s výjimkou situace, žádá-li právnická osoba se sídlem v České republice o doručování písemností na jinou adresu mimo území České republiky. Jinou adresu sdělenou soudu pro doručování (odlišnou od adresy sídla) účastník rovněž může v průběhu řízení kdykoliv změnit. Protože zákon pro tento úkon nestanoví žádnou zvláštní formu, může účastník tuto změnu učinit například i tak, že v podání určeném soudu uvede jinou „korespondenční adresu“, než kterou soudu sdělil v dřívější době. Doručí-li potom soud účastníku písemnost na původně (dříve) sdělenou adresu, jde o doručení neúčinné. V případě, že touto nesprávně doručenou písemností je rozsudek soudu prvního stupně, má tato skutečnost za následek, že účastníku vůbec nepočne běžet lhůta k odvolání, neboť její běh je spojen jedině s řádným doručením (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR ve věcech občanskoprávních).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v žalobě podané dne 19.7.2001 nejprve uvedla jako „adresu pro doručování“: Č. o. b., a.s., S. a r. p. s. Č., F. 1351/15, L. Poté v podání označeném jako „vyjádření žalobkyně a závěrečný návrh“, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 19.5.2003, uvedla novou „korespondenční adresu“: Č., a.s., O. ú., 1. m., L. Jestliže za tohoto stavu byla zásilka obsahující písemné vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C 984/2001-67 doručena žalobkyni dne 2.7.2003 na původní „adresu pro doručování“ sdělenou v žalobě, nemohlo se jednat - vzhledem k výše uvedenému - o účinné doručení, od kterého by bylo možno ve vztahu k žalobkyni odvíjet počátek běhu lhůty k podání odvolání. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl žalobkyni řádně doručen až při následujícím pokusu dne 4.9.2003, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že ve shodě se soudem prvního stupně nepovažoval odvolání žalobkyně, podané osobně u soudu prvního stupně dne 4.9.2003, za opožděné.
Předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně (jako zaměstnavatelky) uplatněný vůči žalované (jako zaměstnankyni) z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení §176 zák. práce.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle ustanovení §176 zák. práce je zvláštní pracovněprávní odpovědností, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Předpokladem této odpovědnosti jsou vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách a uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, na základě níž zaměstnanec přebírá odpovědnost za tyto hodnoty. Odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách se zaměstnanec zprostí zcela, popřípadě zčásti, jen tehdy, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. §176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§176 odst. 1 zák. práce).
S názorem žalované, že písemná dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 26.7.1991 neobsahuje dostatečně určité označení zaměstnavatele „a tak není platná“, dovolací soud nesouhlasí.
Dohoda je dvoustranný právní úkon směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. (srov. §240 odst. 1 zák. práce). Jako každá smlouva, je i dohoda o hmotné odpovědnosti podle ustanovení §176 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce). Vzniknou-li o jejím obsahu pochybnosti, ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pro tento případ stanoví, že projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
V projednávané věci dovolatelka nenamítá, že by předmět smlouvy ze dne 26.7.1991 byl sjednán neurčitě anebo nesrozumitelně; nenamítá ani, že by dohodu o hmotné odpovědnosti uzavírala s jiným subjektem, než byl její tehdejší zaměstnavatel. Lze jí sice přisvědčit v tom, že zaměstnavatel (právní předchůdce žalobkyně) není v dohodě označen všemi zákonem vyžadovanými identifikačními znaky, avšak s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k uzavření dohody o hmotné odpovědnosti (mezi účastníky řízení bylo nesporné, že v době uzavření této dohody byla žalovaná zaměstnána v pracovním poměru u právního předchůdce žalobkyně), jakož i z chování žalované v následujícím období (kdy jako pokladní plnila vůči svému zaměstnavateli - právnímu předchůdci žalobkyně povinnosti vyplývající pro ni z předmětné dohody), však není po skutkové stránce pochybnost o tom, mezi kým (mezi kterými konkrétními subjekty – zaměstnavatelem a zaměstnancem) byl založen právní vztah z této dohody vyplývající. Protože v listině obsahující dohodu o hmotné odpovědnosti byl zaměstnavatel žalobkyně označen nezaměnitelným způsobem (byť neúplně), nelze sdílet názor dovolatelky, že dohoda o hmotné odpovědnosti je pro nedostatek písemné formy neplatná. Závěr soudů obou stupňů o tom, že „žalovaná byla zaměstnancem, který v rozhodné době vzniku schodku měl platně uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti“, tak zůstal nezpochybněn.
Dovolatelka však důvodně vytýká odvolacímu soudu, že svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Ustanovení §183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce (srov. Závěry Nejvyššího soudu ČSR ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ze dne 5.12.1979 sp. zn. Pls 2/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 22, str.207), neboť uvedené ustanovení je – vedle ustanovení upravujících předpoklady vzniku nároku, resp. limitace jeho výše (§176, §182 zák. práce) – součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě škody umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Protože soud může přihlédnout - kromě jiného - kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. §132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli, nelze sdílet názor, že východiskem pro posouzení věci z hledisek ustanovení §183 zák. práce může být výlučně úvaha založená na tom, do jaké míry zaměstnanec unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní (kupř. k osobním a majetkovým poměrům odpovědného zaměstnance, k poměrům zaměstnavatele).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – neshledal žádné opodstatnění pro snížení náhrady škody z důvodů, pro které tak učinil soud prvního stupně, neboť „v řízení sama žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že její osobní a majetkové poměry jí neumožňují nahradit vzniklou škodu“, ani z její strany „nebyly tvrzeny další skutečnosti, které by mohly postup soudu podle ust. §183 zák. práce odůvodnit“.
S tímto názorem lze souhlasit potud, že za situace, jestliže okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska ustanovení §183 zák. práce nevyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo jinak, povinností žalované skutečně bylo, aby tvrdila všechny z tohoto hlediska pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a ke svým tvrzením nabídla důkazy [§101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Žalovaná svou obranu zatím budovala v podstatě pouze na tvrzení, že okolnosti vzniku škody odůvodňují snížení povinnosti k náhradě škody „na čtvrtinu požadované částky“, nevyjádřila se však ke všem okolnostem z tohoto hlediska významným. Její tvrzení tak zůstává neúplné, neboť nezahrnuje všechny okolnosti potřebné pro posouzení důvodnosti její obrany. Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že při úvaze o možnosti použití mimořádného zmírňovacího práva vychází ze závěru, že se „jednalo o zodpovědnou a svědomitou pracovnici, která problémy s rozdíly ve finanční hotovosti neměla, její pracovní morálka byla dobrá a jednalo se o pracovnici, která v bankovnictví pracovala od roku 1971“, aniž uvedl, z jakých poznatků toto zjištění čerpá, a že při jednání dne 17.4.2003 neposkytl žalované ve smyslu ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 o.s.ř. nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil, a protože řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.,
§226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu