ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1333.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1333/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. Z., zastoupenému advokátkou, o 9.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 63/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2002 č.j. 47 Co 374/2001-136, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 9.300,- Kč s 15% úrokem od 17.3.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.8.1993 jako obchodní zástupce, ponechal ve svém osobním automobilu na parkovišti v T. „viditelně“ zboží žalobce v hodnotě 23.427,- Kč, které - podle vyjádření žalovaného - bylo z uzamčeného vozidla odcizeno, čímž vznikla žalobci škoda ve výši 23.427,- Kč. Protože mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, požadoval žalobce po žalovaném na náhradě škody částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného výdělku, tj. 3x 3.100,- Kč.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19.8.1997 č.j. 17 C 63/95-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1.290,- Kč k rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobci ve smyslu ustanovení §172 odst. 3 zák. práce „nepodařilo prokázat“, že by žalovaný zaviněně porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; protože podle názoru soudu prvního stupně se v daném případě „nelze dovolávat obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu daných §171 odst. 1 zákoníku práce“, není uplatněný nárok důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.10.1998 č.j. 9 Co 753/97-56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ačkoli je nepochybné, že „prvořadou a hlavní příčinou“ škody způsobené žalobci bylo vloupání do osobního automobilu žalovaného „mající zřejmě povahu úmyslného trestného činu“, žalovaný zanecháním zboží značné ceny přes noc, „v byť i uzamčeném a zvukovým bezpečnostním zařízením vybaveném osobním automobilu, na v noci nestřeženém parkovišti, zejména za jím popsaných okolností, kdy spal v ložnici umístěné na opačné straně domu a kdy svěřené zboží mohl uložit ve svém bytě“, porušil všeobecnou prevenční povinnost uvedenou v ustanovení §171 odst. 1 zák. práce „a tímto svým nedbalostním jednání se na způsobení škody podílel“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval mírou zavinění žalovaného na vzniku škody a provedl v tomto směru potřebné důkazy.
Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 25.4.2001 č.j. 17 C 63/95-116 uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 7.773,70 Kč s 3% úrokem z prodlení od 17.3.1994 do 14.7.1994 a 15% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, „co do zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.945,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly splněny všechny základní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ustanovení §172 odst. 1 zák. práce. Jelikož výše náhrady škody byla v době vzniku škody způsobené z nedbalosti „již významně omezena samotným zákonem“ (§179 odst. 2 zák. práce), je podle jeho názoru výše náhrady rovnající se trojnásobku průměrného výdělku (v tomto případě pravděpodobného) ve výši 7.773,70 Kč „přiměřená míře zavinění žalovaného“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. 47 Co 374/2001-136 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6.150,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný „zcela nepochybně“ svým jednáním porušil všeobecnou prevenční povinnost a že porušení této povinnosti je protiprávním úkonem a zakládá odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce. Stejně jako soud prvního stupně rovněž dovodil, že míra zavinění žalovaného na vzniku škody odpovídá trojnásobku jeho průměrného výdělku, přičemž s ohledem na počet jím odpracovaných dnů v rozhodném období (tj. v předchozím kalendářním čtvrtletí před vznikem škody) bylo třeba – jak odvolací soud zdůraznil - vycházet z pravděpodobného výdělku žalovaného vypočteného podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že tím, kdo v daném případě porušil prevenční povinnosti a podstatným způsobem se podílel na vzniku majetkové újmy, byl naopak žalobce, který do doby vzniku škody „nepřijal jakékoliv opatření k předcházení škodám, ačkoli mu tak ukládá zákoník práce v ustanovení §170“. Dovolatel zdůraznil, že mu jako obchodnímu zástupci nebyly ze strany žalobce vytvořeny podmínky ke skladování (zabezpečení) neprodaného zboží, které měl u sebe při návratu z pracovních cest, a že žalobce nikdy před škodnou událostí nevydal jakýkoliv pokyn, příkaz či instrukci, jíž by svým zaměstnancům určil místo a způsob, jak opatrovat či nakládat s neprodanými věcmi po ukončení pracovní směny. Žalovanému tak nezbývala jiná možnost, než skladovat zboží ve svém osobním automobilu, který pro tyto případy na své náklady vybavil zabezpečovacím zařízením proti neoprávněnému vniknutí. Protože žalobce neučinil vhodná opatření k zajištění vhodných pracovních podmínek, nelze podle názoru dovolatele po žalovaném „oprávněně požadovat, aby výlučně on nesl v zákonem stanoveném rozsahu odpovědnost za vzniklou škodu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako neopodstatněné odmítnuto, neboť podle jeho názoru odvolací soud své rozhodnutí, které je v souladu s „bohatou“ judikaturou, „zcela přesvědčivě odůvodnil a dostál tak nejen ústavním limitům, ale i požadavkům uvedeným v ust. §157/2 o.s.ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o uložení povinnosti k zaplacení částky 7.773,70 Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu