ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1345.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1345/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. z. a r. b., a.s., zastoupené advokátem, o 608.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 44/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č.j. 2 Cmo 365/2003-84, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 608.100,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k zajištění pohledávky ve výši 4.860.575,- Kč uzavřel dne 4.3.1996 s dlužníkem (společností P. s.r.o.) smlouvu o zřízení zástavního práva k vyjmenovaným movitým věcem dlužníka a že dne 20.9.1996 s ním uzavřel \"dohodu o uspokojení pohledávky ze zástavy\", na základě které převzal ke dni 1.10.1996 zastavené věci do svého vlastnictví na uspokojení části své pohledávky ve výši 1.340.105,- Kč, neboť dluh odpovídající jeho pohledávce nebyl včas splněn. Žalobce tímto způsobem nabyté věci chtěl prodat společnosti Ú. a.s.; před \"podpisem\" kupní smlouvy však zjistil, že dlužník stejné věci dal na základě zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995 do zástavy žalované. Žalobce \"ve snaze umožnit realizaci připravené kupní smlouvy\" poskytl žalované \"na uvolnění zástavy\" částku 608.100,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995 nevzniklo, neboť zastavené věci nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli a ani nedošlo \"k vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí\" a ve smlouvě nebyla \"zcela přesně a jednoznačně\" označena zajišťovaná pohledávka, žalovaná se přijetím částky 608.100,- Kč neoprávněně obohatila, neboť šlo o \"plnění z neplatné smlouvy\".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.2.2002 č.j. 3 Cm 44/2000-19 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.330,- Kč k rukám advokáta. Na základě provedených důkazů mimo jiné dovodil, že zástavní smlouva mezi žalovanou a společností P. s.r.o. ze dne 1.9.1995 byla \"uzavřena platně, v souladu s tehdy platným ustanovením §151b občanského zákoníku\", že dopisem ze dne 6.8.1997 žalobce navrhl žalované \"zrušení zástavního práva k předmětným movitým věcem na základě vyrovnání aktuální hodnoty těchto věcí ze strany žalobce\" a \"zároveň nechal zpracovat znalecký posudek na určení hodnoty věcí\" a že dopisem ze dne 11.9.1997 žalovaná souhlasila \"s uvolněním zástavního práva k movitým věcem, sepsaným ve smlouvě o zřízení zástavního práva z 1.9.1995 s tím, že tyto věci budou uvolněny po uhrazení ceny ve výši 608.100,- Kč dle znaleckého posudku znalce Š. z 30.7.1996\". Protože na základě dopisů ze dne 6.8.1997 a ze dne 11.9.1997 došlo mezi účastníky k uzavření \"nepojmenované smlouvy ve smyslu §269 odst.2 obchodního zákoníku\", na základě které se žalovaná zavázala \"uvolnit zástavní právo k předmětným movitým věcem, pokud žalobce zaplatí částku 608.100,- Kč\", soud prvního stupně uzavřel, že plnění poskytnuté na základě této smlouvy nemůže představovat \"plnění bez právního důvodu\" a že proto žalobce nemá na vrácení poskytnutého plnění nárok.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15.4.2003 č.j. 2 Cmo 151/2002-42 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že \"výměnou dopisů\" ze dne 6.8.1997 a ze dne 11.9.1997 nebyla mezi účastníky sjednána \"žádná smlouva, a to ani nepojmenovaná ve smyslu ustanovení §269 odst.2 obchodního zákoníku\", a že tedy zaplacení částky 608.100,- Kč nelze pokládat \"za plnění smluvní\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení, \"pokud bude nebude prokázána povinnost žalobce k zaplacení vymáhané částky žalované a věc bude posuzována z hlediska bezdůvodného obohacení\", měl \"na zřeteli\" ustanovení §451 odst.1 občanského zákoníku.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11.9.2003 č.j. 3 Cm 44/2000-60 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 107.829,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů mimo jiné dovodil, že zástavní právo k předmětným movitým věcem sice na základě zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995 ve prospěch žalované vzniklo, že však smlouvou ze dne 20.9.1996 nazvanou \"dohoda o uspokojení pohledávky ze zástavy\" společnost P. s.r.o. převedla vlastnické právo k zastaveným movitým věcem na žalobce, aniž by \"žalobci jakožto nabyvateli movitých věcí mohlo být známo, že na těchto věcech vázne zástavní právo ve prospěch žalované\", a že tedy zástavní právo zřízené ve prospěch žalované na základě zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995 podle ustanovení §151d odst.2 občanského zákoníku vůči žalobci nepůsobí. Protože žalobce neměl \"zákonnou povinnost skládat žalovanému cenu zastavené věci\", vzniklo zaplacením částky 608.100,- Kč žalované z důvodu plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně současně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou; vycházel přitom ze závěru, že žalobce již v době placení částky 608.100,- Kč ve dnech 15.9. a 16.9.1997 \"nesporně věděl o existenci zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností P. dne 1.9.1995\", že již v té době \"měl mít na zřeteli, že nemá povinnost trpět zajišťovací a uhrazovací funkci zástavního práva ve prospěch žalované\" a že tedy v době podání žaloby u soudu dne 28.2.2000 uplynula dvouletá promlčecí doba podle ustanovení §107 odst.1 občanského zákoníku.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 2 Cmo 365/2003-84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 49.776,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze dne 1.9.1995 byla uzavřena mezi žalovanou a společností P. s.r.o. \"platně\", že žalobce se stal vlastníkem zastavených věcí na základě \"dohody o uspokojení pohledávky ze zástavy\" ze dne 20.9.1996, jejíž účinnost byla sjednána ke dni 1.10.1996, a že zástavní právo zřízené ve prospěch žalované žalobce ve smyslu ustanovení §151d odst.2 občanského zákoníku \"nepřevzal\", neboť \"existenci zástavního práva žalované k těmto věcem žalobce zjistil až následně\", a \"nevznikla mu proto povinnost z této smlouvy poskytnout žalované žádné plnění\". Odvolací soud dále přihlédl k dopisu ze dne 6.8.1997, ve kterém žalobce požádal žalovanou \"o vyjádření k možnosti zrušení zástavního práva na základě vyrovnání aktuální hodnoty zařízení\", a k dopisu ze dne 11.9.1997, v němž žalovaná souhlasila \"s uvolněním zástavního práva k těmto věcem s tím, že zastavené věci budou uvolněny po uhrazení ceny ve výši 608.100,- Kč\", a dovodil, že zaplacením částky 608.100,- Kč žalobce \"dosáhl toho, co sledoval svými právními úkony, vztahujícími se k zastaveným věcem, které nabyl do svého vlastnictví ve vztahu k zástavní smlouvě uzavřené mezi společností P. a žalovanou\", aniž by měl \"právní povinnost ke složení ceny zastavené věci zástavnímu věřiteli, neboť tato povinnost na něj nepřešla a zůstala povinností společnosti P.\". Žalobce \"vyplacením této ceny\" podle názoru odvolacího soudu \"plnil povinnost, kterou měla prokazatelně společnost P., a žalovaná jako zástavní věřitelka s tímto vědomím také plnění přijala\" a neoprávněně se obohatila nikoliv žalovaná, ale ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku společnost P. s.r.o.; vůči žalované tedy žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že zástavní právo zřizované podle zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995 na něj nejen \"nepřešlo\", ale \"ani nevzniklo\", a že k zaplacení částky 608.100,- Kč žalované \"nevázala\" žalobce smlouva, neboť plnil \"z důvodu tísně ve dnech 15.-16.9.1997 bez právního důvodu ve snaze umožnit realizaci připravené kupní smlouvy s Ú. a.s.\". Žalobce zdůrazňuje, že \"plnil výhradně za sebe, nikoliv za spol. P. s.r.o.\", a to na účet, který mu žalovaná označila v dopise ze dne 11.9.1997, a dovozuje, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalované. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná uvedla, že \"dovolání není důvodné, neboť se nejedná o rozhodnutí zásadního významu\", a že bezdůvodně se obohatila společnost P. s.r.o. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, \"pokud ho neodmítne jako zjevně bezdůvodné\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 11.9.2003 č.j. 3 Cm 44/2000-60 ve věci samé stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 28.2.2002 č.j. 3 Cm 44/2000-19, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15.4.2003 č.j. 2 Cmo 151/2002-42 zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy mimo jiné dovodily (správnost jejich závěrů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce zaplatil žalované (se záměrem dosáhnout zániku zástavního práva podle tehdy platného ustanovení §151g občanského zákoníku) částku 608.100,- Kč jako \"cenu věcí\" zastavených v její prospěch podle zástavní smlouvy, sjednané dne 1.9.1995 se společností P. s.r.o. k zajištění její pohledávky ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky ve výši 5.525.000,- Kč, které nabyl do vlastnictví od společnosti P. s.r.o. na základě smlouvy ze dne 20.9.1996 označené jako \"dohoda o uspokojení pohledávky ze zástavy\", aniž by přitom ve skutečnosti byl v postavení zástavního dlužníka (tj. aniž by vůči němu mohlo působit toto zástavní právo). Za této situace řešil odvolací soud právní otázku, kdo se poskytnutím tohoto plnění bezdůvodně obohatil. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů, a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§451 odst.1 občanského zákoníku).
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst.2 občanského zákoníku). Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 občanského zákoníku).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména Zprávu \"K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce\", uveřejněnou pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a Zprávu \"K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení Občanského zákoníku\", uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako správné) jde o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu především tehdy, kde k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. V případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, se nejedná o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 občanského zákoníku vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno.
Podle ustanovení §151g občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) zástavní právo zanikne, složí-li zástavce (správně zástavní dlužník) zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že žalobce zaplatil žalované ve dnech 15. a 16.9.1997 celkem 608.100,- Kč v domnění, že je zástavním dlužníkem (tj. osobou, vůči níž působí zástavní právo), a se záměrem, aby složením ceny zástavy (stanovené v posudku znalce J. Š.) zástavnímu věřiteli dosáhl zániku zástavního práva, zřízeného na základě zástavní smlouvy ze dne 1.9.1995. Žalobce tedy uvedené plnění neposkytl žalované s vědomím, že plní za společnost P. s.r.o. její dluh vůči žalované, který je povinna (po právu) uspokojit jako dlužník (tedy se záměrem splnit dluh této společnosti), ale v přesvědčení (v domnění), že jako zástavní dlužník skládá zástavnímu věřiteli cenu zástavy, které se ukázalo jako mylné, neboť uvedené zástavní právo vůči němu nepůsobilo a neměl tedy (ve skutečnosti) žádný právní důvod uvedené plnění žalované poskytnout. Závěr odvolacího soudu, podle kterého zaplacením částky 608.100,- Kč žalované ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku vzniklo bezdůvodné obohacení dlužníku ze zajištěné pohledávky společnosti P. s.r.o., tedy nemůže obstát. Za daného skutkového stavu věci žalobce poskytnul žalované plnění bez právního důvodu, když při svém jednání vycházel s mylného přesvědčení, že vůči němu působí zástavní právo; přijetím tohoto plnění žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna podle ustanovení §451 odst.1 občanského zákoníku vydat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud ČR proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu