ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1384.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1384/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti přidělovat práci a platit mzdu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 12/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2000 č.j. 14 Co 653/2000-51, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost „přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy ze dne 9.4.1996 ve funkci strojní obsluha stavebního stroje a platit za vykonanou práci mzdu\". Žalobu zdůvodnil tím, že mu žalovaný odmítá přes opětovné výzvy přidělovat práci podle pracovní smlouvy na základě tvrzení, že dne 14.9.1998 „mezi nimi mělo dojít k rozvázání pracovního poměru ústní dohodou\" ke dni 30.9.1998. Žalobce však „takovouto dohodu se žalovaným nikdy neučinil, tento právní úkon pokládá za nicotný, neboť se nikdy nestal a jedná se pouze o účelové tvrzení žalovaného se snahou v rozporu se zákonem s ním rozvázat pracovní poměr\".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16.9.1999 č.j. 10 C 12/99-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3.875,- Kč. Soud prvního stupně, který řešil platnost ústní dohody o skončení pracovního poměru jako otázku předběžnou, dovodil, že ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce „právní úkon, jímž měl být ukončen pracovní poměr, považuje pro nesrozumitelnost za neplatný\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.2.2000 č.j. 14 Co 653/2000-51 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na nákladech odvolacího řízení 2.725,- Kč k rukám advokátky. Po doplnění řízení na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky došlo ke dni 30.9.1998 ke skončení pracovního poměru dohodou ve smyslu ustanovení §43 zák. práce, „neboť by jinak nemělo smysl bez skončení pracovního poměru proplácet žalobci nevybranou dovolenou, nemělo by smysl uvádět výši a délku pojištění u orgánů správy, nemělo by smysl brát na místo žalobce dalšího zaměstnance\", a přihlédl rovněž ke zjištění, že „již dne 1.10.1998 se žalobce na pracovišti nevyskytoval\". Opačný závěr soudu prvního stupně, že k rozvázání pracovního poměru dohodou nedošlo, nemá podle názoru odvolacího soudu oporu v provedených důkazech, „neboť byl opřen pouze o jediný důkaz - hlášení o využití stroje z 1.10.1998, jehož obsah ani svědek Zika svou výpovědí nepotvrdil, a které bylo rozporu se svědectvím dalších dvou zaměstnanců\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „nezohlednil\", že obsah hromadného oznámení zaměstnavatele za září 1998 VZP a zprávu Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13.10.1998 „žalobce neměl a ani nemá jako zaměstnanec možnost nikterak ovlivnit\". Připustil dále, že o proplacení nevybrané dovolené sice „skutečně požádal, ovšem ne v souvislosti s ukončením pracovního poměru, ale s tím, že neměl v úmyslu tuto starou dovolenou již čerpat\". Zdůraznil, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že již dne 1.10.1998 se žalobce na pracovišti nevyskytoval, se neshoduje s „hlášením o využití stroje\", z něhož je zřejmé, že „dne 1.10.1998 byl jako posádka stroje žalobce s tím, že tento doklad byl sice v kopii, ale byl na něm podpis stavbyvedoucího, tj. p. Z.\". Dovodil-li odvolací soud, že závěr soudu prvního stupně, že k rozvázání pracovního poměru dohodou nedošlo, nemá oporu v provedených důkazech, pak podle názoru dovolatele „tento závěr zcela neodpovídá provedeným důkazům, a to jejich hodnocení samostatně i v souvislostech, poněvadž soud I. st. postupoval zcela správně tak, jak vyžaduje §43 zák. práce\". Vyslechnutí svědkové sice „všichni shodně potvrdili\", že se v průběhu posledních měsíců zmiňoval o možném odchodu, „ovšem nikdo nepotvrdil, že by se přímo dohodl se žalovaným o přesném termínu a datu odchodu\"; pokud tedy „nějaký rozhovor\" v tomto smyslu proběhl, „tak nikdy neměl jasný obsah s určením přesného data\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítal, že i kdyby dohoda o skončení pracovního poměru byla neplatná, skončil pracovní poměr výpovědí ke dni 31.12.1999, a proto návrh na další přidělování práce nemůže být důvodný. Navrhl, aby dovolací soud „dovolání odmítl dle §243b o.s.ř. jako zjevně bezdůvodné\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle usta-novení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce uvedl, že podává dovolání „z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.\", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalobce současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr a na něm pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
68
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Skutkový závěr o tom, že mezi účastníky došlo ke shodnému projevu vůle ukončit pracovní poměr ke dni 30.9.1998, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování [zejména z výpovědí svědků G. Š., K. K., V. Z., z listinných důkazů – osobního a mzdového listu žalobce na rok 1998 (odvolací soud zde vzal v úvahu skutečnost, že nevyčerpaná dovolená byla žalobci proplacena na jeho žádost), zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13.10.1998 a z pracovní smlouvy uzavřené dne 9.11.1998 mezi žalovaným a J. Š.], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Přesvědčivě zdůvodnil (poukazem na výpověď svědka V. Z. k této otázce), proč nepřihlédl k listinnému důkazu – kopii hlášení o využití stroje ze dne 1.10.1998, o který jedině „byl opřen\" opačný skutkový závěr soudu prvního stupně. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li dovolatel, že o proplacení dovolené žalobce sice „skutečně požádal, ovšem ne v souvislosti s ukončením pracovního poměru, ale s tím, že neměl v úmyslu tuto starou dovolenou již čerpat\", že „žalobce neměl a ani nemá jako zaměstnanec možnost nikterak ovlivnit\" délku svého pojištění, kterou žalovaný uvedl u orgánu správy sociálního zabezpečení a že sice „všichni svědci shodně potvrdili\", že se žalobce v průběhu posledních měsíců zmiňoval o možném odchodu, „ovšem nikdo nepotvrdil, že by se přímo dohodl se žalovaným o přesném termínu a datu odchodu\", napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly vynaloženy účelně na obranu jeho práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 10. května 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu