ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1385.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1385/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Terezou Dolanskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Chodovecké nám. č. 353/6, za účasti České republiky - Úřadu práce se sídlem v Praze (krajské pobočky v Plzni, Jižní Předměstí, Kaplířova č. 2731/7), o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 225/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2010 č.j. 56 Co 194/2010-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Úřad práce v Plzni rozhodnutím ze dne 23.11.2007 č.j. PMA-262/2007 zamítl žádost žalobce „o uspokojení mzdových nároků“ za měsíce červen, červenec a srpen 2007. K odvolání žalobce ze dne 28.12.2007 Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 6.2.2008 č.j 2008/2956-424 vyslovilo, že „ podle ust. §90 odst. 5 správního řádu se odvolání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje“.
Žalobou podanou dne 29.4.2008 se žalobce domáhal, aby jeho žádosti bylo vyhověno a byly mu přiznány „mzdové nároky za měsíc červen 2007 ve výši 34.565,- Kč, za měsíc červenec 2007 ve výši 34.565,- Kč a za měsíc srpen 2007 ve výši 34.565,- Kč, které mu nebyly vyplaceny zaměstnavatelem a které je žalobci povinen vyplatit Úřad práce v Plzni do tří dnů od právní moci rozsudku“.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.8.2010 č.j. 56 Co 194/2010-127, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2.2.2010 č.j. 13 C 225/2009-85 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut „návrh, aby žalobci byly přiznány mzdové nároky za měsíc červen 2007 ve výši 34.565,- Kč, za měsíc červenec 2007 ve výši 34.565,- Kč a za měsíc srpen 2007 ve výši 34.565,- Kč, které mu nebyly vyplaceny zaměstnavatelem – společností Mlékárna Dvorec s.r.o., IČO 25211609 se sídlem v Plzni, Borská č. 55 a které je povinen vyplatit žalobci Úřad práce v Plzni“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (§245 o.s.ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je otázka nároku žalobce na náhradu mzdy, která nebyla vyplacena zaměstnavatelem z důvodu jeho platební neschopnosti za období od června do srpna 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění v té době účinném - dále jen „zák. práce“ a podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“).
Žalobce v dovolání zejména namítá, že splňuje podmínky ustanovení §3 zákona č. 118/2000 Sb., neboť „měl platně sjednán se zaměstnavatelem (Mlékárna Dvorec, s.r.o.) pracovní poměr a zároveň mu vznikl nárok na výplatu sjednané mzdy z pracovního poměru za vykonanou práci“. Mzdové nároky žalobce byly řádně vedeny v účetnictví společnosti jako závazky z pracovního poměru. Nárok na mzdu žalobce nemohl podle jeho názoru zaniknout „pouze s odůvodněním, že ode dne jeho jmenování do funkce jednatele zaniká jeho nárok na mzdu, a tento nárok se mění na nárok podle obchodního zákoníku“. Namítá dále, že „jednatel společnosti musí vykonávat určité úkoly dle obchodního zákoníku“, zaměstnanec společnosti ve funkci ředitele musí vykonávat úkoly vymezené v pracovní smlouvě, nelze tedy uzavřít, že by se jednalo „o tytéž úkoly a že odměna za činnost statutárního orgánu by měla mít přednost před odměnou za práci ředitele“.
Podle ustanovení §109 odst. 1 zák. práce přísluší zaměstnanci za vykonanou práci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem.
Podle ustanovení §1a zákona č. 118/2000 Sb. má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti.
Podle §3 zákona č. 118/2000 Sb. se zaměstnancem pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v době 6 měsíců předcházejících měsíci, ve kterém byl podán návrh na prohlášení konkursu (dále jen „rozhodné období“), mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem. Mzdovými nároky se rozumějí mzda (plat), její náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměna, popřípadě její náhrada, která zaměstnanci náleží podle dohody o pracovní činnosti, jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
Ten, kdo je statutárním orgánem obchodní společnosti nebo jiné právnické osoby, činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech (srov. §20 odst.1 občanského zákoníku). Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů; je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnost každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak (srov. §133 odst.1 obchodního zákoníku). Jednateli náleží rovněž obchodní vedení společnosti; je-li více jednatelů, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak (srov. §134 obchodního zákoníku).
V projednávané věci žalobce od 1.7.2005 uzavřel s obchodní společností Mlékárna Dvorec, s.r.o. pracovní poměr na funkci ředitele společnosti s pracovní dobou stanovenou na 40 hodin týdně , současně v období od 16.11.2005 do 25. dubna 2007 byl společníkem uvedené obchodní společnosti, přičemž byl vlastníkem 50% obchodního podílu, a od 27.6.2006 vykonával rovněž funkci jednatele společnosti. Žalobce nedoložil, co bylo jeho pracovní náplní ve funkci ředitele společnosti, proto bylo třeba vyjít z obsahu označení pracovního zařazení, z něhož vyplývá, že „úkolem žalobce bylo řídit společnost“, přičemž tyto záležitosti náleží rovněž do působnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným (jednatele společnosti). Uvedené samozřejmě neznamená, že by žalobce neměl za výkon svých činností nárok na odměnu; nejde však o nárok z pracovněprávního, ale z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce jednatele), který nemůže být projednán a rozhodnut v tomto řízení, jehož předmětem jsou - jak vyplývá z obsahu žaloby - pracovněprávní nároky (srov. Obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp.zn. 21 Cdo 3090/2008).
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že, vykonával-li žalobce v rozhodném období souběžně funkci statutárního orgánu společnosti (jednatele) a ředitele společnosti a neprokázal přitom, že obsah těchto funkcí nebyl totožný („nepředložil svou pracovní smlouvu se specifikací pracovní náplně“), „nepřipadá v úvahu souběžný výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu“ a „žalobci v tomto případě náležela odměna z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce jednatele)“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně) založil svůj závěr o tom, že žalobci přiznání mzdových nároků nepřísluší, neboť byl k zaměstnavateli „nejen v pracovním poměru, na základě kterého vykonával pro společnost od 3.1. (resp. 1.7.) 2005 práci ředitele, ale byl posléze, od 27.6.2006, též ve funkci jednatele této společnosti“, a má proto vůči zaměstnavateli „pohledávku ze vztahu obchodního“ - a vyjadřuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (například, že by bylo „absurdní, kdyby zaměstnavatel sám platil žalobci mzdu i poté, kdy se stal i jednatelem společnosti, pokud by žalobce poté již pouze plnil úkoly vyplývající z funkce jednatele, a neplnil by své dosavadní pracovní úkoly“, že „pracovní poměr žalobce zůstal i po jeho jmenování jednatelem společnosti beze změny, ať už co do rozsahu jeho pracovních úkolů, tak co do jeho odměny za jejich plnění“, a že v rozhodném období již žalobce nebyl společníkem této společnosti, „přesto nadále vykonával svou práci podle pracovní smlouvy a nebylo jeho vinou, že byl podán návrh na prohlášení konkurzu společnosti a že se společnost dostala do platební neschopnosti“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „splňoval podmínky ust. §3 zákona č. 118/2000 Sb.“, neboť měl platně sjednán se zaměstnavatelem pracovní poměr a vznikl mu tak nárok na výplatu sjednané mzdy z pracovního poměru za vykonanou práci, neboť „žádné zákonné ustanovení jeho pracovní poměr neučinilo neplatným ode dne jeho jmenování do funkce jednatele, ani nezměnilo jeho pracovní vztah ke společnosti na vztah obchodní“). K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud vzal v úvahu, že soudy umožnily býv. Úřadu práce v Plzni (stejně jako Ministerstvu práce a sociálních věcí, které rozhodovalo o odvolání žalobce proti rozhodnutí býv. Úřadu práce v Plzni ze dne 23.11.2007 č.j. PMA-262/2007), aby se ve věci vyjádřil (§250c odst. 2 o.s.ř.), a že jinak s jeho účastí neuvažovaly. Správní orgán, který rozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů nepochybně není účastníkem řízení podle Části páté Občanského soudního řádu, v němž je projednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl (srov. §250a odst. 1 o.s.ř.). Nemůže však zůstat nepovšimnuto, že řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, podle zákona č. 118/2000 Sb. se účastní nejen žadatel (zaměstnanec), ale i ten, kdo je povinen – bez ohledu na to, zda má jinak postavení správního orgánu ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. – uspokojit jeho právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti; tímto subjektem je (nyní) – jak vyplývá z ustanovení §8a zákona č. 118/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů – Úřad práce České republiky, který dává příkaz k uspokojení zaměstnance prostřednictvím své příslušné krajské pobočky.
Z uvedeného vyplývá, že účastníky řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, jsou ve smyslu ustanovení §250a odst. 1 o.s.ř. zaměstnanec, který o uspokojení svých mzdových nároků požádal, a Úřad práce České republiky (dříve příslušný úřad práce); účastenství Úřadu práce České republiky se samozřejmě neodvíjí od toho, že jde o správní orgán, který je příslušný o žádosti zaměstnance rozhodnout, ale od jeho postavení jako subjektu, který je povinen přiznané mzdové nároky zaměstnanci uspokojit.
Soudům v projednávané věci lze vytknout, že s býv. Úřadem práce v Plzni nejednaly, i když byl účastníkem řízení. Protože však toto pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, dovolací soud k této vadě řízení při projednání a rozhodování o dovolání žalobce nepřihlédl (srov. §145 a §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek řízení nemá žalobce na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu