ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1419.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1419/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. n. m. B., státnímu podniku v likvidaci, o určení doby trvání pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 191/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2001 č.j. 15 Co 36/2000-53, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr uzavřený mezi účastníky dne 14.5.1990 je pracovním poměrem na dobu neurčitou. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným (jeho právním předchůdcem) uzavřel dne 17.2.1987 pracovní smlouvu na dobu určitou, dne 13.5.1987 další pracovní smlouvu na dobu určitou do 13.5.1990 a dne 14.5.1990 znovu pracovní smlouvu na dobu určitou. Na základě posledně uvedené pracovní smlouvy byl podle názoru žalobce \"v souladu s ust. §30 zák. práce\" mezi účastníky uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalovaný dne 28.1.1991 se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr. Přestože byla pravomocným soudním rozhodnutím vyslovena neplatnost tohoto právního úkonu, žalobce se po řadu let marně domáhá, aby ho žalovaný zaměstnával; žalovaný mu totiž odmítá přidělovat práci s odůvodněním, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dnem 14.5.1993 uplynutím doby jeho trvání.
Žalovaný namítal, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen na dobu určitou a že skončil uplynutím sjednané doby dne 14.5.1993.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.4.1998 č.j. 49 C 191/97-20 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč \"na účet\" advokáta. Zjistil, že žalovaný neměl při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 14.5.1990 přechodnou potřebu zaměstnávat žalobce, že žalobce nepožádal písemně o opětovné sjednání pracovního poměru na dobu určitou a že žalovaný sjednal pracovní poměr se žalobce na dobu určitou opětovně v rozporu s ustanovením §30 odst.1 zák. práce. Platí proto, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Protože žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a protože žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem neplatně, pracovní poměr účastníků \"nepochybně nadále trvá\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.5.1999 č.j. 21 Co 347/98-26 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, aniž by žalobce vůbec uvedl, v čem naléhavý právní zájem spatřuje, \"a to zejména v případě, kdy souběžně probíhá řízení, v němž uplatňuje mzdové nároky a v němž by jako předběžná otázka musela být řešena povaha pracovněprávního vztahu mezi účastníky. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby v dalším řízení poučil žalobce o jeho povinnosti tvrdit, v čem spočívá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a aby zhodnotil, zda na něm žalobce skutečně má naléhavý právní zájem.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 21.9.1999 č.j. 49 C 191/97-33 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta. Dovodil, že žalobce prokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem; \"oprávněnost\" naléhavého právního zájmu vyplývá již ze žalobcových skutkových tvrzení, podle nichž \"žalovaný odmítal a odmítá jej dále zaměstnávat a žalobce tak nemá najisto určeno své právní postavení\", a z toho, že žalovaný \"porušil právní předpisy\" a že na požadovaném určení \"jsou také závislé mzdové nároky žalobce\". Ze shodných důvodů uvedených v jeho předchozím rozsudku soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.9.2001 č.j. 15 Co 36/2000-53 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žaloba není důvodná, neboť na požadovaném určení není naléhavý právní zájem. \"Na určovací žalobě\" je naléhavý právní zájem tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. To, že se žalobce \"marně u žalovaného domáhal a domáhá dalšího zaměstnávání\", neodůvodňuje závěr, že by byl dán naléhavý právní zájem, neboť žalobce může \"žalovat na plnění, tedy např. na určení, že žalovaný je povinen ho zaměstnávat podle pracovní smlouvy ze dne 14.5.1990\", přičemž v takovém řízení by soud vyřešil jako předběžnou otázku dobu trvání pracovního poměru. Žalobce se v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 181/98 domáhá po žalovaném zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §130 zák. práce; ani pro uplatnění tohoto nároku není na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože i v tomto řízení lze otázku doby trvání pracovního poměru účastníků vyřešit předběžně. O naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení nesvědčí podle odvolacího soudu ani to, že pracovní poměr účastníků měl podle tvrzení žalovaného skončit dnem 14.5.1993, neboť žalobce podal tuto určovací žalobu u soudu až dne 9.6.1997. Protože na požadované určení žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, je žaloba nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že prokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalovaný \"přes nesčetné výzvy\" odmítá žalobce dále zaměstnávat a trvá na tom, že pracovní poměr mezi účastníky byl sjednán na dobu určitou a že skončil uplynutím této doby. Na určení, zda \"tu existuje anebo neexistuje pracovněprávní vztah\" mezi účastníky, závisí jistota jeho právního postavení, například \"zápočet zaměstnaneckých let do budoucího důchodu, jistota sociálního zajištění\", jakož i možnost domáhat se po žalovaném \"neuhrazené mzdy\" za dobu, kdy mu odmítá přidělovat práci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že pracovní poměr uzavřený mezi účastníky dne 14.5.1990 je pracovním poměrem na dobu neurčitou. Jde tedy o žalobu o určení, zda tu je právní vztah nebo právo; předpokladem úspěchu takové žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. je, že na určení je naléhavý právní zájem. Soudy se proto správně zabývaly otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě se žalobce - poté, co bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.1.1991 je neplatné - domáhá zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce (ve věcech, vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 38/91 a 20 C 181/98) a zřejmě by mohl podat proti žalovanému další žaloby o splnění povinnosti. Z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že posouzení právních vztahů mezi účastníky závisí především na vyřešení otázky, zda jejich pracovní poměr založený na základě pracovní smlouvy ze dne 14.5.1990 byl uzavřen na dobu neurčitou (jak tvrdí žalobce) nebo na dobu určitou a skončil jejím uplynutím dne 14.5.1993 (jak tvrdí žalovaný). I když tuto otázku lze řešit předběžně v řízení o žalobách na plnění, nelze na druhé straně pominout, že jejím vyřešením se vytvoří do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti. Protože v tomto případě - jak uvedeno již shora - je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř., má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal v projednávané věci naléhavý právní zájem, proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu