ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1477.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1477/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Z., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská č. 4, proti žalovanému Ing. J. Z., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 121/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2009 č.j. 49 Co 285/2006-198, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. června 2006 č.j. 7 C 121/2005-156 (s výjimkou výroku, jímž bylo žalobě co do částky 499.020,- Kč vyhověno) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztížení společenského uplatnění 2,045.400,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 18.12.2002 pádem z výšky cca 8,96 m při odkrývání střechy pracovní úraz (poranění lebky a mozku, kontuzi plic, zlomeninu bederního a krčního obratle, loketní kosti a hlavičky vřetení kosti). Podle znaleckého posudku MUDr. Igora Fargaše ze dne 3.9.2004 bylo ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno 4.870 body s tím, že znalec následně „provedl zvýšení odškodnění podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 25%, tedy celkem na 6.087,5 bodu“, což při sazbě 120,- Kč za jeden bod činilo 730.500,- Kč. Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro „přiměřené zvýšení stanoveného odškodnění“ podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť především s ohledem na „mnohočetnost“ trvalých následků pracovního úrazu (postižení sluchu, porucha stability, poruchy spánku, hypercitlivost na chlad, bolesti pravého kyčelního kloubu, trvalé slzení levého oka, obrna levého lícního nervu, zjizvení hlavy, krku a lokte), je žalobce „omezen prakticky ve všech oblastech jeho života“; zdůraznil, že pracovní úraz utrpěl v „poměrně mladém věku“, že v zaměstnání ani doma není schopen vykonávat žádné těžší práce či práce v chladnějším prostředí, nemůže pomáhat manželce s dětmi, ani si nemůže s dětmi (ve věku 10 a 2 roky) plnohodnotně hrát a věnovat se jim, je omezen v péči o dům, ve výkonu zahrádkářských prací, nemůže se účastnit společenských a kulturních akcí (plesů, divadel, koncertů apod.), nemůže vykonávat sportovní činnost, když před úrazem byla jeho koníčkem jízda na motorce, na kole, rekreační běh, lyžování a posilování. Uvedený výčet činností, v nichž je žalobce omezen nebo se jich musel zcela vzdát, „dokazuje“, že následky pracovního úrazu jsou „v jeho životě tak značné, že odůvodňují mimořádné zvýšení odškodnění, a to celkem na 475% základního odškodnění“, což při sazbě 120,- Kč za jeden bod činí 2.775,900,- Kč. Po žalovaném, který mu na náhradě za ztížení společenského uplatnění již zaplatil 730.500,- Kč, proto požadoval doplatek ve výši 2.045.400,- Kč.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 13.6.2006 č.j. 7 C 121/2005-156 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 499.020,- Kč, co do částky 1,546.380,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 47.177,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Švestáka a „České republice – do pokladny Okresního soudu ve Vyškově na nákladech zálohovaných státem částku 11.800,- Kč“. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „se jedná o případ mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť „žalobce utrpěl pracovní úraz ve věku 36 let, tedy ve věku, kdy byl plně pracovně zatížen, kdy se věnoval také v plné míře mimopracovním aktivitám, a to jak sportovním, tak společenským, a kdy se věnoval rodině a tuto zajišťoval nejen materiálně“, přičemž – jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Svatavy Duchaňové - pro následky pracovního úrazu „je částečně omezen v dosavadním způsobu života, může fyzicky pracovat jen lehce, nemůže se věnovat činnostem s větší fyzickou námahou, je vyřazen ze sportů s větší zátěží na páteř a s větším důrazem na rovnováhu“. S přihlédnutím k tomu, že žalobce „v duševní činnosti není omezen vůbec, není omezen v jídle, pití, sebeobsluze, není odkázán na pomoc druhé osoby a může řídit auto“, soud prvního stupně shledal uplatněný nárok žalobce pouze „částečně důvodný“, když „rozhodl o zvýšení základního počtu bodů na dvojnásobek, bez ohledu na již provedené zvýšení z medicínského hlediska, které provedla soudní znalkyně“. Žalobci tak podle názoru soudu prvního stupně „přísluší dle základního bodového ohodnocení částka 523.200,- Kč (4.360 bodů á 120,- Kč), dále navýšení základního bodového ohodnocení z medicínského hlediska o 1.526 bodů, provedené soudní znalkyní v částce 183.2120,- Kč (1.526 bodů á 120,- Kč) a dále soudem stanovené navýšení základního bodového ohodnocení o 100%, tj. další částka 523.200,- Kč“, tedy „celkem žalobci přísluší 1,229.520,- Kč“. Protože žalovaný (resp. vedlejší účastník) již žalobci z tohoto titulu zaplatil 730.500,- Kč, přiznal soud prvního stupně žalobci „navýšení z důvodů hodných mimořádného zřetele v částce 499.020,- Kč“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.11.2009 č.j. 49 Co 285/2006-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1,546.380,- Kč“, ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu změnil tento rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „České republice se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud zdůraznil, že „již samo základní bodové ohodnocení (§7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění“. Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovené limity (podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) „je přípustné pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že při posuzování opodstatněnosti požadavku žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, „správně vzal v úvahu“, že žalobce pracovní úraz utrpěl v produktivním věku a že následkem úrazu došlo „k výrazným omezením v profesním životě a též k výraznému omezení při provozování sportovních aktivit v jeho volném čase“; žalobce má po úraze psychické zábrany v komunikaci a pro hluchotu levého ucha pociťuje pískání a hučení, „které jej subjektivně omezují v návštěvách společenských akcí, není z jejich návštěvy však vyloučen“, žalobce rovněž trpí poruchou rovnováhy, avšak „může provozovat rekreační běh v příhodném terénu a ve vhodné obuvi“. Podle názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že se v důsledku úrazu významně změnil nejen způsob, jakým žalobce trávil volný čas před úrazem, ale změnilo se také zapojení žalobce do rodinného a společenského života“. Tato změna však – s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem – „nepředstavuje výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, aby byly dány podmínky pro zvýšení ztížení společenského uplatnění na požadovaných 475%“. Odvolací soud proto uzavřel, že „vzhledem k negativním dopadům, které měl pracovní úraz žalobce na jeho společenské uplatnění, je mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění tak jak je žalobci přiznal soud prvního stupně, přiměřenou kompenzací omezení, která u žalobce nastala, a to jak pokud jde o jeho pracovní uplatnění, tak ve vztahu ke způsobu trávení volného času a ve vztahu k jeho společenským aktivitám“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud i soud prvního stupně „nesprávně aplikoval ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. ve vztahu k ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb.“. Jestliže soud dospěl k závěru, že je namístě podle ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky zvýšit odškodnění podle této vyhlášky o 100%, pak podle názoru dovolatele „měl při tomto zvyšování vycházet z bodového ohodnocení znalkyně upraveného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb.“, neboť – jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu – „je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu §7 odst. 1 vyhlášky“, přičemž „takto stanovenou výši odškodnění pak může soud postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněním případech zvýšit“. Podle názoru žalobce odvolací soud při svém rozhodování rovněž „dostatečně nerespektoval princip proporcionality, tedy přiměřenosti mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou na zdraví žalobce“. Dovolatel zdůraznil, že „důsledné použití tohoto principu má přednost před gramatickým zněním ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, přičemž „tuto problematiku rozebral Ústavní soud ČR ve svém nálezu Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007“. Jestliže tedy odvolací soud v daném případě shledal důvod pro použití ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. „měl toto ustanovení aplikovat s větším důrazem na princip přiměřenosti odškodnění, a nikoli s důrazem na výjimečnost takového postupu, eventuelně měl od aplikace §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. zcela upustit a řídit se výlučně principem přiměřenosti“. Žalobce má zato, že jím požadovaná výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění „je v souladu s principem náhrady skutečné škody, a to jednak vzhledem k polymorfnímu postižení žalobce zasahujícímu různé tělesné orgány a jejich funkce, tak i vzhledem k dopadům do všech složek dalšího života žalobce“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že „neakceptoval“ odvolací námitku žalobce vytýkající soudu prvního stupně, že nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na doplnění znaleckého posudku MUDr. Duchaňové, které podle jeho názoru „mohlo poskytnout kvalitnější důkazní oporu pro posouzení důvodnosti žalobcem navrhovaného zvýšení odškodnění“. Závěrem žalobce vyslovil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Protože dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jak zmiňuje v dovolání rovněž sám dovolatel, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že ztížení společenského uplatnění v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne 18.12.2002 ohodnotila MUDr. Svatava Duchaňová znaleckým posudkem ze dne 3.4.2006 (vypracovaným na základě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9.12.2005 č.j. 7 C 121/2005-47) podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. celkem 4.360 body (položka 0121 – kostní defekt v klenbě lební v rozsahu 2-10 cm2 – 210 bodů, položka 014 – vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy – 1.750 bodů, položka 0181 – traumatická porucha lícního nervu těžkého stupně – 600 bodů, položka 0342 – traumatická porucha postavení očí s dvojitým viděním při určitém pohledu – 200 bodů, položka 0560 – hluchota jednostranná – 1.000 bodů, položka 0570 – poškození labyrintu levého ucha – 300 bodů, položka 0740 – poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně – 100 bodů, položka 1063 – poškození loketního kloubu lehkého stupně nedominantní končetiny – 200 bodů). Z důvodu zvlášť těžkých následků poškození zdraví jmenovaná lékařka podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšila bodové ohodnocení škody na zdraví o 35%, (tj. o 1.526 bodů) a ztížení společenského uplatnění žalobce tak stanovila v celkové výši 5.886 bodů. Žalovaný vyplatil žalobci částku 730.500,- Kč a další zvýšení vyplatit odmítl.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu především významné vyřešení právní otázky, co se rozumí „základní“ výměrou bodového ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění, která je základem pro stanovení výše odškodnění podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“). Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jedním z dílčích nároků práva na náhradu škody příslušejících zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imateriální újmy, jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§3 odst. 2, §7 odst. 1 vyhlášky). Představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného umožňují zohlednit specifické okolnosti případu.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného rozpětí. Zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození zdraví přitom je třeba chápat jako jeden celek, který je třeba hodnotit komplexně, a nikoli zvlášť pro jednotlivé obory, na které se lékařská věda formálně dělí.
Půjde-li o zvlášť těžké následky škody na zdraví, tedy takové následky, které poškozeného podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného, i jeho předpokládané uplatnění v životě, je dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil bodové ohodnocení stanovené v přílohách č. 2 a 4 až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
Uvedený postup určování bodového ohodnocení umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, přičemž náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009 a odůvodnění bodu I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění).
Dovolateli lze přisvědčit, že z hlediska výsledné výše odškodnění je nepochybně významné, zda soud bere za základ pro další zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky úplné bodové hodnocení stanovené lékařem, včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nebo jen nižší hodnocení podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky. Proto v případě, že z důvodů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50% celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky, a takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit. Vzhledem k uvedenému tudíž nelze sdílet názor soudu prvního stupně (s nímž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nepolemizoval), který „rozhodl o zvýšení základního počtu bodů na dvojnásobek, bez ohledu na již provedené zvýšení z medicínského hlediska, které provedla soudní znalkyně“, a tedy při zvyšování odškodnění žalobce podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky považoval za základní výměru bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění sazby stanovené pouze podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky (tj. 4.360 bodů), aniž bral v úvahu zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 35% (tj. o dalších 1.526 bodů). Závěr odvolacího soudu o „přiměřenosti“ soudem prvního stupně přiznané „kompenzace omezení, která u žalobce v důsledku úrazu nastala“, který odvolací soud učinil, aniž by ve výše uvedeném směru zjednal nápravu, proto zatím nemůže obstát.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při rozhodování o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky „měl toto ustanovení aplikovat s větším důrazem na princip přiměřenosti odškodnění, a nikoli s důrazem na výjimečnost takového postupu, eventuelně měl od aplikace §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. zcela upustit a řídit se výlučně principem přiměřenosti“. Uvedené námitce dovolatele však přisvědčit nelze.
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již samo představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Přiměřené zvýšení nad výši odškodnění stanovenou na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.
Jak správně v této souvislosti uvedl odvolací soud, ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, na který ve svém odůvodnění odkazuje rovněž nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05, zmíněný žalobcem v dovolání).
Z uvedeného vyplývá, že tzv. princip proporcionality (přiměřenosti) nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu zvýšit výši odškodnění „přiměřeně“, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu „aplikace principu přiměřenosti“ (proporcionality). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1,546.380,- Kč, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2011 JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu