ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1482.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1482/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 300/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2006 č.j. 9 Co 697/2005-219, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.1.2000 sdělila žalovaná (její právní předchůdce) žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce“, z důvodu nadbytečnosti. Výpovědní důvod spatřovala žalovaná v tom, že „není schopna dále žalobce zaměstnávat“, a to vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a proto, že ke dni 30.11.1992 byla zrušena vrátnice, kde žalobce pracoval.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná mu žalovanou, je neplatná, a že tedy „pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 7.12.1989 nadále trvá“ a aby mu žalovaná zaplatila ušlou mzdu formou měsíčních splátek ve výši 6.419,- Kč (posledně uvedený nárok na „zaplacení náhrady mzdy z titulu neplatného skončení pracovního poměru“ soud v dalším průběhu řízení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí). Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 13 C 75/94, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná žalobci dne 20.8.1992, je neplatná, žalovaná vyzvala žalobce k nástupu zpět do zaměstnání. Vzhledem k tomu, že neměla možnost žalobci přidělovat práci, neboť vrátnice, kde pracoval, byla zrušena, uzavřela s ním dohodu, že „další pokyny zaměstnavatele má žalobce očekávat na své adrese“. Tento stav trval až do 3.1.2001, kdy žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Neplatnost výpovědi žalobce spatřuje v tom, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a žalovaná mu nezajistila vhodné pracovní místo u jiného zaměstnavatele. Společnost L. v.o.s., která žalobci pracovní místo nabízela, podle názoru žalobce „nesplňovala hygienické požadavky na pracovní prostředí“, „neumožňovala dodržování životosprávy“ a za „nevhodné“ považoval žalobce také „obtížné dojíždění“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.5.2005 č.j. 12 C 300/2002-197 rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, zamítl „návrh na určení, že trvá pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne 7.12.1989“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, že žalovaný je povinen zaplatit státu „soudní poplatek v částce 1.000,- Kč z návrhu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“ a že je povinen „nahradit státu 50% nákladů řízení, vzniklých státu zaplacením odměny procesní zástupkyni žalobce, v částce 5.503,80,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď je neplatná proto, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost, neboť „nenabídla žalobci žádné pro něho vhodné zaměstnání ke dni podání výpovědi“, a „pracovní nabídku učinila až v srpnu roku 2000, tedy téměř osm měsíců po datu, kdy dala žalobci výpověď z pracovního poměru“. Jelikož výpověď je neplatná a výpovědní doba dosud nezačala běžet, pracovní poměr žalobce nadále trvá, a proto soud prvního stupně jeho návrh na určení, že jeho pracovní poměr trvá, zamítl jako nadbytečný.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.2.2006 č.j. 9 Co 697/2005-219 změnil „v napadené části“ rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci je neplatná, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.000,- Kč“. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „sice aplikoval správná ustanovení zákoníku práce, ale nesprávně je vyložil, jestliže důsledně neodlišil nabídkovou povinnost podle §46 odst. 2 zákoníku práce a nabídkovou povinnost podle ustanovení §47 odst. 2 a 3 zákoníku práce“. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou ustanovením §47 odst. 2 zák. práce totiž nezpochybňuje platnost výpovědi, má pouze vliv na běh výpovědní doby. Podle názoru odvolacího soudu tedy byla dne 3.1.2000 žalobci „dána platná výpověď z pracovního poměru a začala běžet výpovědní doba. Jestliže žalovaná přistoupila ke splnění „nabídkové povinnosti dle §47 odst. 2 zákoníku práce“ teprve v průběhu výpovědní doby, „když žalobci nabídl nové zaměstnání ve firmě L., v.o.s.“ dne 21.8.2000, mohl pracovní poměr skončit nejdříve tohoto dne.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Podle názoru žalobce žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, spočívající v „hledání jiného vhodného zaměstnání (pro zaměstnance se změněnou pracovní schopností) u jiných potenciálních zaměstnavatelů“, když „pro to neučinila vše potřebné“. Nabízená pracovní místa byla „pro žalobce nevhodná a žalobce je s ohledem na svůj zdravotní stav a objektivní zdravotní omezení“ nemohl přijmout, když je schopen pouze fyzicky a psychicky nenáročné práce, nesmí dlouho sedět ani stát nebo pracovat v prašném prostředí, musí vzhledem k onemocnění diabetem dodržovat pravidelnou životosprávu apod. Nabídka práce u jiného zaměstnavatele tak byla ze strany žalované „zcela nedostatečná a pouze formální“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soud oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 3.1.2000 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2000 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., zákon o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) a zákon č. 155/2000 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] - dále jen zák. práce
Podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci trvale pečujícím o dítě mladší než 15 let nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání, a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak.
Uvedené ustanovení ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi pro nadbytečnost zaměstnance z organizačních důvodů, popř. z důvodů zdravotních (tedy z důvodů, které zaměstnanec svým chováním nemůže ovlivnit) zajistil zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na rozdíl od ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, podle něhož povinnost zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby) skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel neplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby. Ke splnění této povinnosti stačí, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jedno vhodné zaměstnání. Pokud takové zaměstnání zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne, povinnost zaměstnavatele je tím splněna a skončí i výpovědní doba.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z uvedeného ustanovení důsledně vycházel. Protože žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností, žalovanou sice tíží (tížila) povinnost ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce zajistit žalobci nové vhodné zaměstnání, avšak nesplnění této povinnosti nemá za následek neplatnost výpovědi, jak se žalobce mylně domnívá, nýbrž má pouze vliv na běh výpovědní doby. Okolnost, že žalobce považuje nabídku nového zaměstnání „ve firmě L., v.o.s. v T.“ „ze zdravotního hlediska za nepřijatelnou“, by proto mohla mít význam jedině z toho hlediska, zda již skončil běh výpovědní doby (a tím také pracovní poměr mezi účastníky), či nikoliv, je však bez významu pro posouzení otázky, zda samotná výpověď může „obstát“. Odvolací soud proto v souladu se zákonem správně dovodil, že splnění povinnosti stanovené ustanovením §47 odst. 2 zák. práce nelze považovat za předpoklad platnosti výpovědi z pracovního poměru a skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou tedy vzhledem k okolnostem případu úplné a správné.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu