ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1545.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1545/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. P. proti žalované "České republice - Obecnímu úřadu v Troubsku", o 133.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 5 C 111/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1999 č.j. 38 Co 559/97-79, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala u soudu žalobu, kterou se domáhala, aby jí "Český stát" vyplatil "dědický podíl" v částce 133.333,- Kč se 4% úrokem od 16.8.1989 do zaplacení. K odůvodnění žaloby mimo jiné uvedla, že na základě smlouvy uzavřené mezi její matkou a jejími bratry B., A. a L. S. jí v roce 1946 vznikl nárok na "dědický podíl" ve výši 200.000,- Kčs, který byl zajištěn zástavním právem na nemovitostech. Protože zastavené nemovitosti byly jednak konfiskovány státem (po zatčení A. a L. S., k němuž došlo v roce 1950, v rozsahu ideálních 2/3), jednak byly státu prodány B. S. (v rozsahu ideální 1/3), nebyl jí dědický podíl jejími bratry dosud vyplacen. Vzhledem k tomu, že na "příkaz" MNV Troubsko bylo s odvoláním na ustanovení §396 hospodářského zákoníku na nemovitostech zrušeno zástavní právo a že prodejem tohoto majetku získal "Český stát nezvratně" částku 872.157,- Kč, požaduje žalobkyně, aby jí její dědický podíl nyní vyplatil "Český stát".
Žalobkyně v žalobě neoznačila, který orgán by měl za "Český stát" před soudem v této věci jednat, a proto ji soud prvního stupně vyzval, aby žalobu v tomto směru doplnila. Podáním ze dne 10.7.1996 žalobkyně (prostřednictvím svého tehdejšího zástupce R. P.) sdělila, že "právním nástupcem bývalého MNV Troubsko je OÚ Troubsko, který odpovídá za nárok v právní věci", a že toto oznámení představuje "splnění podmínky označení orgánu, který má za stát jednat".
Okresní soud Brno - venkov poté doručil žalobu Okresnímu úřadu B. a rozsudkem ze dne 30.4.1997 č.j. 5 C 111/95-57 žalobu proti žalované, kterou označil jako "Českou republiku - Okresní úřad Brno - venkov", zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že odstupní smlouvou ze dne 4.4.1946 byli bratři žalobkyně A., L. a B. S. zavázáni, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně 200.000,- Kčs s 4% úrokem do 18.7.1951, a že nebylo prokázáno, že by tento "dluh přešel na jinou fyzickou či právnickou osobu". Zástavní právo k nemovitostem zaniklo podle ustanovení §396 hospodářského zákoníku dnem nabytí nemovitostí do státního socialistického vlastnictví; i kdyby tomu tak nebylo a na nemovitostech dosud vázlo, není již žádná z těchto nemovitostí ve vlastnictví žalované. Žaloba proto nemůže být důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.9.1999 č.j. 38 Co 559/97-79 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že "Česká republika (resp. Český stát)", kterou žalobkyně označila za žalovanou, je sice způsobilá být účastníkem řízení, avšak způsobilá samostatně jednat před soudem je jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká. Žalobkyně byla proto správně soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. vyzvána, aby ve stanovené lhůtě označila příslušný orgán státu, který bude za stát před soudem jednat. Označila-li žalobkyně jako orgán státu, jehož se věc týká, OÚ v Troubsku, nejedná se o orgán státu, ale o orgán obce; stát tedy nebyl jako účastník řízení ani přes výzvu soudu řádně označen. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, když "z vlastní iniciativy připojil jako státní orgán za stát jednající" Okresní úřad B., s nímž dále jednal a rozhodoval; správně měl řízení podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř. zastavit. Protože řízení trpí takovou vadou, že nemělo pro nedostatek podmínky řízení proběhnout, odvolací soud podle ustanovení §221 odst.1 písm.b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle ustanovení §221 odst.2, §211 a §43 odst.2 o.s.ř. zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že výzvě soudu prvního stupně na doplnění žaloby v označení žalované vyhověla, ovšem "z důvodu laického pohledu na věc v označení žalované pochybila"; žalobkyně věděla, že žalovaným má být "nástupce MNV Troubsko, avšak za tohoto nástupce označila Obecní úřad v Troubsku". Žalobkyně měla být za této situace znovu vyzvána k opravě podání ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. a zároveň měla být poučena, jak má být tato oprava provedena. Odvolací soud však tímto způsobem nepostupoval a "neusiloval alespoň o částečné zmírnění následků majetkových a jiných křivd, které spočívaly v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §90 první části věty o.s.ř. účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem; navrhovatelem (žalobcem) je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a odpůrcem (žalovaným) je ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za tohoto účastníka řízení označil.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že stát, tj. Česká republika, je způsobilým účastníkem řízení (srov. §21 obč. zák.) a že Česká republika je způsobilá jednat před soudem jako účastník řízení jen ve spojení se státním orgánem, jehož se projednávaná věc týká (srov. §21 odst.2 o.s.ř.).
Z ustanovení §79 odst.1 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že účastníci řízení musí být v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Ve vztahu k České republice to znamená, že jako účastník řízení musí být označena nejen svým názvem, ale i uvedením státního orgánu, který má za ni před soudem jednat, protože se ho týká projednávaná věc. Jestliže návrh na zahájení řízení (žaloba) neobsahuje též uvedení státního orgánu, který má za Českou republiku před soudem jednat, nebo jestliže obsahuje uvedení státního orgánu, který neexistuje, jde o neúplné nebo nesprávné podání; soud je povinen pokusit se postupem podle ustanovení §43 o.s.ř., aby navrhovatel (žalobce) takovou vadu podání odstranil.
Od stavu, kdy navrhovatel (žalobce) v návrhu na zahájení řízení (žalobě) neuvede při označení České republiky jako účastníka řízení, který státní orgán by měl ve věci za stát jednat, nebo uvede státní orgán, který neexistuje, je třeba odlišit situaci, kdy navrhovatel (žalobce) v návrhu na zahájení řízení (žalobě) označí Českou republiku jako účastníka řízení ve spojení s určitým státním orgánem, avšak s jiným, než kterého se projednávaná věc ve skutečnosti týká. Takovýto nedostatek nemá povahu vady, o jejíž odstranění je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř., a neznamená ani nedostatek věcné legitimace České republiky v řízení; jde o nedostatek podmínky řízení v zastoupení účastníka řízení, který lze odstranit a o jehož odstranění je soud povinen se postarat způsobem uvedeným v ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.12.1966 sp. zn. 6 Cz 192/66, který byl uveřejněn pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.1996 sp. zn. 3 Cdon 451/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 4/1997 na str. 204).
Odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení v zastoupení účastníka nelze spatřovat v tom, že soud bez součinnosti s navrhovatelem (žalobcem) začne jednat s tím státním orgánem České republiky, kterého se projednávaná věc týká. Vhodným opatřením k odstranění tohoto nedostatku podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst.2 věty první o.s.ř. je výzva navrhovateli (žalobci), aby v určené lhůtě uvedl ten státní orgán, kterého se projednávaná věc týká a který je proto oprávněn za Českou republiku v této věci jednat; o tom, kterého státního orgánu se projednávaná věc týká, je soud současně povinen navrhovatele (žalobce) poučit (srov. §5 o.s.ř.). Jestliže navrhovatel (žalobce) této výzvě řádně a včas nevyhoví, je to důvodem k zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.2 věty třetí o.s.ř.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala žalobu proti "Českému státu", aniž by uvedla státní orgán, který by měl za Českou republiku v této věci jednat. Soud prvního stupně ji proto v souladu s ustanovením §43 o.s.ř. vyzval, aby tuto neúplnost žaloby odstranila. Žalobkyně na základě této výzvy soudu - jak vyplývá z jejího podání ze dne 10.7.1996 učiněného prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce R. P. - sdělila, že za stát má v této věci jednat Obecní úřad v Troubsku.
Obecní úřad není orgánem státu, ale obce [srov. v té době platné ustanovení §58 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že obecní úřad vykonává státní správu v oblasti přenesené působnosti obce, při níž je podřízen, nestanoví-li zákon jinak, okresnímu úřadu [srov. v té době platná ustanovení §58 odst.3 písm.b) a §58 odst.4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], a že pověřené obecní úřady vykonávají ve stanovených územních obvodech státní správu [srov. v té době platné ustanovení §60 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], jde o orgán, který je oprávněn vystupovat též jménem České republiky a v těchto věcech výkonu státní správy, které se ho týkají, jednat za Českou republiku ve smyslu ustanovení §21 odst.2 o.s.ř. i před soudem. Označila-li tedy žalobkyně Obecní úřad v Troubsku za orgán, který by měl v této věci jednat za stát, vyhověla tím výzvě soudu prvního stupně, požadující ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. řádné označení žalovaného.
Obecní úřad v Troubsku ovšem zjevně není v předmětné věci tím orgánem, kterého by se věc týkala. Uvedený nedostatek se však - jak vyplývá z výše uvedeného - neodstraňuje postupem podle ustanovení §43 o.s.ř., ale podle ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. jako nedostatek podmínky řízení. Uvedeným způsobem pak soudy obou stupňů nepostupovaly a neposkytly žalobkyni ani poučení o tom, kterého státního orgánu se předmětná věc ve skutečnosti týká.
Soud prvního stupně věc projednal s Okresním úřadem B. jako s orgánem státu, kterého se věc týká, a vůči němu také věc rozhodl, aniž by přihlédl k tomu, že žalobkyně označila za příslušný orgán státu Obecní úřad v Troubsku, a aniž by v tomto směru žalobkyni vyzval ke správnému označení státního orgánu, který by byl oprávněn za Českou republiku v této věci jednat. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že uvedený postup soudu prvního stupně byl v rozporu se zákonem; odvolací soud za této situace rozsudek soudu prvního stupně správně zrušil.
S dalším rozhodnutím odvolacího soudu, kterým řízení ve věci zastavil, však dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud řízení zastavil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - podle ustanovení §221 odst.2, §211 a §43 odst.2 o.s.ř., tedy z důvodu vady žaloby, která nebyla žalobkyní přes výzvu soudu odstraněna a která bránila pokračování v řízení. Ve skutečnosti - jak uvedeno výše - žaloba poté, co žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 10.7.1996 označila orgán, který má za stát ve věci jednat, netrpěla vadou v označení žalované České republiky, významnou z hlediska postupu podle ustanovení §43 o.s.ř.; řízení bylo postiženo nedostatkem podmínky řízení v zastoupení žalované, který lze odstranit postupem podle ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. Podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.2 věty třetí o.s.ř. pak v posuzované věci nebyly splněny, neboť žalobkyně jednak nebyla soudem prvního stupně ani odvolacím soudem vyzvána, aby v určené lhůtě uvedla ten státní orgán, kterého se projednávaná věc opravdu týká, jednak nebyla soudy poučena, kterého státního orgánu se předmětná věc ve skutečnosti týká.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že při svém rozhodování porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení.
Ustanovení §221 odst.2 o.s.ř. odvolacímu soudu umožňuje, aby - zrušuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně - také řízení zastavil. Toto ustanovení však neopravňuje zastavení řízení bez dalšího; k zastavení řízení může odvolací soud přistoupit jen tehdy, jestliže zvláštní (další) ustanovení občanského soudního řádu, popřípadě jiného obecně závazného právního předpisu, stanoví, že řízení bude zastaveno. Odvolací soud musí mít přitom rovněž na zřeteli, že rozhodování o odvolání představuje zásadně přezkumnou činnost (přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně). Zrušuje-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a současně zastavuje řízení, jde o případ, kdy činí ve věci také závěr, který soud prvního stupně nepřijal. Protože tu odvolací soud vlastně rozhoduje v jediném stupni, může v souvislosti se zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupit k rozhodnutí o zastavení řízení zpravidla jen tehdy, jestliže je zjevně dán nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a jestliže všechny okolnosti potřebné k tomuto závěru byly v dosavadním řízení náležitě (nepochybným způsobem) objasněny.
V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o zastavení řízení - jak je zřejmé z odůvodnění jeho usnesení - za použití ustanovení §43 odst.2 o.s.ř., když měl za to, že soud prvního stupně řízení ve věci nezastavil, ačkoliv k tomu byly splněny všechny v tomto ustanovení uvedené předpoklady. Při svém rozhodování však měl přihlédnout také k tomu, že vada žaloby (spočívající podle jeho názoru v chybném označení žalované) není nedostatkem, který by nebylo možné za řízení odstranit (a to i po uplynutí lhůty k tomu soudem stanovené), že soud prvního stupně s údajným nesplněním výzvy k odstranění vad žaloby nespojil žádné pro žalobkyni nepříznivé procesní následky a že ve věci meritorně rozhodl. S ohledem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení a s ohledem na předmět a účel občanského soudního řízení vyjádřený zejména v ustanoveních §1 a §3 o.s.ř. (předvídatelnost postupu soudu) bylo za tohoto stavu věci na místě po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nikoliv řízení zastavit, ale věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová předseda senátu