ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1553.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1553/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 100.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 101/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003 č.j. 17 Co 451/2002-122, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. června 2002 č.j. 8 C 101/98-89 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 100.520,- Kč s 26% úrokem od 23.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že rozkazem náčelníka Krajské správy S. m. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka S.; poté, co bylo jeho odvolání rozhodnutím I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 č.j. KČ 2000-48/10-90 zamítnuto, podal žalobce správní žalobu, na základě níž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64 obě výše zmíněná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Protože podle ustanovení §110 zákona č. 186/1992 Sb. dojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru, služební poměr trvá se všemi právy, požadoval žalobce po žalované zaplacení dlužného služebního příjmu za říjen 1997 až leden 1998, který mu podle platných znění zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 79/1994 Sb. „v podobě základního platu s 25% navýšením, příplatku za vedení, hodnostního příplatku a osobního příplatku“ náležel ve výši 25.130,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11.12.1998 č.j. 8 C 101/98-20, ve znění usnesení ze dne 9.3.1999 č.j. 8 C 101/98-28, žalované uložil, aby zaplatila žalobci „jako služební příjem“ částku 100.520,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 23.2.1998 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 13.400,- Kč a na soudním poplatku 4.024,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve existencí služebního poměru žalobce v rozhodné době jako otázkou předběžnou vycházel ze zjištění, že poté, co rozhodnutí náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. a rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 o zamítnutí odvolání žalobce byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997, Ministr vnitra dne 31.8.1998 rozhodl pod č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru k 3.7.1990. Jelikož podle ustanovení §103 zákona č. 100/1970 Sb. platí, že zruší-li se na základě odvolání příslušníka rozhodnutí o skončení služebního poměru, služební poměr trvá a příslušníku nadále náleží všechny dosavadní náležitosti, dovodil, že „služební poměr žalobce u žalované trvá nebo trval nejpozději do oznámení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31.8.1998“ (podle názoru soudu prvního stupně ustanovení §101 odst. 6 zákona č. 100/1970 Sb. „neumožňuje zpětnou účinnost propuštění žalobce dnem 3.7.1990“) a že proto je uplatněný nárok žalobce na služební příjem za dobu od října 1997 do ledna 1998 opodstatněný v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.8.1999 č.j. 17 Co 374, 375/99-33 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 1999“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil právní význam a důsledky rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka S. dnem 3.7.1990. Zdůraznil, že jde o správní rozhodnutí (učiněné podle zákona č. 100/1970 Sb., který obsahuje vlastní procesní ustanovení o postupu při rozhodování o právních poměrech příslušníků S.), z jehož nezákonnosti nemůže soud v řízení podle části třetí a čtvrté o.s.ř. vyvozovat jeho neplatnost. Případná nezákonnost správního rozhodnutí může být odstraněna jen postupem podle části páté o.s.ř., jinak je i nezákonné rozhodnutí pro účastníky správního řízení závazné a soud z něj musí vycházet (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ledaže jde o rozhodnutí nulitní; o takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Protože proti výše zmíněnému rozhodnutí ministra vnitra byl podán rozklad, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a protože rozhodnutí daného sporu je závislé na výsledku tohoto správního řízení, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby řízení přerušil až do ukončení správního řízení a poté podle jeho výsledku rozhodl o uplatněném nároku.
Okresní soud pro Prahu 7 (poté, co usnesením ze dne 28.9.1999 č.j. 8 C 101/98-37 řízení přerušil do pravomocného skončení správního řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru, vedeného u Ministerstva vnitra pod č. 1459/1998) rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 8 C 101/98-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministra vnitra ze dne 14.5.1999 č. 236 bylo k rozkladu žalobce potvrzeno rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a že řízení o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2001 č.j. 6 A 69/99-31 zastaveno. Protože za této situace je soud vázán rozhodnutím Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998, podle kterého služební poměr žalobce skončil již 3.7.1990, dospěl k závěru, že se žalobce „nemůže úspěšně domáhat finančních náležitostí ze služebního poměru za období října 1997 až ledna 1998“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2003 č.j. 17 Co 451/2002-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce nebyl ve správním řízení vedeném u Ministerstva vnitra ČR pod č. 1459/1998 úspěšný a kdy rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 14.5.1999 č. 236 o rozkladu nejsou nulitní (protože z ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. není možno dovodit, že by šlo o rozhodnutí „absolutně nepříslušného orgánu“), je třeba z uvedených správních rozhodnutí vycházet, „když soudní řízení o žalobě proti těmto správním rozhodnutím bylo zastaveno a tedy se uvedených správních rozhodnutí nijak nedotklo“. Protože podle citovaných rozhodnutí byl služební poměr žalobce skončen před obdobím, které je předmětem tohoto řízení, nemůže být uplatněný nárok důvodný. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že v daném případě nejde o porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jestliže soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vychází z pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce, neboť žalobce měl možnost využít opravných prostředků a žaloby v jiném samostatném řízení u soudu a „těmito prostředky mohl vyvinout snahu zvrátit správní rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se domáhal platových nároků vyplývajících z jeho prvého propuštění rozhodnutím náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90 se dnem skončení služebního poměru ke dni 24.6.1990, které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64. Pouze toto rozhodnutí bylo v dané věci relevantní a soud byl povinen podle ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. z něj vycházet. Pravomocné rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/98 se žalovaných nároků nijak nedotýkalo, neboť podle názoru dovolatele rozhodnutí č. 836/90 nenahrazovalo, nýbrž „založilo samostatné (nové) druhé propuštění žalobce ze služebního poměru (s nepřípustnou zpětnou účinností devíti let) ke dni 3.8.1990 (správně 3.7.1990)“. Odvolací soud byl tedy povinen uplatněný nárok žalobci přiznat a „s ohledem na princip rovného postavení účastníků občanského soudního řízení“ k rozhodnutí č. 1459/98 nepřihlížet. Žalobce dovozoval, že po zrušení rozhodnutí č. 836/90 o prvém propuštění se jeho služební poměr obnovil se všemi právy a „fakticky a právně trval do 31.8.1998“, kdy ministr vnitra rozhodl o jeho opětovném propuštění; na tomto závěru přitom „nemění nic skutečnost, že dovolatel byl propuštěn zpětně k 3.8.1990 (správně 3.7.1990)“, neboť „rozhodnutí o propuštění č. 1459/89 nemohlo vyvolat zamýšlený účinek, protože služební poměr nemůže právně skončit dříve než fakticky“. Jestliže soudy v daném případě „přistoupily na tezi, že účinek zpětného propuštění nastal, potom povýšily správní rozhodnutí nad zákon“. Zpětným účinkem rozhodnutí č. 1459/98 bylo porušeno právo žalobce na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a §110 zákona č. 186/1992 Sb. a „byl jím diskriminován z důvodu svého zaměstnání“. Kromě toho dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně platnosti rozhodnutí ministra vnitra č. 1459/98, neboť „žalobci je známo, že ve věcech služebního poměru ředitelů okresních ředitelství policie rozhoduje jiný funkcionář než ministr vnitra“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
S účinností od 1.1.2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká republika - Ministerstvo vnitra, (Policejní prezidium) v Praze 7, Nad Štolou č. 3 (srov. §3 odst. 1 a 2, §51 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, §3 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky). Dovolací soud proto dokončil dovolací řízení s takto označenou žalovanou.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 12.5.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 7 nárok na zaplacení služebního příjmu (platu) za období od 1.10.1997 do 31.1.1998 [tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (podle kterého se příslušníci S. stali policisty - srov. §56) a zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky], tedy nárok vyplývající z jeho služebního poměru policisty k Policii České republiky. Protože ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř (ve znění do 31.12.2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. (nyní §7 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (§5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby jsou služební funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení služebního příjmu (platu) procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků, tím způsobem, že pravomoc jménem policie jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona svěřil ministru vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném dalším funkcionářům (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je přitom dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (vyplývající ze služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci - zrušil (§243b odst. 3 o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží (§243b odst. 4 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5,věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu