ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1577.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1577/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CDV-2, LTD. zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) V. P., o 2.011.040,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 232/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2006 č.j. 12 Co 630/2006-36, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce a žalovaná 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 15.9.2006 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 2.011.040,80 Kč se \"smluvním úrokem\" ve výši 16,6% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 14.9.2006 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15,5% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 14.9.2006 do zaplacení s tím, že uspokojení této pohledávky je oprávněn se domáhat pouze z výtěžku prodeje \"zastavených nemovitostí, a sice vůči žalované 1) z výtěžku prodeje budovy bez čp/če na pozemku parc. st. č. 90 v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví, a ideální 1/2 pozemku parc. st. č. 90 v katastrálním území K., zapsaného na LV, a vůči žalovanému 2) z výtěžku prodeje ideální 1/2 pozemku parc. st. č. 90 v katastrálním území K., zapsaného na LV\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že I. A P. B., a.s. poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 14.12.1994 žalované 1) úvěr ve výši 600.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem na uvedených nemovitostech žalovaných, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne 8.12.1994 a ze dne 17.1.1995; na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 přešla zajištěná pohledávka na Č. o. b., a. s., která ji smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 převedla na žalobce. Protože žalovaná 1) své závazky ze smlouvy o úvěru ze dne 14.12.1994 \"řádně neuhradila\", právní předchůdkyně žalobce Č. o. b., a. s. přistoupila žalobou podanou dne 30.6.2000 \"k soudnímu vymáhání pohledávky\" a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47 bylo žalované 1) uloženo, aby právní předchůdkyni žalobce zaplatila 973.954,02 Kč se \"smluvním úrokem\" ve výši 16,6% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 30.6.2000 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15,5% z částky 486.736,13 Kč od 30.6.2000 do zaplacení. Žalobce se nyní domáhá uspokojení pohledávky, která ke dni 13.9.2006 činí 2.011.040,80 Kč a jejíž příslušenství činí \"smluvní úrok\" ve výši 16,6% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 14.9.2006 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15,5% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 14.9.2006 do zaplacení, ze zástavy; nárok na uspokojení pohledávky ze zástavy přitom vznikl v době do 31.8.1998.
Okresní soud Plzeň - sever usnesením ze dne 26.9.2006 č.j. 8 C 232/2006-12 řízení proti žalované 1) zastavil a rozhodl, že žalobce a žalovaná 1) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že zástavní právo je právem \"odvozeným, zajišťující hlavní závazek\", a že pravomocný rozsudek, kterým byl \"závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru přiznán vůči žalované 1), představuje exekuční titul\", který \"lze nepochybně uspokojit i z uvedené dotčené zástavy\". Protože žalobce požaduje přiznání \"plnění shodného obsahu\", jaké bylo přisouzeno pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47, pouze \"omezené výší výtěžku prodané nemovitosti\", týká se \"projednávané řízení stejného předmětu a shodných účastníků\" a novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a o.s.ř.); nelze totiž dovodit, že \"pokud zástavní věřitel získal exekuční titul pro vymožení závazku zajištěného zástavním právem, lze se nadále domáhat exekučního titulu pro realizaci vyplývající výlučně ze zástavního práva\", neboť \"oba nároky lze uplatnit odděleně tak, že rozhodnutí o prodeji zástavy netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o nároku zajištěném zástavním právem\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14.12.2006 č.j. 12 Co 630/2006-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nároky na zaplacení úvěru a na uspokojení úvěru ze zástavy lze \"uplatnit odděleně tak, že rozhodnutí o prodeji zástavy netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o nároku zajištěném zástavním právem\", neboť jde o \"samostatné nároky, které jsou však spojené s existencí hlavního závazkového vztahu, bez jehož trvání by soudní prodej zástavy nebylo možné realizovat\". Vzhledem k tomu, že \"projednávané řízení se týká stejného předmětu a shodných účastníků, resp. žalované 1), jako řízení ukončené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47\", brání novému projednání věci překážka věci pravomocně rozsouzené.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že o \"stejnou věc se ve smyslu ustanovení §159 odst.3 o.s.ř.\" jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob, a že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). V posuzovaném případě se podle názoru žalobce nejedná o \"tutéž věc\". I když žalobce v projednávané věci \"formuloval žalobní nárok zčásti shodně\" s nárokem, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47, je žalobcův nárok \"založen jednak na existenci neuhrazené úvěrové pohledávky a zároveň rovněž na existenci zástavních smluv zajišťujících tuto pohledávku\", zatímco nárok, o němž bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47 \"spočíval pouze na existenci neuhrazené úvěrové pohledávky\"; žalobcův nárok se tedy \"zakládá na skutkových tvrzeních, která jsou odlišná od skutkových tvrzení, na jejichž základě rozhodoval Krajský soud v Plzni\". Žalobce souhlasí s tím, že \"disponuje exekučním titulem\", na základě kterého může při výkonu rozhodnutí (v exekuci) postihnout též zastavené nemovitosti patřící žalované 1), dovozuje však, že \"postižení těchto nemovitostí v rámci exekučního titulu, jímž byla přiznána úvěrová pohledávka, nemá povahu výkonu zástavního práva\". Uvedená skutečnost může být významná vzhledem k posuzování promlčení zástavního práva, které se \"hodnotí odděleně\" od promlčení zajištěné pohledávky. Zástavní právo se podle ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a zajištěná pohledávka z úvěru se promlčuje nejpozději do 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé; kdyby nebylo možné samostatně uplatnit nárok na uspokojení ze zástavy, znamenalo by to, že uplynutím \"desetileté lhůty by přestala fungovat ochrana zástavního práva podle §100 odst.2 občanského zákoníku\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst.5, §167 odst.2 a §174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení.
Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo za řízení před soudy zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47, který nabyl podle potvrzení vyznačeném ve spise právní moci dne 15.1.2004, bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila Č. o. b., a. s. částku 973.954,02 Kč s úrokem ve výši 16,6% p.a. z částky 520.406,86 Kč od 30.6.2000 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15,5% z částky 486.736,13 Kč od 30.6.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 38.960,- Kč, vše na úhradu závazku z úvěrové smlouvy ze dne 14.12.1994 č. 220594020, podle níž jí byl poskytnut úvěr ve výši 600.000,- Kč, vypočteného ke dni 30.6.2000. Žalobce jako právní nástupce Č. o. b., a.s. se nyní (v tomto řízení) domáhá po žalované 1) uhrazení pohledávky ze stejné úvěrové smlouvy z výtěžku prodeje zástavy ze zástavního práva, které byla zřízeno na základě zástavních smluv ze dne 8.12.1994 a ze dne 17.1.1995; tvrdí současně, že mu vzniklo právo na uspokojení pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998.
Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe nakonec dospěla k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy pouze cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem movité nebo nemovité zástavy, který lze nařídit jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí (exekuci), směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Uvedené samozřejmě zástavnímu věřiteli nebránilo domáhat se úhrady zajištěné pohledávky (také) po dlužníku (osobě zavázané pohledávku splnit).
Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97 platí - jak se uvádí v jeho odůvodnění - pro případ, že se splnění povinnosti vymáhá po zástavním dlužníku, který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno (osobním dlužníkem). Kdyby osobní dlužník byl současně zástavním dlužníkem (tedy, kdyby vlastníkem zástavy byl ten, kdo má splnit pohledávku věřitele), představuje pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiný titul pro výkon rozhodnutí (exekuci), které dlužníku (zástavnímu dlužníku) ukládá, aby pohledávku (zajištěnou pohledávku) zaplatil věřiteli (zástavnímu věřiteli), způsobilý podklad pro nucené vymáhání pohledávky ze všeho (výkonem rozhodnutí postižitelného) majetku osobního (zástavního) dlužníka, a tedy i z majetku, který slouží jako zástava k zajištění přiznané (přisouzení) pohledávky.
Pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiný titul pro výkon rozhodnutí (exekuci) ukládající povinnost zaplatit dlužnou pohledávku je tedy vždy právním prostředkem pro nařízení prodeje zástavy cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), je-li vlastníkem zástavy ten, komu bylo uloženo (jako osobnímu dlužníku) splnit pohledávku (je-li povinný osobní dlužník současně zástavním dlužníkem). Prokáže-li oprávněný (zástavní věřitel) za řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), že prodávaná (k prodeji navržená) věc (movitá nebo nemovitá) byla zastavena ve prospěch vymáhané pohledávky, bude pohledávka při výkonu rozhodnutí z výtěžku zpeněžení věci stejně, jako kdyby byl nařízen (podle právních úprav účinných po 1.9.1998) soudní prodej zástavy. Prodej zástavy uskutečněný tímto způsobem představuje \"výkon zástavního práva\" nebo, jinak řečeno, naplnění uhrazovací (realizační) funkce zástavního práva.
Vzhledem k tomu, že pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiný titul pro výkon rozhodnutí (exekuci), který dlužníku (povinnému) ukládá, aby svému věřiteli (oprávněnému) zaplatil dlužnou pohledávku, je ve výkonu rozhodnutí (exekuci) způsobilým podkladem též pro prodej zástavy, jež patří dlužníku (povinnému) a která slouží k zajištění vymáhané pohledávky, není pro uplatnění nároku věřitele na zaplacení dlužné pohledávky za dlužníkem sám o sobě významný údaj také o tom, z jakého majetku dlužníka (zda z majetku zastaveného nebo jiného) má být posléze přiznaný (v řízení pravomocně přisouzený) nárok uspokojen. Nejde tedy o uplatnění jiného nároku (stavu) a ani o jiný předmět řízení tehdy, je-li požadované právo v novém řízení - jak uvádí dovolatel - \"založeno jednak na existenci neuhrazené úvěrové pohledávky a zároveň rovněž na existenci zástavních smluv zajišťujících tuto pohledávku\"; o jiný nárok (stav) a ani předmět řízení se totiž nemůže jednat jen proto, že žalobce o tomtéž nároku (stavu) a na základě stejného skutku (stejných skutkových tvrzení) uvádí jiné (další, odlišné) údaje pouze o zajištění uplatněného práva, popřípadě o jiném zdroji jeho uspokojení při výkonu rozhodnutí (exekuci).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jde z hlediska ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. o projednání stejné věci, jestliže o ní jsou v novém řízení uváděna pouze nová tvrzení o zajištění práva nebo o majetku, z něhož má být tentýž nárok uspokojen. Na tomto závěru nic nemění ani to, že bylo k zajištění stejného nároku zřízeno zástavní právo a že zástavní právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka. Žalobce totiž nebere náležitě v úvahu, že postižením zástavy při výkonu rozhodnutí (exekuci), k němuž došlo na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí (exekuci), ukládajícího dlužníku (zástavnímu dlužníku) zaplacení dlužné pohledávky, došlo k uplatnění uhrazovací (realizační) funkce zástavního práva a že pro promlčení zástavního práva i v tomto případě platí rovněž ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že soudy - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - dovodily v souladu se zákonem, že projednání věci proti žalované 1) v tomto řízení brání skutečnost, že o téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.11.2003 č.j. 43 Cm 85/2001-47, aniž by bylo významné, že v původním řízení bylo uhrazení pohledávky dovozováno ze závazkového právního vztahu a že v novém řízení je požadováno z důvodu jejího zajištění - uhrazovací funkce zástavního práva. Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované 1), která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu