ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1586.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1586/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 13/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005 č.j. 30 Co 616/2004-127, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2004 č.j. 42 C 13/2000-109 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 199.593,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.10.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že \"dosavadní místo pracovního zařazení\" žalobce jako ředitele kanceláře správy družstva \"bylo v mezidobí obsazeno z důvodů nutnosti organizačního zajištění chodu družstva jiným pracovníkem jmenovaným do této funkce\", že \"jiné volné pracovní místo v kanceláři správy družstva není k dispozici\" a že se proto žalobce stal pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 10.11.1999 do 31.12.2000 a za období roku 2002 celkem 293.633,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená výpověď je jen \"ryze účelovým\" právním úkonem, neboť žalovaný přistoupil k podání výpovědi ihned poté, co byl dne 26.10.1999 vyhlášen u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 254/99 rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.1.1999 sp. zn. 19 C 476/96, kterým bylo prohlášeno za neplatné okamžité zrušení pracovního poměru účastníků provedeného dopisem žalovaného ze dne 30.9.1996. Žalovaným uváděný důvod navíc \"není výpovědním důvodem podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce\", neboť žalovaný nerozhodl \"o žádné organizační změně dotýkající se jeho pracovního místa ředitele\" a obsazení jeho pracovního místa jiným zaměstnancem není samo o sobě důvodem pro rozvázání pracovního poměru. Protože mu žalovaný nepřiděluje práci ani poté, co mu dopisem ze dne 31.10.1999 a znovu dopisem ze dne 11.1.2000 oznámil, že \"má zájem na přidělování práce\", žalobce požaduje ode dne následujícího po doručení dopisu ze dne 31.10.1999 žalovanému placení náhrady mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.3.2004 č.j. 42 C 13/2000-87 rozhodl (o části předmětu řízení) tak, že vyhověl žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 a že \"o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 293.633,- Kč bude rozhodnuto v konečném rozsudku\". Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný neprokázal, že by byla doručena žalobci do vlastních rukou, podání výpovědi nepředcházelo žalobcovo odvolání z funkce a o organizační změně bylo rozhodnuto až po podání výpovědi ze dne 22.11.1999.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.6.2004 č.j. 30 Co 213/2004-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že by výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci způsobem předepsaným v ustanovení §266a odst.1 zákoníku práce, a že výpovědní důvod obsažený v této výpovědi není \"v příčinné souvislosti\" se žalovaným tvrzenými organizačními změnami. I když nemůže obstát názor soudu prvního stupně, podle kterého žalobce musel být před podáním výpovědi z pracovního poměru odvolán ze své funkce, je výpověď z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 24.9.2004 č.j. 42 C 13/2000-109 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 199.593,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 94.040,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.017,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. M. B. Poté, co zjistil, že neplatná výpověď z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 byla žalobci doručena dne 3.11.1999, že pracovní poměr měl podle ní skončit dnem 28.2.2000 a že žalobce dopisem ze dne 11.1.2000 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, dospěl k závěru, že žalobce může mít nárok na náhradu mzdy požadovanou podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce až od 1.3.2000 a že nárok na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 (tj. za období před uplynutím výpovědní doby) ve výši 94.040,- Kč \"musel být zamítnut\". Za dobu od 1.3.2000 do 31.12.2002 má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce v plné výši, neboť důvody byť jen pro snížení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce nebyly shledány. Za uvedené období žalobcova náhrada mzdy činí 568.961,- Kč; protože však požadoval pouze 199.593,- Kč a protože soud nemohl návrh překročit, byla žalobci přisouzena jím požadovaná částka.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2005 č.j. 30 Co 616/2004-127 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.803,- Kč k rukám advokátky JUDr. O. U. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhal náhrady mzdy \"v souvislosti s určením neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 26.10.1999\" a že proto \"podle takto vylíčeného skutku\" je třeba věc posoudit \"jako nároky vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo výpovědí ze dne 26.10.1999\", které upravují ustanovení §61 až §64 zákoníku práce; nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce pak vzniká \"nejdříve prvního dne po uplynutí výpovědní doby podle neplatné výpovědi\". Vzhledem k tomu, že \"takto skutkově vylíčený a uplatněný nárok\" lze právně posoudit pouze podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, které jako \"speciální ustanovení\" vylučuje užití ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, soud prvního stupně správně podle názoru odvolacího soudu žalobu požadující náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 zamítl. Podle ustanovení §130 zákoníku práce nebylo možné náhradu mzdy za uvedenou dobu přiznat, neboť žalobce takový nárok v tomto řízení neuplatnil. Námitku žalobce, že nebyl soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §118a odst.2 o.s.ř. \"upozorněn na případnou změnu právní kvalifikace v tom smyslu, že nárok je třeba posoudit nikoliv podle ustanovení §61 zákoníku práce, ale podle ustanovení §130 zákoníku práce\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že soud prvního stupně \"neměnil právní kvalifikaci\", neboť shodně se žalobcem zastával \"názor, že se jedná o nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého nenáleží zaměstnanci náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za výpovědní dobu, během které oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a ze znění ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce dovozuje, že náhrada mzdy zaměstnanci vždy náleží ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. U neplatné výpovědi navíc nelze podle názoru žalobce hovořit o počátku běhu výpovědní doby, neboť pracovní poměr zaměstnance, který trvá na dalším zaměstnávání, nadále trvá. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu se zásadou, podle které \"soud není vázán právní kvalifikací provedenou žalobcem\", a že proto žalobu o náhradu mzdy \"v konkrétní výši za konkrétní dobu\" nelze zamítnout jen proto, že ji žalobce chybně kvalifikoval podle ustanovení §61 zákoníku práce místo správného ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce. Podle názoru žalobce soudy dále chybně aplikovaly ustanovení §153 odst.2 o.s.ř., když žalobu zčásti zamítly, ačkoliv současně dovodily, že žalobce měl nárok na vyšší náhradu než skutečně požadoval, a v rozporu s ustanovením §118a odst.2 o.s.ř. ho neupozornily na \"případnou změnu právní kvalifikace - náhrada mzdy za výpovědní dobu nikoliv podle §61 odst.1, nýbrž podle §130 odst.1 zákoníku práce\" a o \"právní kvalifikaci podmínek pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle §61 odst.2 zákoníku práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání \"odmítl jako nedůvodné\". Uvedl, že již \"logickým výkladem\" ustanovení §61 zákoníku práce je třeba dospět k závěru, že \"nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru mohou nastat až poté, kdy k neplatnosti dojde, tj. po skončení pracovního poměru\", neboť jinak by \"došlo ke stavu, kdy v době běhu výpovědní doby bude zaměstnanec pobírat jak mzdu z titulu trvání pracovního poměru, tak i náhradu mzdy z titulu, že již v této době oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání\". Protože žaloba \"byla koncipována\" jako \"náhrada mzdy vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru\", nemohly soudy věc posoudit \"jako období náhrady mzdy za dobu překážky v přidělování práce na straně zaměstnavatele\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci náhrady mzdy nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 26.10.1999 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, která byla žalobci doručena dne 3.11.1999 a podle níž měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 28.2.2000. Uvedená výpověď byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.3.2004 č.j. 42 C 13/2000-87, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.6.2004 č.j. 30 Co 213/2004-102, jež nabyly právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 26.8.2004, prohlášena za neplatnou.
Nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními §61 až §64 zákoníku práce (srov. nadpis nad těmito ustanoveními). Ustanovení §61 až §64 zákoníku práce upravují - jak vyplývá z jejich znění - práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává, a v němž proto panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §61 odst.1 věty druhé zákoníku práce přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po uplynutí výpovědí doby), a pro tento případ určuje den, od nějž může být náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní doba (jako tomu bylo v posuzovaném případě), je pro pracovněprávní vztahy účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec - jak uvedeno výše - nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, a že úprava uvedená v ustanoveních §61 až 64 zákoníku práce se v tomto období nemůže uplatnit; nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby. Dal-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že právní otázku, od kdy žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce, soudy posoudily v souladu s ustálenou judikaturou soudu, a že tedy z pohledu této právní otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Na přípustnost dovolání žalobce nelze důvodně usuzovat ani z toho, jak soudy aplikovaly ustanovení §118a a §153 odst.2 o.s.ř. Odvolací soud správně dovodil, že užití ustanovení §118a odst.2 o.s.ř. v projednávané věci nepřicházelo v úvahu, neboť ve věci \"právní kvalifikace nebyla měněna\"; poučení podle ustanovení §118a odst.2 o.s.ř. je totiž třeba - jak vyplývá z jeho znění - poskytnout, jen jestliže je možné věc posoudit po právní stránce jinak než podle účastníkova právního názoru a, současně, jestliže je z pohledu tohoto jiného možného právního posouzení věci třeba, aby účastník doplnil své dosavadní vylíčení rozhodných skutečností, a o takový případ v projednávané věci nepochybně nešlo. Na náhradě mzdy žalobce požadoval - jak je zřejmé zejména ze změny žaloby, provedené podáním ze dne 26.5.2003 a soudem prvního stupně připuštěné - za dobu od 10.11.1999 do 31.12.2000 a za období roku 2002 celkem 293.633,- Kč; dospěly-li soudy k závěru, že na období od 10.11.1999 do 28.2.2000, za něž žalobce nemá na náhradu mzdy nárok, připadá z této náhrady částka 94.040,- Kč, nepředstavuje porušení ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. okolnost, že za jiné období měl žalobce nárok na náhradu mzdy ve větším rozsahu, než v jakém ji u soudu uplatnil; naopak, právě postup namítaný žalobcem by měl za následek, že by žalobci bylo přisouzeno více, než čeho se za řízení před soudem domáhal.
Odvolací soud dále při rozhodování věci dospěl k závěru, že náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 nelze žalobci přiznat podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, neboť jím \"skutkově vylíčený a uplatněný nárok\" lze právně posoudit pouze podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedený závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), dospěl dovolací soud k závěru, že z hlediska této právní otázky má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, které bylo uveřejněno pod č. 101 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a že proto je proti němu dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.
V projednávané věci žalobce svůj nárok na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 31.12.2000 a za období roku 2002 založil - jak vyplývá z obsahu žaloby a z podání, kterými žalobu v průběhu řízení se souhlasem soudu prvního stupně změnil - na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že po podání výpovědi z pracovního poměru dopisem ze dne 26.10.1999 mu žalovaný neumožňuje výkon práce ředitele Obvodní bytové správy, i když mu dopisem ze dne 31.10.1999 (a znovu dopisem ze dne 11.1.2000) \"vyjádřil svůj zájem na přidělování práce\". I když nárok na náhradu mzdy žalobce dával do souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru (učiněnou dopisem ze dne 26.10.1999), nelze ji chápat v jiném smyslu než časovém; poukaz na neplatnost výpovědi současně v tomto směru nepředstavuje - jak se mylně domnívá odvolací soud - součást vymezení předmětu řízení (vylíčení skutkového děje), ale jen o projev žalobcova právního názoru (názoru na právní posouzení věci), který není - jak uvedeno výše - pro soud závazný. Pro vymezení nároku na náhradu mzdy z hlediska vylíčení skutkového děje není tedy významné, zda podle názoru žalobce je založen ustanovením §61 zákoníku práce nebo zda vyplývá z ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, popřípadě z jiného ustanovení zákona; rozhodující z tohoto hlediska je jen to, jak žalobce svůj nárok vymezil po stránce skutkové. Dospěl-li tedy soud na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že požadovanou náhradu mzdy nelze přiznat podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, není překročením žaloby ve smyslu ustanovení §153 odst.2 o.s.ř., jestliže soud stejný skutek (skutkový děj), vymezený výše uvedenými tvrzeními žalobce, právně posoudí také podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce nebo podle jiného zákonného ustanovení. Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné žalobcův nárok na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 právně posoudit podle jiného zákonného ustanovení než podle ustanovení §61 zákoníku práce, neboť takový nárok nebyl \"skutkově ani právně v žalobě uplatněn\", tedy nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 199.593,- Kč, který nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu