ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1625.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1625/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 242/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č.j. 25 Co 125/2013-305, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 28.11.2011 domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 30.3.2010, kterou R. M. a L. M. převedli na žalovaného "budovu v obci N., část obce L., v katastrálním území L., postavenou na pozemku parc. č. 446 o výměře 89 m 2 , nacházející se v katastrálním území L., zapsané na LV pro k.ú. L., obec N., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M., pozemek parc. č. 446 o výměře 89 m 2 , druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území L. a pozemek parc. č. 7/30 o výměře 293 m 2 , druh pozemku zahrada, v katastrálním území L., oba zapsané na pro k.ú. L., obec N., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M.", je vůči ní právně neúčinná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má proti R. M. směnečnou pohledávku ve výši 15.202.149,- Kč, která jí byla přiznána směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2011 č.j. 23 Cm 80/2011-34, a že R. M. (spolu s manželkou L. M.) převedl na žalovaného předmětné nemovitosti kupní smlouvou, aniž by mu za ně byla poskytnuta "rovnocenná náhrada", neboť za ně od žalovaného neobdržel "žádné protiplnění". Žalobkyně je přesvědčena, že k prodeji nemovitostí "došlo pouze fiktivně s úmyslem poškodit žalobkyni a znemožnit uspokojení její pohledávky", neboť "prodávající R. a L. M. v nemovitosti nadále bydlí, přebírají zde poštu" a R. M. má dosud na adrese nemovitosti uvedeno "své oficiální bydliště v obchodním rejstříku", a dovozuje, že kupní smlouva ze dne 30.3.2010 je odporovatelným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Žalovaný namítal, že na kupní cenu za nemovitost byla započtena jeho pohledávka proti R. M. ve výši 2.500.000,- Kč, které mu půjčil v letech 1999 až 2003 "za účelem zlepšení ekonomiky" společnosti Michálek logistic s.r.o., a že žalobkyně neprokazuje, že by měl o úmyslu R. M. zkrátit věřitele vědět, ačkoliv není R. M. osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22.11.2012 č.j. 6 C 242/2011-163 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.189,- Kč k rukám advokátky JUDr. Mariny Machytkové. Z výsledků dokazování nejprve zjistil, že směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2011 č.j. 23 Cm 80/2011-34, kterým byl žalobkyni přisouzen proti R. M. směnečný peníz 4.000.000,- Kč a jeho příslušenství, nabyl právní moci dnem 20.12.2011, a dovodil, že žalovaný je ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku osobou blízkou dlužníku R. M., neboť "matka manželky dlužníka R. M. L. M. je manželkou žalovaného" a vztah mezi žalovaným a dlužníkem je takový, že "újmu jednoho z nich by druhý pociťoval jako újmu vlastní". I když se "s ohledem na rozpory a nesrovnalosti" nepodařilo "postavit na jisto", zda mezi dlužníkem R. M. a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce a "finanční prostředky byly žalovaným dlužníkovi předány", soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke zkrácení věřitele a že žalovanému se nepodařilo prokázat, že by úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl ani při náležité pečlivosti poznat. Kupní smlouva ze dne 30.3.2010 je proto vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.10.2013 č.j. 25 Co 125/2013-204 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "výše náhrady nákladů řízení činí 20.394,- Kč"; jinak ho potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.712,- Kč k rukám advokátky MUDr. Mariny Machytkové. Na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně dovodil, že kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke zmenšení majetku dlužníka R. M., když žalovaný neprokázal, že by oproti kupní ceně ve výši 2.500.000,- Kč byla "započtena pohledávka žalovaného za R. M. ve stejné výši z titulu půjčky"; tvrzení žalovaného o tom, že poskytl dlužníku R. M. půjčku, odvolací soud současně označil za "účelové", neboť dlužník "nebyl schopen uvést konkrétní tvrzení, na jaký konkrétní účel byly finanční částky použity a jakým způsobem byly zaúčtovány v účetnictví firmy", a finanční prostředky "měly být údajně půjčeny v letech 1999 až 2003" a k "řešení pohledávky" došlo až v roce 2010, kdy "nároky z tvrzené půjčky byly již promlčeny". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s R. M. "jako osoba blízká" ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku; žalovaný je totiž "dlouholetým přítelem dlužníka R. M." ("byli ve velmi úzkém přátelském kontaktu od roku 1993, chodili spolu do restaurace, navštěvovali se pracovně, řešili spolu podnikatelské aktivity včetně finančního zajištění těchto aktivit"), "následně v roce 2005 uzavřel žalovaný manželství s matkou tehdejší manželky dlužníka R. M." a lze podle odvolacího soudu uzavřít, že žalovaný a dlužník R. M. "byli v dlouhodobém velmi přátelském úzkém vztahu, kdy se jedná o osoby blízké". Protože žalovaný neprokázal, že mu i při vynaložení náležité pečlivosti nemohl být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, je kupní smlouva ze dne 30.3.2010 vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21.4.2015 č.j. 21 Cdo 4987/2014-283 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že odpůrčí žalobě podané žalobkyní podle ustanovení §42a občanského zákoníku lze vyhovět, jen je-li kupní smlouva ze dne 30.3.2010 platným právním úkonem, a že odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda kupní smlouva ze dne 30.3.2010 nebyla uzavřena s úmyslem všech jejích účastníků zmařit uspokojení věřitele dlužníka R. M. (pak by šlo o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, kterému nelze úspěšně odporovat), dovolací soud poukázal na to, že kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 nepochybně došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů dlužníka, když v důsledku započtení pohledávky kupujícího za dlužníkem "se prodávajícím za prodané nemovitosti nedostalo (nemohlo dostat) skutečného (reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů dlužníka", a vytknul soudům, že závěr o tom, že žalovaný a dlužník byli osobami sobě navzájem blízkými ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku, nelze založit pouze na jejich "dlouhodobém velmi přátelském vztahu". Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby dokazováním objasnil, zda vztah mezi dlužníkem a žalovaným byl (zejména) po stránce citové natolik intenzivní, aby újmu, kterou utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval (prožíval) jako újmu vlastní.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21.10.2015 č.j. 25 Co 125/2013-305 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.919,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.716,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Jana Brože. Z výsledků dokazování dovodil, že L. M. "neměla o půjčkách svého manžela R. M. povědomí a její manželství s dlužníkem bylo pouze formální", že "nelze tedy uzavřít, že všichni účastníci uzavřeli kupní smlouvu ze dne 30.3. 2010 s úmyslem zmařit jí uspokojení žalobkyně jako věřitele dlužníka R. M.", a že proto je kupní smlouva ze dne 30.3.2010 platným právním úkonem, kterému lze za podmínek ustanovení §42a občanského zákoníku odporovat. Kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke zkrácení žalobkyně jako věřitelky R. M., když byla "oproti kupní ceně ve výši 2.500.000,-Kč započtena pohledávka žalovaného za R. M. z titulu půjčky ve stejné výši", a R. M. v době uzavření kupní smlouvy neměl žádný jiný majetek větší hodnoty, ze kterého by mohlo dojít k uspokojení žalobkyně jako věřitelky; dlužník R. M. uzavřel kupní smlouvu v úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitelku, avšak tento úmysl nebyl žalovanému znám. Dlužník R. M. a žalovaný "nebyli v rodinném, ani obdobném poměru" a podle odvolacího soudu "se jednalo o dobré známé, nikoliv však o osoby, mezi kterými by byl intenzivní vzájemný vztah"; žalovaný tedy kupní smlouvu ze dne 30.3.2010 neuzavíral v postavení osoby blízké ve smyslu ustanovení §116 a 117 občanského zákoníku a "skutečnost, že žalobkyně má za dlužníkem R. M. pohledávku, nemohl žalovaný žádným způsobem zjistit, neboť v době uzavření kupní smlouvy ze dne 30.3.2010 nebylo proti dlužníku R. M. vedeno řízení o směnečném platebním rozkazu, kterým byla dlužníku R. M. stanovena povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku". Kupní smlouva ze dne 30.3.2010 proto není vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podle ustálené judikatury soudů není vyloučeno, aby osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku byli manžel a manžel rodiče druhého manžela, neboť poměr může být poměrem obdobným poměru rodinnému, a že odvolací soud nedostatečně zhodnotil intenzitu vzájemných vztahů žalovaného a dlužníka R. M., jejichž vztah se "nijak významně nelišil od vztahu švagrovského u osoby tchána a zetě", který je podle ustálené judikatury soudů poměrem obdobným poměru rodinnému. Podle dovolatelky není předpokladem odporovatelnosti právního úkonu vědomost žalovaného "přímo o pohledávce žalobkyně za dlužníkem, ale postačí jeho vědomí o jakémkoliv dluhu dlužníka". Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že si žalovaný mohl být vědom zhoršené situace dlužníka R. M., mohl si být vědom i dalších jeho dluhů a že uzavřením kupní smlouvy ze dne 30.3.2010 může dojít nebo dochází ke zkrácení věřitele, bez ohledu na to, kdo jím je, nebo jak je vysoká či kdy je splatná jeho pohledávka, odvolací soud se však těmito okolnostmi nezabýval. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje (mimo jiné) správnost skutkového zjištění odvolacího soudu o tom, že dlužník a žalovaný nebyli osobami blízkými, když dovodil, že jejich vztah "nebyl po stránce citové natolik intenzivní, že by újmu druhého pociťovali jako vlastní"; tím uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst.1 o.s.ř., na jeho základě nebylo možné učinit závěr o přípustnosti dovolání.
V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázku, zda pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu postačí, aby měl žalovaný povědomí o jakémkoliv dluhu, nebo zda musí vědět o konkrétním věřiteli, kterého odporovatelným právním úkonem dlužník krátí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 30.3.2010 - podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2010 (dále jen "obč. zák.").
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst.1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst.2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst.3 obč. zák.). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst.4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je právní úkon dlužníka odporovatelný jen tehdy, jestliže jej učinil v úmyslu zkrátit věřitele a současně žalovaný věděl o konkrétní pohledávce dlužníka za konkrétním věřitelem, dovolací soud nesouhlasí. Nejde-li o právní úkon dlužníka učiněný vůči osobám jemu blízkým, je dalším předpokladem odporovatelnosti podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. také to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně právního úkonu. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000].
Odvolací soud dovodil, že žalovaný mohl mít "v obecné rovině povědomost o zhoršené finanční situaci v podnikatelských aktivitách dlužníka", avšak po zjištění, že žalovanému "nebylo známo", že "za R. M. má pohledávku žalobkyně a tuto skutečnost nemohl žalovaný sám žádným způsobem zjistit, neboť v době uzavření kupní smlouvy nebylo ještě ani proti R. M. vedeno řízení, ve kterém byl vydán směnečný platební rozkaz, podle kterého byla R. M. stanovena povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku", se měl zabývat i tím, zda žalovaný věděl nebo alespoň musel vědět, že dlužník učinil předmětný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele nebo některé z nich, nejen konkrétně žalobkyni, a případně v tomto směru provést další důkazy. Se závěrem odvolacího soudu, že dlužníkovy právní úkony nejsou ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vůči žalobkyni právně neúčinné, tedy zatím nelze souhlasit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243e odst.1 o.s.ř.) a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) vrátil k dalšímu řízení (§243e odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu