ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1655.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1655/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. P., k.s., proti žalovanému M. B., o 86.485,- Kč s příslušenstvím, o návrhu žalovaného na obnovu řízení ve věci, sp.zn. 7 C 441/93, Okresního soudu v Mělníku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 5 C 575/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2002, č.j. 23 Co 328/2002-16, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 13.4.2002 (doručeným soudu prvního stupně dne 19.4.2002) se žalovaný domáhal, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 441/93. Návrh zdůvodnil zejména tím, že nebyl předvolán k jednání v této věci, přestože se v místě bydliště zdržoval, že rozsudek „čj. 7 C 441/93“ mu byl doručen až dne 4.4.2002 spolu s usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí „čj. E 377/2001“ a že ustanovením opatrovníka a jeho činností byl poškozen ve svých právech.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, návrh na obnovu řízení vedeného pod sp.zn. 7 C 441/93 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 441/93-81, nabyl právní moci dne 13.3.1999, a že žalovaný podal návrh na obnovu řízení u soudu až dne 19.4.2002, dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení byl podán po uplynutí tříleté objektivní lhůty uvedené v ustanovení §230 odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2000); uvedl, že o případ uvedený v ustanovení §228 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v dané věci nejde, což žalovaný ve svém návrhu ani netvrdí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.8.2002, č.j. 23 Co 328/2002-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že návrh na obnovu řízení, doručený soudu dne 19.4.2002, byl podán opožděně, neboť rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nabyl právní moci již dnem 13.3.1999. Námitku žalovaného, že rozsudek ve věci samé nemohl nabýt právní moci, neboť mu nebyl doručen, odmítl s odůvodněním, že ze spisu Okresního soudu v Mělníku, sp.zn. 7 C 441/93, je zřejmé, že pobyt žalovaného nebyl soudu znám, přestože soud vyčerpal všechny zákonné možnosti, jak jej zjistit; proto byl žalovanému v souladu s ustanovením §29 odst.2 o.s.ř. ustanoven opatrovník, kterému byl rozsudek řádně doručen.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalovaný namítá, že postupem soudu prvního stupně mu byla odňata možnost jednat před soudem, a že není správný závěr soudu o opožděnosti jeho návrhu na obnovu řízení. Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje žalovaný v tom, že Okresní soud v Mělníku mu doručoval předvolání k „původnímu jednání“ v roce 1997 na nesprávnou adresu a že ho k jednání nepředvolal, přestože adresa jeho bydliště mu byla ze spisu známa, a v tom, že dne 30.9.1997 mu „jmenoval“ opatrovníka. S odvoláním na ustanovení §228 odst. 1písm. c) o.s.ř. žalovaný dále namítá, že se „naskytuje otázka, zda se soudce nedopustil trestného činu maření úkolu veřejného činitele (§159 odst.1 tr.z.), kdy při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil nebo podstatně snížil splnění důležitého úkolu - předvolání žalovaného k jednání“. Připomíná, že se poprvé dozvěděl o jednání a o existenci rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.9.1998, „č.j. 7 C 441/93“ až dne 4.4.2002. Žalovaný je toho názoru, že lhůtu k obnově řízení je nutno počítat od doby, kdy se o existenci rozsudku dozvěděl, tj. od 4.4.2002, neboť neměl „z důvodů procesního pochybení soudu (trestného činu ?) možnost se k uvedenému rozsudku vyjádřit a v rozsudku jsou závažné skutkové nedostatky, které žalovaného hrubě poškozují“; zároveň poskytl „skutkovou informaci“ k věci ve vztahu k původnímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 16. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst.2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm.a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající jeho návrh na obnovu řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 odst.1 či odst.2 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst.1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízením sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§79 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzované věci je „věcí samou“ nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (§176 a násl. zák. práce), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 441/93-81, který nabyl právní moci dne 13.3.1999 (tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 86.485,- Kč s příslušenstvím). Rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení (ve věci o náhradu škody) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §239 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.1997, sp.zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Pro úplnost je třeba navíc uvést, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu; uvedl-li odvolací soud v poučení svého usnesení (nad rámec ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř.), že „proti tomuto usnesení je přípustné dovolání …“, pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Námitka dovolatele, že mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., není důvodná.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997); není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoliv také při rozhodování). Nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§94 o.s.ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. K projednání návrhu žalovaného na obnovu řízení nebylo potřebné nařídit jednání, neboť soud návrh zamítl proto, že je zřejmě opožděný (srov. §234 odst.2 o.s.ř.); odvolací soud pak byl rovněž oprávněn projednat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodnout o něm bez nařízení jednání [srov. §214 odst.1 písm. c) o.s.ř.]. Soudy obou stupňů považovaly návrh žalovaného na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 441/93 za nedůvodný proto, že byl podán opožděně. Návrhu žalovaného tedy nebylo vyhověno nikoli proto, že by v průběhu řízení byla žalovanému nesprávným postupem soudu odňata možnost jednání před soudem, ale z toho důvodu, že soudy dospěly při svém rozhodování k závěru, že návrh byl podán opožděně.
Dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v tom, že „Okresní soud v Mělníku mu doručoval předvolání k původnímu jednání v roce 1997 na nesprávnou adresu a že ho k jednání nepředvolal, přestože adresa jeho bydliště mu byla ze spisu známa“, a v tom, že „dne 30.9.1997 mu jmenoval opatrovníka“.
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že dovolatelem tvrzené odnětí možnosti jednat před soudem se netýká řízení o povolení obnovy, ale pouze původního řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 441/93-81. Okolnost, že vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. bylo případně postiženo soudní řízení, o jehož obnovu dovolatel žádá, nezakládá vadu řízení o povolení obnovy (§234 odst.1 o.s.ř.); vady původního řízení nejsou zaměnitelné s vadami řízení, v němž byl zamítnut návrh na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.1999, sp.zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
V řízení o povolení obnovy řízení dovolateli postupem soudu možnost jednat před soudem odňata nebyla.
Při přezkoumání napadeného usnesení však vyšlo najevo, že dosavadní řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné a zároveň důvodné - §241 odst.3 písm.a) o.s.ř. - jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).
Podle ustanovení §36a odst.1 písm.a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát. Uvedené ustanovení se vztahuje jak na řízení před okresním soudem v prvním stupni (t.j. na řízení podle části třetí Občanského soudního řádu), tak též na řízení o obnově a na případné řízení ve věci následující po povolení obnovy řízení (t.j. na řízení podle části čtvrté, Hlavy druhé Občanského soudního řádu). Ve věcech pracovních rozhoduje u okresního soudu senát nejen ve věci samé, ale i v dalších případech, ledaže zákon výslovně stanoví, že rozhodnutí vydává pouze předseda senátu.
Návrh na obnovu řízení projedná - jak uvádí ustanovení §232 odst. 1 o.s.ř. - soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Byl-li podán návrh na obnovu řízení, v němž bylo rozhodnuto ve věci pracovní, pak o tomto návrhu - vzhledem k tomu, že není stanoveno, že by rozhodnutí přijímal pouze předseda senátu - rozhoduje v řízení před okresním soudem senát, složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.
Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 441/93 domáhal - jak uvedeno výše - uspokojení nároku, který vznikl z jeho pracovněprávního vztahu se žalovaným (náhrady škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení §176 a násl. zák. práce).
Ačkoliv jde nepochybně o věc pracovní (Okresní soud v Mělníku při vydání rozsudku ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 441/93-81, správně rozhodoval v senátě) a přestože zákon nestanoví, že by o návrhu na obnovu řízení ve věci pracovní byl oprávněn rozhodnout pouze předseda senátu, rozhodla o zamítnutí návrhu žalovaného na obnovu řízení usnesením ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, u okresního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - JUDr. D. Č. jako jediná soudkyně (samosoudkyně). Jestliže odvolací soud toto procesní pochybení soudu prvního stupně způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst.1 písm.b) a §221 odst. 2 o.s.ř neodstranil, zatížil tím vadou vyplývající z ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. i své rozhodnutí. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení soudů obou stupňů jsou postižena vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř., neboť soud prvního stupně byl při vydání usnesení ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, nesprávně obsazen a odvolací soud v tomto směru nezjednal nápravu. Nejvyšší soud České republiky proto - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - tato usnesení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení (§243b odst.1 část věty za středníkem §243b odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu