ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1672.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1672/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. B. Š. , zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní č. 11, proti žalované Galerii hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Staroměstské náměstí č. 13/605, IČO 00064416, zastoupené JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 44/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012, č. j. 68 Co 140/2009-202, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Felixové, advokátky se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 5.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 10. 2007, doručeným žalobci téhož dne, žalovaná sdělila žalobci, že mu „dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, tzn. z důvodu nadbytečnosti“, neboť žalovaná dne 25. 10. 2007 „rozhodla příkazem ředitele č. 12/2007 o reorganizaci, v rámci níž za účelem zvýšení efektivity práce dochází ke snížení stavu zaměstnanců a zrušení pozice správce památkového objektu, úsek areálu Trojského zámku“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, že pracovní poměr žalobce k žalované trvá a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „částku odpovídající průměrnému platu žalobce za celou dobu trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele, tj. od 1. 1. 2008 do dne, kdy žalovaná umožní žalobci pokračovat v práci nebo dojde k platnému skončení pracovního poměru“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozhodnutí o organizační změně nebylo žalovanou přijato za účelem uvedeným v ustanovení §52 písm. c) zák. práce, ale „k dosažení zcela jiného cíle nepředvídaného zákonem“, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a skutečně přijatými organizačními změnami, že rozhodnutí žalované, zmíněné ve výpovědi, nebylo nikdy zcela realizováno a bylo pouze účelovým podkladem pro odůvodnění výpovědi a že „žalovaná tedy musela, vzhledem ke všem okolnostem případu, vědět, že ke dni, v němž měla nastat účinnost přijatých organizačních změn, nebude žalobce nadbytečným“. Nerealizování této organizační změny má za následek, že podmínky nadbytečnosti žalobce a druhu práce jím vykonávané nebyly naplněny a výpověď je proto „nezbytně neplatná“. Pracovní pozici žalobce neměla žalovaná nikdy v úmyslu zrušit a zmíněná organizační změna byla přijata žalovanou pouze „na oko“ za účelem obsadit pozici žalobce jinou osobou, protože na žalobcovo místo byl přijat jiný zaměstnanec.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co usnesením ze dne 3. 11. 2008 „řízení o náhradě mzdy vyloučil k samostatnému řízení“ - rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č. j. 19 C 44/2008-82, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení 12.067,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Mařatky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní pozice, kterou zastával žalobce, zrušena nebyla, že na jeho pracovní místo byl přijat nový zaměstnanec a že tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalované ze dne 25. 10. 2007 a nadbytečností žalobce. Vycházel ze zjištění, že žalovaná sice přijala dne 25. 10. 2007 (příkazem ředitele žalované č. 12/2007) rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, že v důsledku této reorganizace mělo dojít ke snížení počtu zaměstnanců o deset a že mezi zrušenými pozicemi byla i ta, kterou zastával žalobce. Ke zrušení pracovního místa žalobce však ve skutečnosti nedošlo. Žalobci byla výpověď z pracovního poměru doručena dne 26. 10. 2007 a ode dne 1. 11. 2007 již nechodil do zaměstnání, protože mu žalovaná nařídila čerpat dovolenou, ale práci, kterou žalobce vykonával, od 1. 11. 2007 vykonával svědek M. M., který byl žalovanou požádán, aby Trojský zámek dočasně vedl do té doby, než přijde někdo další. Na pracovní místo „objektů v Praze 6 a 7“ bylo vypsáno výběrové řízení, které však neprobíhalo standardně. Žalovaná měla zájem obsadit pracovní místo co nejdříve, což dokumentovala „hlášenkou“ volného místa a inzercí volného místa v denním tisku. Ve výběrovém řízení uspěl pan Š., který vykonával stejnou práci jako žalobce a ve skutečnosti byl správcem Trojského zámku; na jiný objekt nechodil. Soud prvního stupně proto dovodil, že ke skončení pracovního poměru se žalobcem vedly žalovanou jiné důvody, než tvrzená nadbytečnost v důsledku zrušení pracovního místa žalobce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 68 Co 140/2009-117, ve znění usnesení ze dne 26. 1. 2010, č. j. 68 Co 140/2009-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.067,- Kč a před soudem odvolacím 10.639,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Codla. Soudu prvního stupně vytkl, že se „nedostatečně zabýval tvrzením žalované o tom, že Ing. Š. nenastoupil na totožnou pracovní pozici“, z níž byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru. Doplnil proto dokazování výpovědí Ing. arch. M. N. a dospěl k závěru, že funkce, do které byl Ing. Š. přijat, „navíc po době více jak tří měsíců od skončení pracovního poměru žalobce a v situaci ovlivněné investiční politikou Magistrátu hlavního města Prahy“, která nemusela být žalované v době dání výpovědi žalobci zřejmá, není pracovní pozicí, kterou na základě pracovní smlouvy a pracovní náplně vykonával u žalované žalobce. Žalobce vykonával funkci správce Trojského zámku, jednoho z objektů ve správě žalované, přičemž jeho úkolem bylo komplexně zajistit jeho provoz a fungování, zatímco pracovní pozice (funkce) nově přijatého zaměstnance Ing. Š. obsahovala správu tří subjektů žalované, a to především se zaměřením na přípravu a realizaci jejich rekonstrukce v rámci investičních aktivit žalované. Proto byl na tuto práci kladen požadavek vzdělání ve stavebnictví, což žalobce, „jak nesporoval“, nesplňuje. Odvolací soud nevycházel ze zjištění soudu prvního stupně získaných z výpovědi svědka M. M. Jeho výpověď naopak hodnotí ve světle ostatních důkazů jako nevěrohodnou, neboť tvrzení svědka o tom, že po odchodu žalobce z pracovního poměru jeho funkci vykonával sám a že Ing. Š. v době svého působení u žalované pracoval jen jako správce Trojského zámku, bylo vyvráceno ostatními důkazními prostředky.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 3103/2010-186, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. hodnotil výpověď svědka M. M. (aniž tento důkaz zopakoval) jako nevěrohodnou a odchýlil se tak od skutkových závěrů soudu prvního stupně; jeho skutkové zjištění tak nemělo oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, č. j. 68 Co 140/2009-202, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.160,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Codla. Na rozdíl od soudu prvního stupně opět dovodil, že funkce, do níž byl (po době více jak tří měsíců od skončení pracovního poměru žalobce a v situaci ovlivněné investiční politikou Magistrátu hl. města Prahy, která nemusela být žalované v době dání výpovědi žalobci známa) přijat Ing. Š., není pozicí, již na základě pracovní smlouvy s žalovanou a podle své pracovní náplně vykonával žalobce. Z provedených důkazů měl „bez pochyb postaveno najisto“, že zatímco žalobce vykonával funkci správce Trojského zámku, tedy jednoho z objektů ve správě žalované, a jeho úkolem bylo komplexně zajistit jeho provoz a fungování, funkce nově přijatého pracovníka obsahovala správu tří objektů žalované, především se zaměřením na přípravu a realizaci jejich rekonstrukce v rámci investičních aktivit žalované. Proto byl na tuto pozici kladen požadavek vzdělání ve stavebnictví, které žalobce („jak nesporoval“) nenaplňoval. Neuvěřil výpovědi svědka M. M. ve vztahu k tvrzení, že poté, kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, vykonával jeho dosavadní funkci on na základě pověření nadřízených pracovnic žalované a posléze byl na původní pracovní místo žalobce přijat nový pracovník Ing. Š., který vykonával zcela totožnou práci. Svědek sám popsal náplň své práce, která obsahově naplňuje výkon běžné údržby a zajištění fungování objektu, nikoli však obsah vedoucí funkce s prvky řídící a rozhodovací činnosti, činnosti, jež by naplňovaly požadavek zajištění provozu, správy a prezentace Trojského zámku včetně zajištění správy depozitáře mobiliárních fondů, nezabýval se možností změn ve využívání objektu ani koncepčním řešením provozní problematiky, neprováděl analýzy provozní situace včetně návrhu opatření, nezpracovával zásady vedení zámku ani se nezabýval evidencí majetku v areálu Trojského zámku, tedy činnosti vedoucího Trojského zámku. Naopak „další zjištění odvolacího soudu získaná z důkazů jím také provedených o okolnostech pro posouzení věci rozhodných tvoří uzavřený kruh faktů, které jsou logicky propojeny a podporují se, přičemž výše uvedená tvrzení svědka M. vyvracejí“. Argumentace žalobce, že právě svědek M. byl tím, kdo byl nejlépe seznámen s prací žalobce i Ing. Š., ve světle dalších důkazů, zejména listin prokazujících pracovní náplň každého z těchto zaměstnanců žalované, neobstojí. Uzavřel, že žalovaná dala žalobci výpověď v souvislosti se svojí reorganizací proto, že jeho pracovní místo zrušila. Následně obsazená pracovní pozice nebyla totožným pracovním postem, nýbrž v sobě spojovala jak výkon práce původně zastávané žalobcem, tak řady dalších pracovních úkolů směřujících k investiční činnosti žalované.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že výpověď svědka M. odvolací soud odmítl jako nevěrohodnou, „aniž by však v napadeném rozsudku své hodnocení jeho výpovědi jakkoliv vysvětlil“. Podle jeho názoru nemají závěry dovoláním napadeného rozsudku v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud zcela opominul svědectví pana M. M., která jsou s jeho závěrem ve zřejmém rozporu. Svědek M. ve své výpovědi uvedl, že po odchodu žalobce vykonával jeho práci on a po něm Ing. Š., který byl přijat na základě výběrového řízení vypsaného žalovanou. Ačkoliv náplň práce žalobce a Ing. Š. byla formálně odlišná, z výpovědi svědka M. vyplývá, že fakticky Ing. Š. vykonával tutéž činnost jako žalobce a jednalo se tedy o stejnou pracovní pozici. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť námitky obsažené v dovolání neobstojí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2007, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 216/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a vyhláška č. 357/2007 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot (dále též jen „zák. práce“), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 3103/2010-186, k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení §37 až 39 obč. zák. (srov. §18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti zejména ve smyslu ustanovení §37 až 39 obč. zák. (srov. §18 zák. práce); nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §52 písm.c) zák. práce (srov. též za obsahově shodné dřívější právní úpravy právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odůvodnila žalovaná výpověď z pracovního poměru tím, že dne 25. 10. 2007 „rozhodla příkazem ředitele č. 12/2007 o reorganizaci, v rámci níž za účelem zvýšení efektivity práce dochází ke snížení stavu zaměstnanců a zrušení pozice správce památkového objektu, úsek areálu Trojského zámku“, tedy pracovního místa, které v té době zastával žalobce. Správně se proto odvolací soud zabýval též zkoumáním toho, zda žalovaná skutečně přijala rozhodnutí o změně jejích úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách a zda se v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím stal žalobce nadbytečným.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná dala žalobci výpověď v souvislosti se svojí reorganizací proto, že jeho pracovní místo zrušila, a že „následně obsazená pracovní pozice nebyla totožným pracovním postem“, nýbrž v sobě spojovala jak výkon práce původně zastávané žalobcem, tak řady dalších pracovních úkolů směřujících k investiční činnosti žalované, dovolatel zpochybňuje a považuje jej za nesprávný.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že po zrušení žalobcem zastávané funkce (správce památkového objektu, úsek areálu Trojského zámku) následně obsazená pracovní pozice (vedoucí památkových objektů v Praze 6 a 8) nebyla totožným pracovním postem, nýbrž v sobě spojovala jak výkon práce původně zastávané žalobcem, tak řady dalších pracovních úkolů směřujících k investiční činnosti žalované, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z pracovní náplně žalobce ze dne 29. 1. 1999 a Ing. J. Š. ze dne 3. 3. 2008 a z výpovědi svědků Ing. arch. M. N. a M. M., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil proč neuvěřil výpovědi svědka M. M., že poté, kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, vykonával jeho dosavadní funkci on, a že nový pracovník, Ing. Š. vykonával zcela totožnou práci jako žalobce (uvedl, že „svědek sám popsal náplň své práce, která obsahově naplňuje výkon běžné údržby a zajištění fungování objektu, nikoli však obsah vedoucí funkce s prvky řídící a rozhodovací činnosti, činnosti, jež by naplňovaly požadavek zajištění provozu, správy a prezentace Trojského zámku včetně zajištění správy depozitáře mobiliárních fondů, nezabýval se možností změn ve využívání objektu ani koncepčním řešením provozní problematiky, neprováděl analýzy provozní situace včetně návrhu opatření, nezpracovával zásady vedení zámku ani se nezabýval evidencí majetku v areálu Trojského zámku, tedy činnosti vedoucího Trojského zámku“, „argumentace žalobce, že právě svědek M. byl tím, kdo byl nejlépe seznámen s prací žalobce i Ing. Š., ve světle dalších důkazů, zejména listin prokazujících pracovní náplň každého z těchto zaměstnanců žalované, neobstojí“). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Dovozuje-li žalobce v dovolání jiné závěry než odvolací soud, polemizuje s hodnocením důkazů, které samo o sobě – jak výše uvedeno – nemůže být dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupkyně žalované advokátka JUDr. Jana Felixová v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázala, že je plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 5.300,- Kč nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu