ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1685.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1685/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele F. T. B.V., registrační číslo, zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníkovi Mgr. J. Š., advokátovi, jako insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka P. s. B., a.s., o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 Nc 125/2003-211, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008, č.j. 20 Co 361/2007-256, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se zamítá.
II. Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal proti dlužníkovi P. s. B., a.s. (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky za společností A. – N. v.o.s. v likvidaci, ve výši 42.992.261,- JPY soudní prodej zastavených nemovitostí, a to \"budovy bez čp./če postavené na pozemku st.parc. č., pozemku st.p. č., pozemku st.p. č., pozemku st.p. č., pozemku st.p. č., pozemku st.p. č. a pozemku st.p. č., vše v obci a katastrálním území B. p. H., zapsaných na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu v K.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA a.s. uzavřela dne 4.8.1994 se společností A. – N. v.o.s. v likvidaci, smlouvu o devizovém úvěru č., na základě které poskytla dlužníku \"dlouhodobý devizový úvěr\" ve výši 50.157.638,- JPY, a že pohledávka z tohoto úvěru byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 11.4.1995 (s právními účinky vkladu ke dni 24.4.1995). Zástavní věřitel nabyl zajištěnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 12.12.2002 se společností E. G. a.s.; protože pohledávka, nyní ve výši nejméně 42.992.261,- JPY, dosud nebyla splněna, požaduje nařízení soudního prodeje zástavy.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 26.3.2007, č.j. 5 Nc 125/2003-211 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů řízení 6.651,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA a.s. uzavřela dne 4.8.1994 s dlužníkem společností A. – N. v.o.s. smlouvu o devizovém účtu, na základě níž poskytla úvěr ve výši 50.157.638,- JPY, že dlužník úvěr řádně nesplácel a dopisem ze dne 24.10.2000 byl vyzván k úhradě zůstatku úvěru, že uvedená pohledávka ve výši 42.992.261,- JPY byla proti dlužníku přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21.6.2005 č.j. 5 C 28/2005-127 a že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 přešla pohledávka z Investiční a Poštovní banky, a.s. na Československou obchodní banku, a.s., která ji postoupila České konsolidační agentuře, jež ji dále postoupila společnosti E. G., a.s., od níž pohledávku nabyl zástavní věřitel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy\" je třeba posuzovat podle ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, neboť zástavní smlouva byla uzavřena již v roce 1995, a že \"zástavní věřitel se může svého práva domáhat pouze žalobou na zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy\".
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.2.2008, č.j. 20 Co 361/2007-256 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.412,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.944,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve dovodil, že v řízení byly doloženy zajištěná pohledávka a zástavní právo k předmětným nemovitostem (pravomocným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele) a kdo je zástavním dlužníkem. Podle judikatury soudů právo na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, a takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Protože v projednávané věci bylo zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídilo by se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, avšak pouze tehdy, jestliže v této době také vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li toto právo až po 1.9.1998, uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem zřízeným v době do 31.8.1998 se řídí právní úpravou pozdější. Právo na uspokojení ze zastavených nemovitostí vzniklo zástavnímu věřiteli dnem 24.10.2000, k němuž \"byl dlužník vyzván dopisem k úhradě celého dluhu z důvodů nesplácení splátek úvěru\". Požadavek zástavního věřitele na nařízení prodeje zástavy je opodstatněný, neboť realizační funkce zástavního práva se - s ohledem na dobu zahájení řízení - spravuje právní úpravou účinnou počínaje dnem 1.1.2001.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala společnost P. s. B., a.s. dovolání. Ztotožnila s názorem soudu prvního stupně v tom, že \"uspokojení pohledávky ze zástavy se bude řídit právní úpravou účinnou do 31.8.1998, neboť zástavní smlouva byla uzavřena dne 11.4.1995\" a \"strany při uzavírání zástavní smlouvy znaly svá práva a povinnosti a s ohledem na tuto znalost zástavní smlouvu uzavřely\"; kdyby \"se mělo uspokojení ze zástavy řídit právní úpravou od 1.9.1998, došlo by k zásahu do jednoho ze základních ústavních principů a sice zákazu pravé retroaktivity a také zásady právní jistoty, a strany by neměly možnost upravit svá smluvní práva a povinnosti způsobem, který by pro ně byl v budoucnu znám\". Dovolatelka proto \"trvá na stanovisku, že právní úprava týkající se předmětné zástavní smlouvy se musí řídit právní úpravou do 31.8.1998\" a že \"původní zástavní věřitel se může domáhat uspokojení svého práva žalobou na zaplacení a nikoliv žalobou o nařízení soudního prodeje zástavy\". Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je správné a je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. V řízení byla prokázána existence pohledávky zajištěné zástavním právem (pohledávka byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu), bylo doloženo zástavní právo k zástavě i to, kdo je zástavním dlužníkem (byla pravomocně zamítnuta žaloba zástavního dlužníka zpochybňující existenci zástavního práva), a byl náležitě doložen též okamžik vzniku nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy.
Po podání dovolání byl na společnost P. s. B., a.s. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.11.2008, č.j. KSBR 24 (32) INS 2906/2008-A-156 prohlášen konkurs; řízení v projednávané věci tím bylo přerušeno (§263 odst. 1 insolvenčního zákona). Protože v řízení jde o nárok s právem na uspokojení ze zajištění a protože insolvenční správce Mgr. J. Š. navrhl, aby bylo v řízení v této věci pokračováno, Nejvyšší soud České republiky pokračoval s tím, že insolvenční správce Mgr. J. Š. se stal účastníkem řízení na místě zástavního dlužníka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, bylo-li zástavní právo zřízeno v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1.1.1992 do 31.8.1998, právní úpravou účinnou od 1.1.2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podaným u soudu v době od 1.9.1998 do 31.12.2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká podle ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že \"konečná splatnost\" úvěru (pohledávky) podle smlouvy o devizovém úvěru ze dne 4.8.1994 č. byla sjednána do 15.2.2008. Protože dlužník neplnil podmínky a závazky z úvěrové smlouvy, vyzval ho věřitel (Československá obchodní banka, a.s.) s odvoláním na čl. 18 písm. f) Podmínek pro poskytování devizových úvěrů dopisem ze dne 24.10.2000 k okamžitému splacení celého zůstatku úvěru včetně příslušenství v celkové výši 51.514.868,87 JPY. Odvolací soud proto správně v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo po 31.8.1998 a že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle nyní (tj. v době od 1.1.2002) platné právní úpravy.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce zástavního věřitele advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které zástavnímu věřiteli za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 770,- Kč. Protože dovolání zástavního dlužníka bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby zástavnímu věřiteli tyto náklady nahradil. Zástavní dlužník je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.820,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu