ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1704.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1704/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) F. Š., a b) J. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému R. E. A., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě a o vzájemné žalobě o 57.163,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 136/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006 č. j. 42 Co 231/2005-148, takto:
Rozsudek krajského soudu se - s výjimkou výroku I. o zrušení rozsudku okresního soudu a o zastavení řízení - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 19.10.2001 proti K. b., a.s. domáhali, aby bylo určeno, že prodej zástavy, a to \"domu objekt bydlení, postaveného na pozemku parcela č. 5682/1, pozemku parc. č. 5682/1 - zastavěná plocha, pozemku parc. č. 5682/2 - zastavěná plocha, garáže, postavené na pozemku parc. č. 5682/2 a pozemku parc. č. 5683 - zahrada, všechny v katastrálním území Š. u O., obec Š., okres F. – M., zapsaných na listu vlastnictví\", je ve veřejné dražbě nepřípustný. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že K. b., a.s. poskytla žalobci a) podle smlouvy o úvěru ze dne 29.10.1992 úvěr v celkové výši 2.500.000,- Kč, k jehož zajištění byla dne 29.10.1992 uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti, a že v září 2001 bylo žalobcům doručeno oznámení společnosti G., s. s r.o. o dražbě ve smyslu ustanovení §40 zákona č. 26/2000 Sb. Žalobci považují prodej zástavy ve veřejné dražbě za nepřípustný, neboť má být provedena k uspokojení pohledávky ve výši 3.435.248,48 Kč, ačkoliv v zástavní smlouvě je závazek \"specifikován částkou ve výši 2.500.000,- Kč\" a nevztahuje se na smluvní úrok, úroky z prodlení a poplatky za spravování účtu\". Zástavní smlouva ze dne 29.10.1992 je navíc neplatná, neboť v ní není určitě a srozumitelně popsán \"závazek, který měl být zajištěn zástavou žalobců\", a zástavní smlouva obsahuje nepřesné údaje o vlastnictví zástavy.
Žalovaná K. b., a.s. namítla, že zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 29.10.1992, bylo ze zákona zajištěno též příslušenství úvěru (úroky a úroky z prodlení). Vzhledem k tomu, že žaloba je bezdůvodná a že jejím podáním byla zmařena veřejná dražba, požaduje vzájemnou žalobou po žalobcích zaplacení částky 57.163,30 Kč, kterou uhradila dražebníkovi na nákladech dražby.
Okresní soud ve Frýdku - Místku - poté, co usnesením ze dne 30.10.2003 č.j. 15 C 136/2001-57 připustil, aby na místo K. b., a.s. do řízení nastoupila ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. jako žalovaná GE C. B., a.s. - rozsudkem ze dne 20.4.2004 č.j. 15 C 136/2001-69 žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě zamítl, žalobcům uložil, aby zaplatili žalované 57.163,30 Kč, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17.218,50 Kč k rukám advokáta Mgr. M. Ž. Dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 29.10.1992 je určitá a srozumitelná (zástavci podle ní nemovitosti zastavili pro pohledávku až do výše 1.000.000,- Kč) a že smlouva o provedení veřejné dražby byla uzavřena \"pro částku 970.000,- Kč\"; uvádí-li se v oznámení o veřejné dražbě ze dne 27.9.2001, že pohledávka za dlužníkem dosáhla ke dni 31.8.2001 částky 3.435.248,48 Kč, nevyplývá z toho, že by dražebník \"hodlal zpeněžit zastavené nemovitosti pro takovou částku\". Zástavní věřitel podle soudu prvního stupně navrhl provedení veřejné nedobrovolné dražby zástavy v souladu s ustanovením §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. Uložení povinnosti žalobcům k zaplacení částky 57.163,30 Kč soud prvního stupně zdůvodnil ustanovením §166 odst.4 občanského zákoníku, neboť je \"zřejmé, že návrh byl podán bezdůvodně\", a žalobci jsou tedy povinni zaplatit žalované škodu, která jí vznikla \"oddálením prodeje\".
Krajský soud v Ostravě - poté, co usnesením ze dne 23.6.2005 č.j. 42 Co 232/2005-122 ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. vyhověl návrhu, aby na místo GE C. B., a.s. do řízení nastoupil jako žalovaný E. A., s.r.o. - rozsudkem ze dne 23.1.2006 č.j. 42 Co 231/2005-148 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nepřípustnosti prodeje zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku o zaplacení částky 57.163,30 Kč ho potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17.218,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.615,- Kč k rukám advokáta Mgr. P. K. Poté, co rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nepřípustnosti prodeje zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, odvolací soud dospěl k závěru, že o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náhradu škody bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §166 odst. 4 občanského zákoníku. Vycházel přitom ze zjištění, že pohledávka z úvěru poskytnutého žalobci a) byla pro částku 1.000.000,- Kč zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, že dlužník své závazky ze smlouvy o úvěru neplnil, že zástavní věřitel uzavřel s dražebníkem smlouvu o provedení dražby podle ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. a že dražebník od dražby upustil, neboť žalobci podali u soudu žalobu o určení nepřípustnosti dražby. Na povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náhradu škody nic nemění ani to, že ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno. Ke zrušení tohoto ustanovení totiž došlo až dnem 11.5.2005 a \"teprve poté již nebylo možné aplikovat ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, které zavedlo další dražební titul, jenž zástavnímu věřiteli poskytl možnost realizace zástavního práva s tím, že mu umožňoval nedobrovolně dražit i v případě, kdy bylo zástavní právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí před účinností zákona o veřejných dražbách\". Protože žalobci podali bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti žaloby (jejich žaloba \"nebyla soudem shledána důvodnou a následně vzali svou žalobu zpět\"), jsou povinni nahradit zástavnímu věřiteli škodu vzniklou oddálením prodeje zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku o zaplacení částky 57.163,30 Kč podali žalobci dovolání. Namítají, že \"jednali ve shodě s Ústavou\", když se i v době před zrušením ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. pro jeho neústavnost \"domáhali nepřípustnosti nedobrovolné dražby\", aniž by bylo významné, \"čím argumentovali v řízení před soudem, proč nedobrovolná dražba je nepřípustná\", a že naopak žalovaný (jeho právní předchůdce) jednal protiústavně, jestliže uzavřel smlouvu o provedení nedobrovolné dražby. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci mají nahradit škodu, protože se \"nechovali v souladu s tehdy platným zákonem\" (byť se chovali v souladu s Ústavou), je podle názoru dovolatelů \"jen dalším porušením ústavnosti\". Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zaplacení částky 57.163,30 Kč tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaký má na předpoklady k náhradě škody podle ustanovení §166 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.2006) vliv skutečnost, že ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno, došlo-li k oddálení prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, prováděné podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. ještě před jeho zrušením. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zaplacení částky 57.163,30 Kč je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ten, kdo podal bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě, je povinen nahradit zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže zástavní věřitel uplatnil právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě před soudem prvního stupně (§166 odst. 4 část věty před středníkem občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006).
Podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo-li zástavní právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí před účinností tohoto zákona nebo vzniklo-li zástavní právo k movité věci před účinností tohoto zákona na základě platné zástavní smlouvy a učinil-li navrhovatel čestné prohlášení ve formě notářského zápisu o tom, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna tímto zástavním právem, je dražbou nedobrovolnou rovněž dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna tímto zástavním právem. Ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005).
V projednávané věci se žalobci domáhali určení nepřípustnosti veřejné nedobrovolné dražby, která měla být provedena na návrh zástavního věřitele (právního předchůdce žalovaného) ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, na základě smlouvy, kterou uzavřel s dražebníkem G., s. s r.o. dne 7.9.2001. Poté, co nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb., vzali žalobci (za řízení před odvolacím soudem) svou žalobu zpět. Za tohoto stavu věci bylo pro závěr o tom, zda žalobci podali žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě ve smyslu ustanovení §166 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.2006) \"bezdůvodně\", významné především to, že ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo jako protiústavní dnem 10.5.2005 zrušeno.
Podle ustanovení §70 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.
Podle ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jiná pravomocná rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
I když ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení pro rozpor s ústavním zákonem (ústavním pořádkem), popřípadě jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení pro rozpor s ústavním zákonem (ústavním pořádkem) nebo zákonem, dochází dnem, který Ústavní soud určí ve svém \"zrušujícím\" nálezu (a nikoliv s účinky od počátku, kdy zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení nabyly účinnosti), musí být současně přihlédnuto k tomu, že nález Ústavního soudu přičítá zrušenému zákonu, jinému právnímu předpisu nebo jeho jednotlivému ustanovení též vlastnost \"protiústavnosti\" (rozporu s ústavním pořádkem), popřípadě \"protizákonnosti\" (rozporu se zákonem), která se k němu pojila již od počátku (od jeho účinnosti) a která v době rozhodování Ústavního soudu (srov. §66 a §67 zákona č. 182/1993 Sb.) trvala. Rozpor s ústavním pořádkem sice může být závazně deklarován pouze nálezem Ústavního soudu, avšak následky jeho zjištění platí i pro dobu předcházející nálezem provedeného zrušení \"protiústavního\" zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Jeden z právních následků \"protiústavnosti\", popřípadě \"protizákonnosti\" nálezem Ústavního soudu zrušeného zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivého ustanovení spočívá ve ztrátě vykonatelnosti rozhodnutí soudu podle ustanovení §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. Ke ztrátě vykonatelnosti přitom dochází u všech rozhodnutí, která byla vydána na základě zrušeného právního předpisu, tedy i u rozhodnutí vydaných přede dnem, který byl v nálezu Ústavního soudu určen jako den zrušení právního předpisu, a vyslovujících se tedy o právech a povinnostech účastníků řízení vzniklých před tímto dnem.
Z toho, že roli soudního orgánu ochrany ústavnosti plní Ústavní soud (srov. Čl. 83 Ústavy), současně neplyne, že by pro rozhodování obecných soudů otázky ústavnosti právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) použitého při jeho rozhodovací činnosti neměly význam. Naopak, otázkami ústavnosti v řízení aplikovaného zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení je obecný soud oprávněn se vždy zabývat; dospěje-li k závěru, že zákon (jeho jednotlivé ustanovení), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (srov. Čl. 95 odst. 2 Ústavy) a řízení přeruší (srov. §109 odst.1 písm. c) o.s.ř.). Byl-li u zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nálezem Ústavního soudu deklarován rozpor s ústavním pořádkem a došlo-li z tohoto důvodu k jeho zrušení (ke dni, který byl v nálezu určen), musí být k této specifické vlastnosti (\"protiústavnosti\") zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) vždy přihlédnuto.
Není-li možné podle ustanovení §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. vykonávat pravomocná rozhodnutí soudů vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, je třeba také dovodit, že soudy nemohou v probíhajícím řízení poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by vyplývaly ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc. Kdyby přesto na zrušeném právním předpisu nebo jeho jednotlivém ustanovení založily své pravomocné rozhodnutí, bylo by stejně nevykonatelné a nemělo by tedy pro právní vztahy účastníků žádné právní následky; vydání rozhodnutí, o němž musí být od počátku zřejmé, že nesmí být vykonáno a že tedy nebude mít žádné právní následky, neodpovídá zákonu.
Uvedené závěry mimo jiné odpovídají též tomu, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 6.6.1995 sp. zn. I ÚS 30/94 (uveřejněném pod č. 26 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1995) bylo přihlédnuto k protiústavnosti ustanovení §46 zákona č. 94/1963 Sb., i když toto ustanovení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu č. 72/1995 Sb. až dnem 1.10.1995. Ústavní soud svůj nález zdůvodnil mimo jiné tím, že \"základ tohoto rozhodnutí, vycházející z toho, že zde existuje, resp. existoval, rozpor napadených předpisů s Ústavou ČR či Listinou základních práv a svobod, může být bezprostředně aplikován všude tam, kde bude nutno se zabývat takovým rozporem, či řešit jeho důsledky,\" a že \"na tom nic nemění skutečnost, že Ústavní soud ČR odsunul vykonatelnost svého nálezu, jímž zrušil napadená ustanovení citovaných právních předpisů, až ke dni 1.10.1995.\" Obdobně Ústavní soud například v nálezech ze dne 1.3.2004 sp. zn. IV ÚS 582/02 nebo ze dne 20.8.2004 sp. zn. III ÚS 511/03 zrušil s poukazem na svůj nález ze dne 11.2.2004 č. 153/2004 Sb., kterým bylo ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu zrušeno dnem 7.4.2004, rozhodnutí dovolacího soudu, i když byla vydána před tímto dnem a v souladu s tehdy (v době jejich vydání) platným ustanovením §243c odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že soud v občanském soudním řízení vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno \"protiústavním\" (\"protizákonným\"), i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku.
V projednávané věci žalovaný (jeho právní předchůdce) uzavřel jako zástavní věřitel s dražebníkem G., s. s r.o. dne 7.9.2001 smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobců podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Protože uvedené ustanovení bylo později nálezem Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno a protože jeho \"protiústavnost\" se s ním pojila již od počátku (od jeho účinnosti), nemohly soudy na jeho základě sjednané veřejné nedobrovolné dražbě poskytnout svým rozhodnutím právní ochranu. Kdyby žalovaný i po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. trval na provedení ve smlouvě ze dne 7.9.2001 dohodnuté dražby a kdyby žalobci nevzali žalobu zpět, muselo by být soudy rozhodnuto, že prodej nemovitostí žalobců ve veřejné dražbě, sjednané smlouvou ze dne 7.9.2001, je nepřípustný. Z uvedených důvodů proto nelze úspěšně dovozovat, že by žalobci podali (z pohledu ustanovení 166 odst. 4 části věty před středníkem občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006) bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 a vznikl-li v této době také nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) - uspokojení zástavního věřitele i v době po 1.9.1998 ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 jen za základě vykonatelného soudního rozhodnutí, a to buď rozhodnutí, které ukládá zástavnímu dlužníku povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, nebo rozhodnutí, kterým se ukládá dlužníku zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství), domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví dlužníka. V projednávané věci vyšlo za řízení před soudy najevo, že právo žalovaného na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998 (\"konečná\" splatnost zajištěné pohledávky z úvěru byla sjednána do 30.9.1996). V neposlední řadě proto muselo být přihlédnuto rovněž k tomu, že prodej zástavy ve veřejné dražbě podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nebyl - i kdyby nebylo uvedené ustanovení Ústavním soudem ČR zrušeno - přípustný též proto, že se mohl vztahovat jen na pohledávky zajištěné zástavním právem, u nichž vzniklo právo na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o zaplacení částky 57.163,30 Kč správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29.2.2008 žalobci oznámili, že žalovaný \"již není účastníkem řízení\", neboť zajištěnou pohledávku podle smlouvy ze dne 12.5.2006 postoupil společnosti S. & W. L. Vzhledem k tomu, že ustanovení §107a o.s.ř. neplatí pro dovolací řízení (srov. §243c odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud k němu nepřihlížel. Uvedené současně neznamená, že by postoupení zajištěné pohledávky nemohlo být v dalším řízení vzato v úvahu, bude-li žalovaným ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. navrhnuto, aby nabyvatel zajištěné pohledávky vstoupil do řízení na jeho místo.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu