ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1768.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1768/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. s., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 2650/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. listopadu 1999 č.j. 9 Co 887/99-46, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.3.1996 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu organizačních změn\" podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č.j. 30749/95/4120 ze dne 9.10.1995 bylo rozhodnuto o útlumu pracovišť lokality L. - závodu H.\", kde žalobce dosud pracoval, a že pro žalobce nemá jinou práci, na kterou by ho mohla v dohodě s ním převést.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že výpovědní důvod v době dání výpovědi, tj. k 25.3.1996, kdy mu byla výpověď doručena, „zcela nepochybně nemohl být dán\", neboť k tomuto datu „jsou v provozu všechny stroje závodu a k útlumu nedošlo\".
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 21.4.1999 č.j. 15 C 2650/96-32 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná přistoupila k výpovědi „teprve poté, co bylo rozhodnuto o organizační změně, spočívající v útlumu pracoviště, kde byl žalobce zaměstnán, a tato změna byla schválena příslušným ministerstvem\". Protože tvrzení žalobce, podle kterého jeho pracovní stroj zůstal dále v provozu a byl obsazen novým zaměstnancem, nebylo v řízení prokázáno, a protože žalovaná splnila vůči žalobci i svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, byla žalobci „dána v souladu s právem\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.11.1999 č.j. 9 Co 887/99-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové částce 9.525,- Kč\". Odvolací soud vycházel ze zjištění, že útlum těžby v Lomu L., kde žalobce pracoval, „spočíval v tom, že lom postupně přestal těžit uhlí a přecházel na plnění jiných úkolů, na sanační práce a rekultivace\". I když „šlo nepochybně o významný a společensky odůvodněný zásah do činnosti lomu\", nelze podle názoru odvolacího soudu „tento zásah vykládat jako zrušení či přemístění zaměstnavatele ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) zák. práce\", ale došlo pouze ke změně úkolů a technického vybavení lomu „a zřejmě k rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců\". Protože by za této situace „v úvahu mohl přicházet výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, který ovšem žalovaná nepoužila\", odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď je neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že namísto toho, aby se zabýval skutkovou stránkou výpovědí, odůvodnil neplatnost výpovědi tím, že žalovaná použila jiný výpovědní důvod, než který by mohl přicházet v úvahu. Namítala, že útlumem lomu nedošlo ke změně úkolů a technického vybavení Lomu L., neboť žalovaná „neměla a nemá v předmětu podnikání rekultivační činnost\", nýbrž „tuto činnost pro ni za úplatu vykonávají jiné podnikatelské subjekty\", jak by bylo možné zjistit z výpisu z obchodního rejstříku žalované, interního sdělení ze dne 19.1.2000, mandátní smlouvy č. 589/95, zápisu ze dne 11.7.1995 o způsobu likvidace Lomu L., schválení technického projektu likvidace ze dne 9.5.1995, přehledu uzavřených smluv ze dne 24.10.1995 a usnesení vlády ČR č. 558/1995. Podle názoru žalované odvolací soud též nesprávně vyložil pojem „útlum\", který se ve smyslu usnesení vlády ČR č. 691/1992 o restrukturalizaci uhelného průmyslu „při dopadu na jednotlivé lokality projevuje jako faktické ukončení jejich činností\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď dopisem ze dne 25.3.1996, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 23.5.1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců) - dále jen „zák. práce\".
Podle ustanovení §44 odst.1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §44 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1.; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst.1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§64 zák. práce), není soud vázán právní kvalifikací výpovědního důvodu, kterou zaměstnavatel uvede ve výpovědi, ale - jak z uvedených ustanovení vyplývá - musí vycházet z toho, jak je výpověď skutkově odůvodněna, a sám pak posoudit, zda toto skutkové vylíčení zakládá některý z výpovědních důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Není tedy rozhodující, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby posoudil, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn (srov. Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, Cpj 42/76, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 187 a 190).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 25.3.1996, neplatná, neboť „v úvahu by mohl přicházet výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, který ovšem žalovaná nepoužila\", není správný. Odvolací soud totiž nevycházel ze skutkového vymezení výpovědního důvodu, ale z toho, jak žalovaná důvod výpovědi právně kvalifikovala.
Dovolatelka rovněž – jak vyplývá z obsahu dovolání - navrhuje doplnění řízení listinnými důkazy k prokázání tvrzení, že žalovaná „neměla a nemá v předmětu podnikání rekultivační činnost\" a že „tuto činnost pro ni za úplatu vykonávají jiné podnikatelské subjekty\". Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. ustanovení §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout. Proto také právní úprava (§243a odst. 2, věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Z těchto důvodů se dovolací soud nemohl nově uplatněnými důkazy dovolatelky zabývat.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 1, §243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. srpna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu