ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1786.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1786/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele D. H., zastoupeného advokátem, proti zástavním dlužníkům 1) M. Č. a 2) J. Č., oběma zastoupeným advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 Nc 120/2003, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. prosince 2005 č.j. 59 Co 233/2004-140, takto:
I. Dovolání zástavních dlužníků se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obchodní společnost K., s.r.o. se sídlem v P., podala dne 14.3.2003 u Okresního soudu v Kroměříži žalobu, kterou se domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy, a \"to nemovitostí: budovy - objekt bydlení č.p. 425 na pozemku parc.č. 77 a pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 77, vše v k.ú. H., obec H., okres K., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v K., ve společném jmění manželů - zástavního dlužníka 1) M. Č., a zástavního dlužníka 2) J. Č., k uspokojení pohledávky zástavního věřitele v částce 4.508.904,12 Kč společně s 25% úrokem z prodlení z částky 2.737.873,19 Kč ode dne 6.3.2003 do zaplacení\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b., a.s., poskytla J. D., podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 ve znění dodatků č. 1 až 5 úvěr ve výši 4.000.000,- Kč \"s konečnou splatností k 20.9.2001\", že smlouvou ze dne 25.3.2000 K. b., a.s. postoupila tuto pohledávku s příslušenstvím na společnost K., s.r.o., že pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem \"ve společném jmění manželů - zástavních dlužníků v k.ú. a obci H., zapsaných na LV\" na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 16.9.1995, podle níž bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 18.10.1995, a že zajištěná pohledávka nebyla dosud uspokojena.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 29.6.2004 č.j. 11 Nc 120/2003-86 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení 4.875,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 \"ve znění dodatků č. 1 až 5\" poskytla K. b., a.s. dlužníku J. D. úvěr ve výši 4.000.000,- Kč \"s neměnnou úrokovou sazbou 4% p.a.\" s \"konečnou splatností úvěru do 20.9.2001\", že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2000 uzavřené mezi K. b., a.s. a K., s.r.o. přešla pohledávka z úvěrové smlouvy a všechna práva s ní spojená na společnost K., s.r.o. a že pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 16.9.1995, jejímiž účastníky byli na straně zástavního věřitele K. b., a.s., na straně \"zástavců zástavní dlužníci\" a jako vedlejší účastník dlužník zajišťované pohledávky J. D., a že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 18.10.1995. Námitky zástavních dlužníků, týkající se základu a výše pohledávky, promlčení a předčasnosti žaloby považoval soud prvního stupně za nedůvodné. Požadovaný prodej zástavy však přesto nebylo možné nařídit; protože \"účastníkem zástavní smlouvy podle občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy byl zástavní věřitel, zástavní dlužník a dlužník ze závazkového vztahu, pokud se na straně dlužníků nejednalo o totožné osoby\", a protože \"ke dni 18.10.1995, kdy byl podán návrh na vklad zástavní smlouvy k nemovitostem do katastru nemovitostí, nebyla tato zástavní smlouva řádně uzavřena, neboť nebyla podepsána účastníkem smlouvy (dlužník J. D. jí podepsal až dne 25.10.1995), jde podle názoru soudu prvního stupně o neplatný právní úkon podle ustanovení §37 občanského zákoníku, který nemohl být způsobilým podkladem pro vklad zástavního práva do katastru nemovitostí.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně - poté, co usnesením ze dne 21.7.2005 č.j. 59 Co 233/2004-111 připustil vstup společnosti F. s.r.o., do řízení na místo zástavního věřitele K., s.r.o., a co usnesením ze dne 19.9.2005 č.j. 59 Co 233/2004-125 připustil vstup společnosti D. H., do řízení na místo zástavního věřitele F. s.r.o. - usnesením ze dne 13.12.2005 č.j. 59 Co 233/2004-140 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil soudní prodej zástavy, a to \"nemovitostí: budovy - objekt bydlení čp. 425 na pozemku parc.č. 77 a pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 77, vše v k.ú. H., obec H., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v K., ve společném jmění manželů - zástavního dlužníka 1) M. Č., a zástavního dlužníka 2) J. Č., k uspokojení pohledávky zástavního věřitele v částce 4.508.904,12 Kč společně s 25% úrokem z prodlení z částky 2.737.873,19 Kč od 6.3.2003 do zaplacení\", a že zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zástavní smlouva ze dne 16.9.1995 nemůže být podle ustanovení §37 občanského zákoníku neplatná z důvodu, že byla obligačním dlužníkem podepsána až po podání návrhu na vklad zástavního práva, neboť \"ze zákonné úpravy zástavního práva v době uzavření zástavní smlouvy nevyplývala zákonná podmínka jejího podpisu obligačním dlužníkem s důsledky neplatnosti v případě jeho absence\". Protože právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo \"od 21.9.2001\", tedy \"v době právní úpravy zástavního práva účinné od 1.1.2001\", bylo třeba žalobu posoudit podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř. \"v platném znění\". Zástavní věřitel ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem; žaloba na soudní prodej zástavy je proto důvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci dovolání. Namítají v první řadě, že soudy obou stupňů \"nesprávně dovodily vznik práva na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy až ke dni 21.9.2001, kdy byla stanovena splatnost dluhu\". Vznik práva na uspokojení ze zástavy totiž \"nelze spojovat se splatností dluhu, nýbrž s okamžikem, kdy se věřitel může tohoto práva domáhat poprvé (nesplněním první splátky ve sjednaném termínu)\"; podle čl. V. odst. 5 všeobecných úvěrových podmínek byl věřitel oprávněn požadovat \"okamžitě zaplacení celého dluhu, jakmile došlo k porušení úvěrové smlouvy, především nesplacení jednotlivých splátek, a zároveň se může věřitel domáhat uspokojení svých práv ze zástavy\", a \"rozhodným okamžikem pro stanovení vzniku práva uspokojit se ze zástavy je tedy moment, kdy zástavní věřitel mohl poprvé uplatnit právo odstoupení od smlouvy\". Protože soudy obou stupňů \"nesprávně dovodily tento okamžik, proběhlo řízení podle jiných právních a procesních předpisů\". Dovolatelé dále soudům vytýkají, že se nevypořádaly s otázkou \"platnosti zástavní smlouvy\", především \"s namítanou neurčitostí tohoto právního úkonu\", neboť \"je zde rozpor mezi skutečnou a projevenou vůlí\" v datu jejího uzavření (právní úkon byl datován v jiný den, než byl ve skutečnosti podepsán) a v okruhu účastníků zástavní smlouvy (jako vedlejší účastník byl k zástavní smlouvě přibrán dlužník J. D., ačkoliv ve skutečnosti vedlejším účastníkem smlouvy v době její účinnosti nebyl). Zástavní dlužníci navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, bylo-li zástavní právo zřízeno v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1.1.1992 do 31.8.1998, právní úpravou účinnou od 1.1.2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podaným u soudu v době od 1.9.1998 do 31.12.2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká podle ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že \"konečná splatnost\" úvěru (pohledávky) podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 reg.č. 3/1995/0109 ve znění dodatku č. 5 k této smlouvě byla sjednána do 20.9.2001. Z Obecných úvěrových podmínek K. b., a.s., které \"tvoří nedílnou součást\" této smlouvy o úvěru, vyplývá, že, je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je banka oprávněna požadovat, aby dlužník vrátil do bankou stanoveného termínu dlužnou částku s úroky; jestliže dlužník neprovede úhradu v bankou stanoveném termínu, je banka oprávněna požadovat okamžité splacení celé pohledávky, případně přistoupit k realizaci zajištění s tím, že banka má do doby vyrovnání závazku nárok na smluvní pokutu z částky po splatnosti pohledávky včetně úroků \"ve výši vyhlašované K. b. a publikované v Oznámení K. b., a.s.\".
S názorem dovolatelů, že \"nelze spojovat vznik práva na uspokojení ze zástavy se splatností dluhu, nýbrž s okamžikem, kdy se věřitel může tohoto práva domáhat poprvé\", podle ustanovení smluvních podmínek \"nesplněním první splátky ve sjednaném termínu\" (\"k porušování úvěrové smlouvy z hlediska platební kázně dlužníka J. D. došlo záhy po účinnosti smlouvy\"), a že \"rozhodným okamžikem pro stanovení vzniku práva uspokojit se ze zástavy je tedy moment, kdy zástavní věřitel mohl poprvé uplatnit právo odstoupení od smlouvy podle čl. V. odst. 5 všeobecných úvěrových podmínek\", nelze souhlasit. Ocitl-li se dlužník \"v prodlení s vrácením více než dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce\", nemělo to - jak je nepochybné z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995, včetně jejích dodatků - za následek, že by se stala (musela stát) splatnou celá pohledávka. Bylo totiž na zástavním věřiteli, zda a případně kdy využije svých oprávnění \"požadovat, aby dlužník vrátil do bankou stanoveného termínu dlužnou částku s úroky, a, jestliže dlužník neprovede úhradu v bankou stanoveném termínu, požadovat okamžité splacení celé pohledávky, případně přistoupit k realizaci zajištění\". Splatnost celé pohledávky nemohla nastat dříve, dokud by zástavní věřitel tato svá oprávnění nevyužil, protože pro splatnost celé pohledávky není - jak vyplývá z výše uvedeného - významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) uvedená oprávnění realizovat, ale zda a kdy se rozhodl tato oprávnění využít a zda, popřípadě kdy je skutečně využil, neboť jinak by měl vůči dlužníku nadále nárok jen na sjednané splátky. Z obsahu spisu je zřejmé, že, ačkoliv se dlužník v posuzovaném případě opakovaně ocitl v prodlení, zástavní věřitel svá výše citovaná oprávnění do \"konečné splatnosti úvěru\" neuplatnil; nemohlo mu tedy vzniknout právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31.8.1998, jestliže \"konečná splatnost úvěru\" byla - jak shora uvedeno - sjednána až ke dni 20.9.2001. Odvolací soud tedy správně dovodil, že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle nyní (tj. v době od 1.1.2002) platné právní úpravy.
Důvodná není ani námitka dovolatelů, že by se soudy nevypořádaly s otázkou \"platnosti zástavní smlouvy\", především \"s namítanou neurčitostí tohoto právního úkonu\", neboť \"je zde rozpor mezi skutečnou a projevenou vůlí\" v datu jejího uzavření (právní úkon byl datován v jiný den, než byl ve skutečnosti podepsán) a v okruhu účastníků zástavní smlouvy (jako vedlejší účastník byl k zástavní smlouvě přibrán dlužník J. D., ačkoliv ve skutečnosti vedlejším účastníkem smlouvy v době její účinnosti nebyl). Jak odvolací soud správně dovodil, nevyplývá z právní úpravy zástavního práva účinné v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 16.9.1995 (a ani podle nyní platné právní úpravy), že by účastníkem této smlouvy byl (musel být) vedle zástavního věřitele a zástavce také obligační dlužník; byl-li přesto k zástavní smlouvě (nadbytečně) přibrán, nemá to za následek neplatnost tohoto právního úkonu. Neplatnost zástavní smlouvy rovněž nemůže být způsobena jen tím, že smlouva je datována (podle ujednání účastníků) jiným dnem, než ve kterém byla (má být) podepsána (a tato okolnost je z obsahu smlouvy seznatelná), neboť ve skutečnosti se o neurčitost nebo o nesrozumitelnost a ani o jinou vadu právního úkonu nejedná (a z povahy věci nepochybně ani jednat nemůže).
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavních dlužníků podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, neboť zástavní dlužníci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu