ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1811.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1811/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce K., státní podnik, P. \"v likvidaci\", zastoupeného advokátkou, proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 82/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 1999 č.j. 18 Co 301/99-43, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. února 1999 č.j. 4 C 82/98 - 25 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dále též jen \"BSM\"), uzavřená dne 1.8.1997 mezi žalovanou a jejím manželem J. H., je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31.7.1997 má vůči manželu žalované J. H. pohledávku, která je vymáhána výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, vedeným u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. E 1500/96. Poté, co byl v řízení o výkon rozhodnutí proveden \"soupis majetku\" povinného, žalovaná se domáhá žalobou vyloučení sepsaných movitých věcí z výkonu rozhodnutí na základě tvrzení, že podle dohody o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 se jedná o její výlučný majetek; řízení o této žalobě je vedeno u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 33/98. Žalobce má za to, že uvedená dohoda o vypořádání BSM zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, kterou má vůči J. H., neboť jejím uzavřením došlo ke zmenšení majetku J. H. a dohoda byla uzavřena v době, když žalovaná i její manžel \"si byli vědomi nařízeného výkonu rozhodnutí, včetně vyrozumění o tom, že byl proveden soupis věcí\".
Žalovaná namítala, že ona ani její manžel \"nic neví o tom, že by došlo k jakémusi postoupení pohledávky\", a že dohodou o vypořádání BSM nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka J. H. Předmětem dohody totiž nebyla koupě nebo jiný převod majetku, ale vypořádání BSM, při kterém \"každý z manželů obdržel hodnotovou polovinu ze sumy BSM\".
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 12.2.1999 č.j. 4 C 82/98-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.275,- Kč k rukám advokátky. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že \"aktivní legitimace\" žalobce je prokázána \"smlouvou mezi podnikem R. st.p. P. a žalobcem\" a seznamem pohledávek postupitele a že žalobce má \"naléhavý právní zájem na rozhodnutí ve věci\". V dohodě ze dne 1.8.1997 však \"skutečně šlo o vypořádání společného majetku bývalých manželů\" a věci, které byly sepsány v řízení o výkon rozhodnutí, který je veden proti J. H., nejsou součástí jeho majetku. Podle názoru soudu prvního stupně nelze dovodit, že by dohoda ze dne 1.8.1997 byla v rozporu s ustanoveními §43 a násl. obč. zák.; nemůže se proto jednat o neplatný právní úkon ve smyslu §34 a násl. obč. zák.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8.9.1999 č.j. 18 Co 301/99-43 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.250,- Kč, vše k rukám advokátky. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně a po provedení důkazu listinami dovodil, že smlouvou ze dne 31.7.1997 byla žalobci mimo jiné postoupena pohledávka, kterou měl postupitel R. státní podnik v likvidaci se sídlem v P. za J. H. ve výši 83.561,48 Kč a kterou vymáhal v řízení o výkon rozhodnutí, vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. E 1500/96. Uvedené řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno na návrh ze dne 20.10.1994, soupis movitých věcí povinného byl proveden dne 29.4.1997 a dne 1.8.1997 byla uzavřena mezi žalovanou a J. H. dohoda o vypořádání BSM, které předcházel rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29.5.1997 č.j. 6 C 82/97-11 o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví žalované a J. H. za trvání jejich manželství a která se týká (s výjimkou mrazáku Calex 150L) věcí, které byly sepsány v řízení o výkon rozhodnutí. O vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalované a J. H. bylo sepsáno několik dohod a dohodou ze dne 1.8.1997 byly všechny v ní uvedené věci \"přikázány do vlastnictví žalované\". Z těchto souvislostí dospěl odvolací soud k závěru, že dohodu o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 uzavřel J. H. v úmyslu zkrátit své věřitele a že tento úmysl byl znám i žalované, neboť \"za tím účelem byla právě dohoda mezi manžely H. uzavřena\". Uzavřenou dohodou má být zmařena možnost žalobce uspokojit svou pohledávku z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví žalované a J. H. a vzhledem k tomu, že šlo o dohodu mezi manžely (tj. osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák.), nebylo ani potřebné, aby žalobce úmysl J. H. zkrátit věřitele prokazoval. Žalobce se proto podle názoru odvolacího soudu právem domáhá ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vyslovení neúčinnosti dohody o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud dospěl ke zcela odlišným závěrům než soud prvního stupně, ačkoliv neprovedl žádné dokazování a jeho zjištění nemají oporu v žádném důkazu. Podle názoru žalované nebyl v řízení prokázán úmysl J. H. zkrátit věřitele a nebylo prokázáno ani to, že by tento úmysl byl žalované znám a že jenom za tímto účelem byla dohoda mezi manžely H. uzavřena. Ve prospěch závěrů odvolacího soudu nesvědčí ani to, že dohoda byla uzavřena mezi osobami blízkými, neboť dohodu o vypořádání BSM mohou uzavřít jen manželé, kteří jsou samozřejmě osobami blízkými. Žalovaná dále namítá, že zásady vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jsou dány zákonem a že předmětná dohoda těmto zásadám neodporuje; žalovaná z této dohody neměla žádný prospěch, protože jí sice připadly dosud společné věci, avšak na druhé straně jí \"vznikla povinnost vypořádacího podílu\" ve prospěch J. H. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. §212 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu anebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - kdyby vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud sice učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V posuzovaném případě se soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - věcí zabýval jen z pohledu, zda dohoda o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 je platným právním úkonem; k otázce právní neúčinnosti této dohody ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. se - ačkoliv ji žalobce učinil předmětem řízení - nevyjádřil. Odvolací soud naproti tomu posuzoval dohodu o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 z hlediska její právní neúčinnosti ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se věcí z pohledu ustanovení §42a obč. zák. nezabýval a že nezjišťoval skutečnosti, významné pro takovéto právní posouzení věci, nebyly splněny - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 věty první o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a zavázat jej právním názorem (§226 o.s.ř.), aby se věcí zabýval z pohledu ustanovení §42a obč. zák. Protože tímto způsobem odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí založil na výsledcích dokazování před soudem prvního stupně a na vlastních skutkových zjištěních (z listin, kterými provedl důkaz), odepřel žalované možnost nechat správnost svých skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Nehledě k uvedené vadě řízení nelze souhlasit s právním posouzením věci, na němž odvolací soud založil napadený rozsudek.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
Úspěšně lze odporovat též dohodě o vypořádání BSM. Věřitel může odporovat - jak vyplývá z ustanovení §42a obč. zák. - každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Je nepochybné, že takovým právním úkonem může být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti, po její účinnosti nemůže věřitel dosáhnout (bez pomoci odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu) dlužníka. Okolnost, zda dohoda o vypořádání BSM odpovídá \"zásadám\", na nichž je vypořádání podle zákona založeno, není v tomto směru sama o sobě významná.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - dovodil, že účelem dohody o vypořádání BSM, uzavřené dne 1.8.1997 mezi žalovanou a jejím manželem J. H., bylo zmaření možnosti žalobce, aby uspokojil svou pohledávku za J. H. z majetku patřícího do BSM, a to poté, co soudem nařízeným výkonem rozhodnutí byly postiženy movité věci patřící do tohoto majetku. V případě, že žalovaná a její manžel J. H. skutečně (podle skutkových zjištění učiněných v souladu se zákonem) uzavřeli dohodu o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 se záměrem (úmyslem) zmařit provedení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, nařízeného usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5.4.1995 č.j. E 2790/94-11 (u Okresního soudu v Chrudimi vedeného pod sp.zn. E 1500/96), tedy, řečeno jinak, zmařit prodej movitých věcí, které byly při tomto výkonu rozhodnutí sepsány ve prospěch pohledávky žalobce, a uspokojení pohledávky žalobce z výtěžku tohoto prodeje, pak účel této dohody odporuje zákonu (zejména ustanovením §324 a §328b až 332 o.s.ř.) a dohoda o vypořádání BSM ze dne 1.8.1997 by byla ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Byl-li tímto způsobem určen účel dohody o vypořádání BSM oběma jejími účastníky, je to důvodem neplatnosti dohody podle ustanovení §39 obč. zák. a současně nemohou být splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák., který - má-li být právní úkon jen vůči věřiteli právně neúčinný - předpokládá, že úmysl zkrátit věřitele má jen dlužník a že druhá strana právního úkonu o tomto úmyslu věděla (byl jí znám) nebo musel vědět (musel jí být znám). Za tohoto stavu věci - jak uvedeno výše - ovšem nemohlo být odpůrčí žalobě žalobce vyhověno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení Okresní soud v Chrudimi též zváží, zda nejsou dány - s ohledem na výše vyslovený právní názor - podmínky ke společnému projednání a rozhodnutí (srov. §112 odst.1 o.s.ř.) této věci s věcí, vedenou u tohoto soudu pod sp.zn. 4 C 33/98, v níž je projednávána žaloba žalované na vyloučení stejných věcí z výkonu rozhodnutí, jakých se týká v tomto řízení odporovaná smlouva o vypořádání BSM.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu