ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1825.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1825/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) A. K., b) Š. C., obou zastoupených advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 830/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. dubna 2006, č. j. 22 Co 65/2006-109, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 12.8.2003 se žalobci domáhali určení, že „důvody pro jejich vydědění uvedené jejich otcem A. K., zemřelým, v notářském zápise ze dne 16.2.1999 před notářkou, jehož součástí je i listina o vydědění, nejsou dány“ a že žalobci „se stávají, vedle žalované, dědici ze zákona“. Uvedli, že „zůstavitel A. K. zemřel se zanecháním závěti psané notářským zápisem ze dne 16.2.1999, v níž ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svoji neteř, tedy žalovanou, a současně v této listině vydědil oba žalobce, potomky, a to z důvodu, že o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, a stanovil, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na jejich potomky“; že „žalovaná uznala závěť zůstavitele, včetně vydědění, za pravou a platnou a po poučení dědictví neodmítla“; že „je pravdou, že po rozvodu rodičů se s otcem moc nestýkali, jelikož žili s matkou a byli pod jejím vlivem“; že „vztahy mezi rodiči nebyly dobré“; že „tato situace trvala v podstatě až do zletilosti, kdy se žalobce a) pokusil s otcem navázat hlubší vztah, návštěva poprvé nedopadla dobře, nicméně očekával, že se vztahy zlepší“; že „když se žalobce a) ženil, pozval otce na svatbu, avšak bez odezvy, psal mu pohledy z prázdnin, dovolené, pracovní cesty z U., avšak bez odezvy“; že „po narození dcery T. žalobce a) zaslal otci dopis se žádostí, že mu vnučku ukáže“, že „se odpovědi rovněž nedočkal“; že „pravdou je, že spíše zůstavitel o oba žalobce neprojevoval skutečný zájem, zvláště v dospělosti, kdy mohl předpokládat, že již nemohou být pod vlivem sporů mezi otcem a jejich matkou“; že „důvod vydědění není dán, neboť zájem projevili, alespoň se o to snažili, ale bez adekvátní odezvy, neboť ta osoba, které má být zájem adresován, musí tento zájem také přijmout“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24.5.2004, č.j. 10 C 830/2003-38, žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení 6.425,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žalobci o zůstavitele neprojevovali opravdový zájem“ a že „důvody, ve vydědění uvedené, jsou pravdivé“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31.1.2005, č.j. 22 Co 10/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „je třeba, aby žalobci prokázali své tvrzení o tom, že projevovali o zůstavitele zájem, jaký po nich za jejich situace bylo možno požadovat“; že „soud provede důkazy, které případně žalobci k prokázání svých tvrzení navrhnou, i ty, které již navrhli“, a že „se bude pečlivě zabývat tím, zda za té situace, která mezi zůstavitelem a jeho dětmi byla nastolena již v jejich útlém dětství, je možné důvod vydědění pokládat za oprávněný“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 19.10.2005, č.j. 10 C 830/2003-82, „žalobu o určení, že oba žalobci jsou dědici ze zákona po A. K., zemřelém“ opět zamítl; současně rozhodl, že žalobci jsou povinni žalované zaplatit rovným dílem na náhradě nákladů řízení 13.000,- Kč k rukám jejího zástupce a že „Česká republika, zastoupená Okresním soudem ve Svitavách, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení“. Vycházel ze závěru, že „žalobci o zůstavitele projevovali zájem jen formou korespondenční a nikoliv osobní, a tedy neprojevovali opravdový zájem“; že „tento závěr učinil již v rozsudku z 24. května 2004, č.j. 10 C 830/2004-38, a se skutečností, že byl soudem vysloven zákaz styku otce s žalobci a že tito byli pod negativním vlivem matky (vůči otci), se v již citovaném rozsudku vypořádal“; že „bylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat zájem o otce, zejména vzhledem k tomu, že oba byli v době úmrtí otce již zletilí“; že „se oba mohli snažit překonat přetrvávající negativní vliv matky (vůči otci) a jejího dlouholetého výchovného působení“; že „nedovozoval oprávněnost vydědění bez dalšího z nedostatečně projeveného zájmu žalobců, ale vycházel z celkové situace rodiny, a přesto považuje důvody vydědění za pravdivé“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.4.2006, č.j. 22 Co 65/2006-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se určuje, že žalobci jsou dědici ze zákona po A. K., zemřelém“; uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.350,- Kč, „a to každému jednou polovinou“ k rukám jejich zástupce; uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.590,- Kč, „a to každému jednou polovinou“ k rukám jejich zástupce; uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení řízení 539,- Kč. Dospěl k závěru, že „žalobci se nacházeli v takové situaci, že nebylo možno po nich spravedlivě požadovat, aby o zůstavitele projevovali opravdový zájem, jaký děti o rodiče projevovat mají“; že „bylo totiž prokázáno, že zůstavitel se v dětství žalobců k nim choval způsobem, který žalobce ohrožoval, následně dlouhodobě měl styk se žalobci zakázán soudním rozhodnutím, o jehož změnu neusiloval“; že „se sám tedy o nápravu vztahů a styk se žalobci v jejich nezletilosti nesnažil“; že „se o to nepokusil ani poté, co žalobci dosáhli zletilosti“; že „pokud žalobci za tohoto stavu nejevili opravdový zájem o zůstavitele (což lze vzít za prokázané), pak jim tento nezájem nelze klást k tíži“; že „nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele, a proto zůstavitel neměl k postupu podle §469a odst. 1, písm. b) obč. zák. zákonný důvod“; že „důvody vydědění uvedené zůstavitelem tedy neobstojí a žalobci jsou jeho dědici ze zákona (§473 odst. 1 a §479 obč. zák.)“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „jedním z hledisek, které je třeba u důvodu vydědění zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „vydědění potom přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká a kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný“; že „ze svědeckých výpovědí L. B., paní D., pana J., a žalované vyplývá zcela jednoznačně, že zůstavitel měl zájem se s potomky stýkat, že stál o příbuzenský stav a absolutní nezájem potomků se ho velmi osobně citově dotýkal a tento stav mu velmi vadil“; že „dle názoru žalované bylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat zájem o otce“; že „je jednoznačně prokázané, že žalobci nejevili opravdový zájem o zůstavitele“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že A. K., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), byl rozvedený a měl dvě děti A. K. a Š. K. (žalobci). Dne 16.2.1999 zůstavitel pořídil formou notářského zápisu závěť, kterou dědičkou veškerého svého majetku ustanovil svou neteř I. B. (žalovaná – nyní I. K.), a listinu o vydědění A. K. a Š. K. (oba úkony jsou zachyceny v témže notářském zápise). Vydědění A. K. a Š. K. zdůvodnil tím, že „o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli“, a důsledky vydědění, v případě obou dětí, vztáhl i na všechny jejich potomky. V řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném Okresním soudem ve Svitavách pod sp.zn. 35 D 935/2002, bylo A. K. a Š. K. usnesením ze dne 5.6.2003, č.j. 35 D 935/2002-40, uloženo, aby podali žalobu o určení, že jsou dědici po zůstaviteli A. K.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§469a odst.1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst. 1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst. 1 písm. c) obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst.1 písm. d) obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271,272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].
Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 2007).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalobci se nacházeli v takové situaci, že nebylo možno po nich spravedlivě požadovat, aby o zůstavitele projevovali opravdový zájem, jaký děti o rodiče projevovat mají“; že „bylo totiž prokázáno, že zůstavitel se v dětství žalobců k nim choval způsobem, který žalobce ohrožoval, následně dlouhodobě měl styk se žalobci zakázán soudním rozhodnutím, o jehož změnu neusiloval“; že „se sám tedy o nápravu vztahů a styk se žalobci v jejich nezletilosti nesnažil“; že „se o to nepokusil ani poté, co žalobci dosáhli zletilosti“; že „pokud žalobci za tohoto stavu nejevili opravdový zájem o zůstavitele (což lze vzít za prokázané), pak jim tento nezájem nelze klást k tíži“; že „nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaná namítá nesprávnost tohoto závěru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaná v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud jak shora citováno vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že „nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele, a proto zůstavitel neměl k postupu podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. zákonný důvod“; že „důvody vydědění uvedené zůstavitelem tedy neobstojí a žalobci jsou jeho dědici ze zákona (§473 odst. 1 a §479 obč.zák.)“.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobců vůči zůstaviteli, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu