ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.185.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 185/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce APSTON CAPITAL Ltd. se sídlem v Dublinu 2, Hannover Building, Windmill Lane, 4th Floor, Irsko, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská č. 674/55, proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Radko Polednou, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského č. 692, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2012, č. j. 18 Co 153/2012 - 74, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 10 C 138/2011 – 34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 1. 12. 2008, na jejímž základě darovali J. Ž. a I. Ž., žalované řadovou garáž bez čp., stojící na pozemku parcelní číslo 587/7, pozemek parcelní číslo 587/7 a pozemek parcelní číslo 430/21, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, na LV č. 249, pro katastrální území a obec H.“, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle rozhodčího nálezu (vydaného rozhodcem JUDr. Janem Sukem) ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. K/2010/04742, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2010, má za dlužníkem J. Ž. pohledávku ve výši 32.121,89 Kč s úroky z prodlení. Darovací smlouvou ze dne 1. 12. 2008 J. Ž. (dlužník žalobce) spolu s jeho manželkou I. Ž. darovali žalované (jejich dceři) výše uvedené nemovitosti. Žalobce je přesvědčen, že uvedeným právním úkonem došlo ke snížení majetku dlužníka J. Ž. a to za účelem zkrácení uspokojení pohledávky žalobce za tímto dlužníkem. Možnost žalobce dosáhnout plnění na úhradu své pohledávky se tak podstatně zhoršila.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 10 C 138/2011 – 34, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 16.759,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Straky. Vyšel z toho, že žalobce předložením rozhodčího nálezu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. K/2010/04742, prokázal, že má proti J. Ž. vymahatelnou pohledávku ve výši 32.121,89 Kč s příslušenstvím, a že předložením e-mailové korespondence s Mgr. J. K., exekutorským kandidátem Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Juraje Podkonického Ph.D. bylo prokázáno, že k uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky nelze použít jiný majetek dlužníka. Protože právní úkon, jehož neúčinnosti vůči sobě se žalobce domáhal, učinil J. Ž. (dlužník žalobce) ve prospěch své dcery (žalované), tedy k právnímu úkonu došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, bylo na žalované, aby prokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době uzavření darovací smlouvy i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Žalovaná sice tvrdila, že náležitou pečlivost vyvinula, neboť před tím, než jí měly být nemovitosti darovány, hovořila s rodiči o jejich finanční situaci a byla seznámena se smlouvou, kterou její otec uzavřel s právním předchůdcem žalobce. Potvrdila však, že „se otce neptala na jeho další úvěry, půjčky, dluhy a podobně“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná náležitou aktivitu nevyvinula a spokojila se pouze s tím, co jí otec, resp. oba rodiče sdělili a co jí předložili (smlouvu o úvěru a výpisy z účtu).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 18 Co 153/2012 – 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.680,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Straky. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná, která je ve věci pasivně legitimována, neprokázala, že v době uzavření odporovatelného právního úkonu nevěděla o úmyslu dlužníka (jejího otce) krátit věřitele (žalobce), resp., že tento úmysl nemohla i při náležité pečlivosti poznat. I když žalovaná tvrdila, že náležitou pečlivost vyvinula, neboť před tím, než jí měly být nemovitosti darovány, hovořila s rodiči o jejich finanční situaci a byla seznámena se smlouvou, kterou otec uzavřel s právním předchůdcem žalobce, potvrdila, že se otce neptala, zda má nějaké další dluhy, úvěry či půjčky. Z důkazního řízení před soudem prvního stupně, jakož i ze zprávy Komerční banky, a. s., (právního předchůdce žalobce) ze dne 23. 4. 2012 však vyplývá, že proti otci žalované je vedeno více exekučních řízení, přičemž k vypovězení služební kreditní karty panu J. Ž. dne 4. 9. 2009 došlo z důvodu „obdržení vysoké exekuce“ na účty dlužníka (J. Ž.) v Komerční bance, a. s. Proto je správná úvaha soudu prvního stupně, že žalovaná v době uzavírání darovací smlouvy nevyvinula náležitou pečlivost, tedy takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele mohla poznat. Oproti tomu žalobce prokázal i další podmínku pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva, když prokázal, že k uspokojení jeho vymahatelné pohledávky nelze prokazatelně použít jiný majetek dlužníka.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že se soudy při posouzení důvodnosti odporovatelnosti blíže nezabývaly tím, zda ke splnění stanovených podmínek došlo v době, kdy byl odporovaný úkon učiněn („rozhodnou je totiž doba, kdy se právní jednání stalo - později nabytá znalost o případném dlužníkově úmyslu je právně bez významu“). Ke dni uzavření odporované darovací smlouvy (ke dni 1. 12. 2008) však plnil otec žalované své povinnosti dle Smlouvy o úvěru u Komerční banky, a.s., neboť do prodlení se splácením se dostal teprve téměř o jeden rok později - dne 10. 11. 2009. Nesprávně též - podle jejího názoru - soudy vyložily pojem „náležité pečlivosti“ použitý v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Žalovaná totiž k datu uzavření darovací smlouvy 1. 12. 2008 objektivně nemohla poznat případný dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, a to nejen při vynaložení zákonem požadované „náležité pečlivosti“, ale ani při vynaložení „absolutní“ pečlivosti, protože dne 1. 12. 2008 nebylo možno případný úmysl dlužníka z žádných okolností poznat, a to proto, že v té době žádný takový úmysl u teprve budoucího dlužníka ani nebyl dán. Otec žalované „byl tehdy činný jako OSVČ a jeho firma tehdy normálně fungovala, nebyl zadlužen, jeho hmotná úroveň byla odpovídající jeho činnosti jako OSVČ, otec žalované se v žádném případě nezbavoval majetku - tedy nepřeváděl žádný svůj další majetek na jiné subjekty“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání žalované podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s .ř. (odvolací soud vyřešil otázku podmínek odporovatelnosti právnímu úkonu jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že odporovaný úkon byl učiněn dne 1. 12. 2008 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 19. 7. 2009, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a – jak správně uvádí i odvolací soud - prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a že šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2785/2012).
V projednávané věci se odvolací soud při zkoumání předpokladů odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., soustředil zejména na to, zda žalovaná (jako osoba blízká dlužníkovi J. Ž.) vynaložila náležitou pečlivost ve smyslu její vlastní aktivity. Přehlédl však, že – jak na to správně poukazuje dovolatelka – poznání (případného) dlužníkova úmyslu zkrátit odporovaným úkonem věřitele se vztahuje právě k době, kdy byl odporovaný úkon učiněn. Jde tedy mimo jiné o to, zda již v té době (ke dni uzavření odporované darovací smlouvy) vůbec nějaké dluhy dlužník (otec žalované) měl. Neměl-li by dlužník v době, kdy učinil odporovaný úkon žádné dluhy, nelze ani dovodit jeho úmysl (přímý nebo nepřímý) zkrátit své věřitele. Tím méně by pak bylo možné požadovat po tom, v jehož prospěch byl odporovaný úkon učiněn (po žalované), aby prokazoval, že takový (neexistující) úmysl nemohla ani při náležité pečlivosti poznat.
Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se „ztotožnil“) se spokojil s tím, že podle zprávy Komerční banky, a. s., ze dne 23. 4. 2012 proti otci žalované (dlužníkovi) „je vedeno více exekučních řízení, přičemž k vypovězení služební kreditní karty panu J. Ž. dne 4. 9. 2009 došlo z důvodu obdržení vysoké exekuce na účty dlužníka v Komerční bance, a.s.“. Nezkoumal však, o jaké exekuce se jednalo, kdy a na základě jakých titulů byly případně nařízeny, ani tím, zda žalobce má skutečně vymahatelnou pohledávku (§42a odst. 1 obč. zák.) neboť označovaná vykonatelná pohledávka se opírá o rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě rozhodčí doložky, jež byla součástí původní smlouvy mezi Komerční bankou, a. s., a J. Ž. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez objasnění uvedených otázek nelze prozatím učinit závěr o tom, zda jsou (nejsou) splněny podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §42a obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost) správný. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Sokolově) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu