ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1859.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1859/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované K., p., a.s., o 116.670,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 287/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2003 č.j. 13 C 287/2001-28 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č.j. 13 Co 536/2003-51, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2003 č.j. 13 C 287/2001-28 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č.j. 13 Co 536/2003-51 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2003 č.j. 13 C 287/2001-28 o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.825,- Kč, se odmítá.
III. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č.j. 13 Co 536/2003-51 ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2003 č.j. 13 C 287/2001-28 změněn, a ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2003 č.j. 13 C 287/2001-28 o zamítnutí žaloby na zaplacení 12% úroků z částky 116.670,- Kč od 2.5.1999 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.12.1998 č.j. 29 C 422/93-130, který podle potvrzení obsaženém ve spise nabyl právní moci dnem 28.4.1999, bylo obchodní společnosti J. s.r.o. [správně J., spol. s r.o.] uloženo, aby žalobci z důvodu odškodnění pracovního úrazu ze dne 29.2.1992 zaplatila částku 568.457,- Kč s 21% úrokem z částky 120.081,- Kč od 25.3.1997 do zaplacení, s 26% úrokem z částky 50.908,- Kč od 18.12.1997 do zaplacení, s 26% úrokem z částky 16.308,- Kč od 2.2.1998 do zaplacení, s 26% úrokem z částky 144.000,- Kč od 5.3.1998 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 161.419,- Kč od 3.9.1998 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku a od 1.12.1998 mu platila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 11.247,- Kč vždy do každého desátého dne v měsíci, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 116.670,- Kč \"na účet\" advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku a aby zaplatila \"čs. státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1\" na \"znalečném\" 2.125,- Kč a na soudním poplatku 88.996,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná se řízení v této věci zúčastnila jako vedlejší účastník na straně obchodní společnosti J., spol. s r.o.
Žalobce se žalobou podanou dne 13.12.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 116.670,- Kč s 12% úrokem od 2.5.1999 a \"náklady výkonu rozhodnutí\" ve výši 3.825,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná mu vyplatila z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle uvedeného rozsudku \"jistinu\", avšak s poukazem na ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. odmítá uhradit přisouzenou náhradu nákladů řízení. K uspokojení pohledávky žalobce na náhradu nákladů řízení byl na jeho návrh usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 \"č.j. 34 E 21/2001\" nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou má obchodní společnost J., spol. s r.o. vůči žalované z \"důvodu plnění v rámci pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání\". Žalovaná i poté odmítá přisouzenou náhradu nákladů řízení uhradit, ačkoliv povinnost nahradit náklady řízení pojišťovnou podle názoru žalobce \"vychází přímo z ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku, podle něhož příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž příslušenství sdílí osud věci hlavní a náklady spojené s uplatněním pohledávky, pokud byla jejich náhrada úspěšně uplatněna, sdílí osud jistiny\". Ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. se týká \"nákladů soudního a mimosoudního projednávání věci pouze pokud jde o právní zastoupení pojištěného\"; jeho \"důvodem\" je \"skutečnost, že pojištěný je zastoupen ze zákona pojišťovnou, která za něj platí\", a že, nestačí-li mu toto zastoupení, \"může pověřit advokáta, jeho odměnu samozřejmě platí sám a záleží pak na uvážení pojišťovny, která musela být předem písemně požádána, zda pojištěnému tyto náklady uhradí\".
Žalovaná namítala, že náhradu nákladů řízení přiznanou žalobci není povinna za obchodní společnost J., spol. s r.o. uhradit. Podmínky, za nichž je pojišťovna povinna \"likvidovat\" za odpovědného zaměstnavatele náhradu škody způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, stanoví vyhláška č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z ustanovení §3 této vyhlášky vyplývá, že \"náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí hradí, jen jestliže se k tomu písemně zavázala\". V projednávané věci se však žalovaná k takovému plnění nezavázala. Tvrzení žalobce, že \"pojištěný zaměstnavatel je zastoupen ze zákona pojišťovnou\", žalovaná odmítla s odůvodněním, že \"ze zastupování účastníka v řízení na základě plné moci je ustanovením §24 o.s.ř. přímo vyloučena\" a že v řízení může být pouze vedlejším účastníkem za splnění podmínek uvedených v ustanovení §93 o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27.2.2003 č.j. 13 C 287/2001-28 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 116.670,- Kč, žalobu o zaplacení částky 3.825,- Kč a \"ohledně úroků z prodlení z částky 116.670,- Kč ve výši 12% od 2.5.1999 do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.225,- Kč \"na účet zástupce žalobce\" a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 1\" soudní poplatek ve výši 4.670,- Kč. Poté, co zjistil, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.5.2001 č.j. 34 E 21/2001-6 byla žalobci přikázána pohledávka obchodní společnosti J., spol. s r.o. vůči žalované ve výši 116.670,- Kč, a co dovodil, že žalobce se domáhá zaplacení přikázané pohledávky v souladu s ustanovením §315 o.s.ř., dospěl k závěru, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo obchodní společnosti J., spol. s r.o. uloženo, aby nahradila žalobci škodu způsobenou pracovním úrazem. Z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu je povinna tuto škodu za obchodní společnost J., spol. s r.o. nahradit žalovaná, a to včetně přisouzené náhrady nákladů řízení. Podle \"obecných ustanovení občanského zákoníku §118 - 121\" totiž patří k příslušenství pohledávky vedle úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení také náklady spojené s uplatněním pohledávky; je-li žalovaná povinna \"plnit za pojištěnou společnost J., spol. s r.o. a v rámci tohoto plnění nahradit žalobci škodu, pak součástí této škody jsou i náklady spojené s jejím uplatněním\" a na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť se týká jen nákladů soudního a mimosoudního projednávání vzniklých zaměstnavateli. Žalobci podle názoru soudu prvního stupně však nenáleží \"náhrada nákladů vzniklých v řízení probíhajícím pod sp. zn. 34 E 21/2001\", které nebyly \"účelně vynaloženy k hájení práva žalobce, a ani úroky z prodlení z částky 116.670,- Kč, neboť \"původní dlužník J., spol. s r.o. nebyl povinen úroky z nákladů řízení žalobci platit a proto ani pojišťovna neměla ve vztahu k poškozenému pracovníkovi tuto povinnost\".
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.2.2004 č.j. 13 Co 536/2003-51 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o soudním poplatku změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 116.670,- Kč zamítá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalované se povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá; v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku, podle kterého jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, nelze v projednávané věci použít, neboť \"zde platí speciální právní předpis, a to vyhláška č. 125/1993 Sb.\". Podle ustanovení §3 této vyhlášky pojišťovna hradí náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí jen tehdy, pokud se k jejich náhradě písemně zavázala. Náhrada nákladů řízení, která byla žalobci pravomocně přisouzena, představuje náklady soudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí; protože nebylo prokázáno, že by se žalovaná písemně zavázala k jejich úhradě, není žalovaná poddlužníkem žalobce. Žalobce proto na požadované plnění nemá nárok.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že vyhláška č. 125/1993 Sb. upravuje vztah mezi pojištěným (zaměstnavatelem odpovědným za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání) a pojišťovnou a \"nikoliv vztah mezi pojištěným a poškozeným\". Z ustanovení §2 odst.2 této vyhlášky vyplývá, že \"pojistnou událostí je vznik povinnosti organizace nahradit škodu podle odstavce 1 a, rozhoduje-li o náhradě této škody soud, platí, že pojistná událost nastala dnem, kdy rozhodnutí, podle něhož má pojišťovna poskytnout plnění, nabylo právní moci\". Odpovědná \"organizace\" tedy teprve v okamžiku, kdy zjistí, že je proti ní vedeno řízení o náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, může \"začít s pojišťovnou jednat o náhradě případných nákladů soudního či mimosoudního jednání\" a \"ratio legis\" podle názoru žalobce \"spočívá v tom, aby organizace mající nárok na kvalifikované právní zastoupení pojišťovny bedlivě zvážily, zda i přes toto své právo chtějí využít služeb advokáta, který bude účtovat odměnu za právní zastoupení\", a aby pojišťovna \"sama posoudila, zda si ten který případ vyžaduje nad rámec běžného zastoupení pracovníkem pojišťovny vyžádá pomoc advokáta specialisty, přičemž nelze přehlédnout, že pracovníci pojišťovny jsou osoby práva znalé a specializovaně se agendou odškodňování pracovních úrazů zabývají\". Nemůže být proto správný názor odvolacího soudu, jestliže z vyhlášky č. 125/1993 Sb. dovodil, že by zaměstnanec měl před zahájením řízení o odškodnění pracovního úrazu požádat pojišťovnu, aby mu hradila \"náklady zastoupení advokátem\". Odškodňování pracovních úrazů je \"oproti jiným úrazům zvýhodněné\" a účelem zákonného pojištění \"je zaměstnancům poskytnout jistotu, že v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se jim dostane náhrady v plném rozsahu, a to bez ohledu na platební schopnost zaměstnavatele\". Povinnost \"nahradit náklady řízení pojišťovnou\" vyplývá podle názoru žalobce z ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku, podle kterého jsou příslušenstvím pohledávky též náklady spojené s uplatněním pohledávky; příslušenství \"sdílí osud věci hlavní\" a \"náklady spojené s uplatněním pohledávky, pokud byly žalobci přisouzeny, sdílí osud jistiny\", a proto k úhradě těchto nákladů není třeba písemného souhlasu pojišťovny. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem soudů, že mu z částky 116.670,- Kč nenáleží úroky z prodlení, neboť žalovaná jako \"dlužník povinné osoby\" se ocitla s plněním v prodlení dnem 3.5.1999 a i úroky z prodlení jsou ve smyslu ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky. Žalobci měly být přiznány rovněž náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky, neboť jde \"o účelně vynaložené náklady a sdílí tudíž osud jistiny\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu \"v celém rozsahu\" a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3.825,- Kč a úroků z prodlení z částky 116.670,- Kč ve výši 12% od 2.5.1999 do zaplacení.
Žalovaná uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. Tvrzení žalobce o \"ratio legis\" ve vztahu k ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. je \"v rozporu se zákonem\", neboť ustanovení §24 odst.1 o.s.ř. vylučuje, aby pojišťovna jako právnická osoba zastupovala účastníka řízení na základě plné moci; pojišťovna se může řízení před soudem účastnit jen jako vedlejší účastník na straně pojištěného. Ve skutečnosti je \"zcela na rozhodnutí zaměstnavatele pojištěného podle vyhlášky č. 125/1993 Sb.\", zda vůbec oznámí pojišťovně, že \"se proti němu vede soudní spor a zda se bude hájit sám nebo zmocní advokáta\". Podle názoru žalované \"právě proto je ve vyhlášce č. 125/1993 Sb. zakotveno ustanovení §3, které podmiňuje úhradu nákladů soudního i mimosoudního projednávání vzniklých zaměstnavateli jak v důsledku jeho vlastního právního zastoupení, tak v důsledku uložené povinnosti soudním rozhodnutím (náklady právního zastoupení poškozeného zaměstnance) písemným závazkem pojišťovny, že tyto náklady uhradí\". V případě, že nebudou podmínky ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. splněny, pojišťovna není povinna hradit za něho \"jakékoli náklady právního zastoupení\".
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.2.2003 č.j. 13 C 287/2001-28 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce podanému proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.2.2003 č.j. 13 C 287/2001-28 zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. - se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 27.2.2003 č.j. 13 C 287/2001-28) o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 116.670,- Kč s 12% úrokem od 2.5.1999 do zaplacení a částky 3.825,- Kč, tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 116.670,- Kč, a že žalobu o zaplacení částky 3.825,- Kč a 12% úroků z částky 116.670,- Kč od 2.5.1999 do zaplacení zamítl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na práva se samostatným skutkovým základem a tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.825,- Kč, není přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.]. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 12% úroků z částky 116.670,- Kč od 2.5.1999 do zaplacení, není dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování o věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda žalobce má nárok na úroky z prodlení z pohledávky, která mu byla přikázána výkonem rozhodnutí nařízeným soudem podle ustanovení §312 a násl.o.s.ř. a jejíhož zaplacení se žalobce domáhá pomocí tzv. poddlužnické žaloby podané podle ustanovení §315 o.s.ř. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 12% úroků z částky 116.670,- Kč od 2.5.1999 do zaplacení, rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, proti nimž bylo podáno přípustné dovolání, ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, je pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ze zákona pojištěn (srov. §205d odst.1 zákoníku práce).
Bližší podmínky a sazby stanoví vyhláška, k jejímuž vydání bylo zmocněno Ministerstvo financí (§205d odst.7 zákoníku práce); v době vzniku pojistné události v projednávané věci se jednalo o vyhlášku č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášek č. 43/1995 Sb. a č. 98/1996 Sb. (dále jen \"vyhláška\").
Z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj pojišťovna nahradila škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, a to v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (§2 odst.1 věta první vyhlášky). Pojistnou událostí je vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu podle §2 odst.1 vyhlášky; rozhoduje-li o náhradě této škody soud, platí, že pojistná událost nastala dnem, kdy rozhodnutí, podle něhož má pojišťovna poskytnout plnění, nabylo právní moci (§2 odst.2 vyhlášky). Pojišťovna nahradí náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí (tj. s událostí, která by mohla být důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny) jen tehdy, pokud se k jejich úhradě písemně zavázala (§3 vyhlášky).
Vyhláška upravuje nejen právní vztahy mezi zaměstnavatelem a pojišťovnou týkající se provádění zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (například placení pojistného a součinnost zaměstnavatele ve vztahu ke škodným událostem), ale především podmínky zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tj. zda, kdy a v jakém rozsahu je pojišťovna povinna nahradit za zaměstnavatele škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Zaměstnanci ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žádný nárok vůči pojišťovně nevzniká, ledaže by měl podle ustanovení §205d odst.8 zákoníku práce přímo vůči pojišťovně právo, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel.
Pojišťovna je povinna za zaměstnavatele v první řadě - jak vyplývá z ustanovení §2 vyhlášky - nahradit škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v takovém rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nevymezují - například na rozdíl od právní úpravy občanskoprávních vztahů - příslušenství nároku a ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku, které definuje, co tvoří příslušenství pohledávky, nelze v pracovněprávních vztazích použít ani analogicky, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje též rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.) a právní předpisy proto ani neupravují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). U odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vyplývá ze zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů povinnost zaměstnavatele uspokojit nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku, bolest, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu (srov. §193 odst.1 zákoníku práce) a nárok na úroky z prodlení v případě, že nárok zaměstnance na náhradu škody nebyl včas a řádně uspokojen (srov. §256 zákoníku práce) a tedy jen tyto nároky je pojišťovna povinna uspokojit za zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §2 odst.1 věty první vyhlášky. Nevymezují-li zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy příslušenství nároku, není možné - jak se mylně domnívají dovolatel a soud prvního stupně - z ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku dovozovat, že by \"náklady spojené s uplatněním nároku\" v pracovněprávních vztazích \"sdílely osud jistiny\" (tj. nároku samotného a úroků z prodlení).
Z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je pojišťovna dále (kromě uspokojení výše uvedených nároků, jež jsou dány právní úpravou obsaženou v zákoníku práce) povinna za zaměstnavatele nahradit - jak vyplývá z ustanovení §3 vyhlášky - \"náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí\", avšak jen za předpokladu, že se k jejich úhradě písemně zavázala. Těmito \"náklady\" se rozumí - jak je nepochybné ze znění, smyslu a účelu ustanovení §3 vyhlášky - všechny náklady vzniklé v souvislosti se \"soudním i mimosoudním projednáváním\" škodné události nejen zaměstnavateli, ale i zaměstnanci. Náklady vzniklé (a pravomocně přisouzené) zaměstnanci v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je tedy pojišťovna povinna za zaměstnavatele uhradit, jen jestliže se k tomu (samozřejmě vůči zaměstnavateli) písemně zavázala, v opačném případě je povinen nahradit zaměstnanci tyto náklady zaměstnavatel sám (\"ze svého\", aniž by byl oprávněn požadovat po pojišťovně jejich refundaci). Uvedený závěr není v rozporu se závazkem České republiky zajistit placení odškodnění osobám utrpěvším pracovní úraz \"za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele\", vyplývajícím z ustanovení Článku 11 Úmluvy č. 17 o odškodňování pracovních úrazů, uveřejněné pod č. 437/1990 Sb., neboť se týká jen placení náhrady škody vzniklé následkem pracovního úrazu a nikoliv také náhrady nákladů řízení, i kdyby vznikly (a byly přisouzeny) v soudním řízení vedeném o přiznání takové náhrady škody.
S názorem dovolatele, podle kterého \"ratio legis\" ustanovení §3 vyhlášky \"spočívá v tom, aby organizace mající nárok na kvalifikované právní zastoupení pojišťovny bedlivě zvážily, zda i přes toto své právo chtějí využít služeb advokáta, který bude účtovat odměnu za právní zastoupení\", a aby pojišťovna \"sama posoudila, zda si ten který případ vyžaduje nad rámec běžného zastoupení pracovníkem pojišťovny vyžádá pomoc advokáta specialisty, přičemž nelze přehlédnout, že pracovníci pojišťovny jsou osoby práva znalé a specializovaně se agendou odškodňování pracovních úrazů zabývají\", nelze souhlasit. Dovolatel nejen nebere v úvahu výše uvedený skutečný účel ustanovení §3 vyhlášky, ale též současně - jak správně upozorňuje žalovaná - přehlíží, že pojišťovna nemůže zaměstnavatele v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vzhledem k ustanovení §24 odst.1 o.s.ř. zastupovat a že se může tohoto soudního řízení zúčastnit jen jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele (§93 o.s.ř.); nesmí-li tedy pojišťovna zastupovat zaměstnavatele v řízení před soudem, nemůže být smyslem ustanovení §3 vyhlášky toliko úprava náhrady nákladů vzniklých zaměstnavateli. V případě, že se soudního řízení pojišťovna účastní jako vedlejší účastník, má stejná práva a povinnosti jako účastník (srov. §93 odst.3 větu první o.s.ř.) a tedy - podle rozhodnutí soudu - má právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jí podporovaný zaměstnavatel jako účastník řízení ve sporu zvítězil, nebo povinnost zaplatit vedle zaměstnavatele (společně a nerozdílně s ním) náhradu nákladů řízení zvítězivšímu zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že povinnost pojišťovny zaplatit spolu se zaměstnavatelem vítěznému účastníku (zaměstnanci) náhradu nákladů řízení vyplývá v tomto případě z její účasti v řízení před soudem jako vedlejšího účastníka, má tuto povinnost, i kdyby se k úhradě těchto nákladů ve smyslu ustanovení §3 vyhlášky písemně nezavázala.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že náhradu nákladů řízení, která byla zaměstnanci přiznána v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je pojišťovna povinna zaplatit za zaměstnavatele, jen jestliže se k takové úhradě zaměstnavateli písemně zavázala. Zúčastnila-li se pojišťovna soudního řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele, je povinna podle rozhodnutí soudu vždy uhradit (společně a nerozdílně se zaměstnavatelem) zaměstnanci přisouzenou náhradu nákladů řízení.
V projednávané věci - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - se žalovaná k úhradě nákladů řízení, jež byly žalobci přiznány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.12.1998 č.j. 29 C 422/93-130 vůči jeho zaměstnavateli, písemně nezavázala. Protože povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci nebyla uvedeným rozsudkem žalované uložena ani jako vedlejšímu účastníku tohoto řízení, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalobce nemá na požadované plnění nárok.
Nařídí-li soud k uspokojení pohledávky oprávněného výkon rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky povinného vůči jeho dlužníku podle ustanovení §312 a násl. o.s.ř., vznikne oprávněnému právo (tzv. úkojné právo), aby uspokojil svůj nárok z této tzv. jiné peněžité pohledávky povinného. Výkon rozhodnutí se v tomto případě provede tak, že dlužník povinného vyplatí po právní moci usnesení oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (§314a odst.1 o.s.ř.), přičemž splatnou pohledávku je povinen vyplatit oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, a v té době nesplatnou pohledávku ihned poté, jakmile se stane splatnou (§314a odst.2 o.s.ř.), a výplatou oprávněnému se dlužník povinného zprostí v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému (§314a odst.3 o.s.ř.).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí má oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku jen v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena (oprávněnému přikázána), a že jen v tomto rozsahu ji může vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení §315 o.s.ř. V případě, že pohledávka povinného vůči jeho dlužníku byla oprávněnému přikázána, aniž by předmětem nařízení výkonu rozhodnutí byly také úroky z prodlení z pohledávky povinného (a tak tomu bylo i v projednávané věci), nemá oprávněný při vymáhání přikázané pohledávky na úroky z prodlení právo, i kdyby se dlužník povinného se splněním přikázané pohledávky dostal do prodlení. Na tomto závěru nic nemění ani to, zda úroky z prodlení jsou příslušenstvím přikázané pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst.3 občanského zákoníku; nařízením výkonu rozhodnutí může totiž být pohledávka povinného - vzhledem k tomu, že se tak děje na základě rozhodnutí soudu, jehož výroku musí být přesný a určitý - postižena vždy jen v takovém rozsahu, v jakém byla oprávněnému přikázána, a jen v tomto rozsahu mohou ohledně přikázané pohledávky nastat účinky nařízení výkonu rozhodnutí uvedené v ustanovení §313 odst.1 a 3 o.s.ř.
Bez ohledu na to, že - jak bylo uvedeno výše - pohledávka obchodní společnosti J., spol. s r.o. vůči žalované přikázaná žalobci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.5.2001 č.j. 34 E 21/2001-6 ve skutečnosti nevznikla, nemohly být žalobci jím požadované úroky z prodlení přiznány už proto, že v tomto rozsahu (též ohledně úroků z prodlení) pohledávka nebyla uvedeným usnesením žalobci přikázána.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 12% úroků z částky 116.670,- Kč od 2.5.1999 do zaplacení, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v uvedených výrocích postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu