ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1869.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1869/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému K., s.p., sloučené podniky, zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného K., pojišťovny, a.s., o určení, že nemoc žalobkyně je nemocí z povolání, a o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 5 C 50/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2002, č.j. 19 Co 349/2001-86, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „nemoc žalobkyně, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce vykonávané v letech 1985 - 1989 v závodě S. – D. M. n.p. K. p. H., je nemocí z povolání“, a aby jí žalovaný zaplatil za období od 1.6.1991 do 31.5.2000 na náhradě za ztrátu na výdělku při částečné invaliditě částku 389.732,- Kč a od 1.6.2000 jí platil 5.545,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce K. p., n.p., H.) pracovala od září 1985 v dělnické profesi jako klížička, že pracovní poměr rozvázala ke dni 21.6.1989 ze zdravotních důvodů a že následně v řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění, vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 108/91, bylo zjištěno, že se u ní jedná o nemoc z povolání z vibrace – vazoneurozu, za kterou odpovídá žalovaný jako právní nástupce jejího tehdejšího zaměstnavatele. Od 22.6.1989 do 30.4.1991 pracovala u MNV- drobné provozovny v H. M. jako hlídačka parkoviště, kde dosahovala výdělku srovnatelného s předchozím zaměstnáním; tento pracovní poměr byl ukončen výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ke dni 30.4.1991. Protože od 29.5.1991 jí byl přiznán částečný invalidní důchod a protože vzhledem ke zhoršení zdravotních potíží nemůže přijmout žádné z pracovních míst nabízených jí úřadem práce, požaduje, aby jí byla od 1.6.1991 přiznána náhrada za ztrátu na výdělku při částečné invaliditě (s odpočtem výdělků dosahovaných u firmy O., s.r.o., kde pracovala sezónně na částečný úvazek).
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26.4.2001, č.j. 5 C 50/2000-65, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 304.065,20 Kč a aby jí počínaje měsícem červnem 2000 platil částku 5.545,- Kč měsíčně, žalobu ohledně zaplacení další částky 85.666,80 Kč a žalobu na určení, že „nemoc žalobkyně, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, vykonávané v letech 1985-1989 v K. p. H., je nemocí z povolání“, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 14.815,40 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ a ČR-Okresnímu soudu v Ústí na Orlicí soudní poplatek 25.472,- Kč. Soud prvního stupně, vycházeje - mimo jiné - z výsledků dokazování provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 108/91, dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni nemocí z povolání, neboť žalobkyně pracovala u jeho právního předchůdce (K. p., n.p., Hostinné) za podmínek, z nichž nemoc z povolání (vazoneuroza) vznikla, a že ke vzniku škody (ke ztrátě na výdělku) u žalobkyně začalo docházet ode dne 29.5.1991, tedy poté, co jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Ohledně předchozího období od 22.6.1989 do 30.4.1991, kdy žalobkyně vykonávala práci hlídačky na parkovišti u MNV v H. M., dovodil, že ke ztrátě na výdělku nedocházelo, neboť žalobkyně dosahovala výdělku srovnatelného nebo vyššího. Podle názoru soudu prvního stupně rozvázáním pracovního poměru žalobkyně u MNV v H. M. na základě výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalobkyni tento zaměstnavatel podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání, neboť „když zaměstnanec zůstal bez zaměstnání bez vlastní viny, nejde o důvod, pro který by se náhrada za ztrátu na výdělku měla krátit o fiktivní výdělek ve výši výdělku skutečně dosahovaného před rozvázáním pracovního poměru“. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku soud prvního stupně vycházel z průměrného výdělku žalobkyně zjištěného za rok 1990 (za trvání pracovního poměru u MNV v H. M.), který vypočetl a upravil podle „valorizačních předpisů“. Žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.6.1991 do 31.5.1997 nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně se o tom, že její onemocnění je nemocí z povolání, dozvěděla až dne 28.12.1998 (z doplňujícího znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 9.12.1998, který jí byl doručen dne 28.12.1998 v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 108/91) a žalobu v posuzované věci podala u soudu dne 12.6.2000, tedy v dvouleté subjektivní lhůtě. Zamítnutí žaloby na určení, že nemoc, kterou žalobkyně trpí, je nemocí z povolání, odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§80 písm. c) o.s.ř.].
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.5.2002, č.j. 19 Co 349/2001-86, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích „II., III., V. a VI.“, tj. ve výrocích o věci samé, jimiž byla žalobkyni přisouzena částka 304.065,20 Kč a počínaje měsícem červnem 2000 částka 5.545,- Kč měsíčně (výrok II. a III.), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o soudním poplatku (výrok V. a VI.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobkyně u MNV-drobné provozovny v H. M. byl ukončen ke dni 30.4.1991 výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce („z organizačních důvodů“), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že ke ztrátě na výdělku u žalobkyně po rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1991 nedošlo pro následky nemoci z povolání; příčinou ztráty na výdělku nebyl nepříznivý zdravotní stav žalobkyně způsobený nemocí z povolání, ale skutečnost, že u MNV v H. M. z důvodů provedených organizačních změn nemohla dále pracovat. Vycházeje dále z toho, že u žalobkyně byla nemoc z povolání – vazoneuroza nepochybně zjištěna, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení jí byl od 29.5.1991 přiznán částečný invalidní důchod a že poté byla nezaměstnaná nebo dosahovala nižších výdělků, zdůraznil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku by žalobkyni od 1.6.1991 (jak požaduje) vznikl tehdy, jestliže by prokázala, že byla zaměstnavateli po 1.6.1991 odmítnuta především z toho důvodu, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a jakých výdělků by mohla by mohla u těchto zaměstnavatelů dosahovat, kdyby neonemocněla nemocí z povolání; v tom případě by jí náhrada za ztrátu na výdělku náležela podle toho, jaký průměrný výdělek by prokazatelně dosahovala u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konala, kdyby k poškození na zdraví následkem nemoci z povolání nedošlo. Upozornil přitom na to, že východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku by v tomto případě byl průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, který by žalobkyně prokazatelně dosáhla u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby k poškození na zdraví způsobeném nemocí z povolání nedošlo. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni (na níž spočívá důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutečností) poučil podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokázat uvedené skutečnosti a aby se dále zabýval zejména tím, zda po dobu, co byla žalobkyně zaměstnána u společnosti O., spol. s r.o., nepracovala na plný úvazek především z toho důvodu, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a jakého výdělku by mohla dosáhnout, kdyby k nemoci z povolání nedošlo a mohla pracovat na plný pracovní úvazek.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť podle jejího názoru je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. V první řadě namítá, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání ve smyslu §240 odst. 3 o.s.ř. a že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně mělo být správně odmítnuto, neboť bylo podáno opožděně. Žalobkyně dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že ke ztrátě na výdělku po rozvázání poměru ke dni 30.4.1991 nedošlo pro následky nemoci z povolání, protože pracovní poměr skončil výpovědí podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; tento názor podle ní nemá oporu v provedeném dokazování. Podle žalobkyně bylo v řízení prokázáno, že škoda jí vznikla ještě před skončením pracovního poměru (v době od 11.10.1990 do 12.4.1991, kdy byla v dlouhodobých pracovních neschopnostech pro onemocnění, které bylo později určeno jako nemoc z povolání), přičemž za nerozhodné považuje to, že šlo o ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jako samostatný nárok, který v tomto řízení neuplatnila; je přesvědčena, že „rozhodným výdělkem pro stanovení náhrady“ je výdělek dosažený u MNV H. M. a nikoli fiktivní výdělek. Protože ke škodě došlo ještě před ukončením pracovního poměru (u MNV H. M.), dovozuje žalobkyně, že „samotný důvod rozvázání pracovního poměru nemá na škodu žádný vliv“, neboť se jednalo „o změnu poměrů na straně žalobkyně“, a procesní povinnost „tvrdit, ale také prokazovat“ měl žalovaný. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.] a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) ve věci konkursu a vyrovnání,
b) o žalobě pro zmatečnost,
c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,
e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,
f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,
g) o povinnostech vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 (§336n) a v §338za odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a ), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a).
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích II., IV., V. a VI.“, tj. ve výrocích o věci samé, jimiž byla žalobkyni přisouzena částka 304.065,20 Kč a počínaje měsícem červnem 2000 částka 5.545,- Kč měsíčně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o soudním poplatku, podle ustanovení §221 o.s.ř. zrušen a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, neboť zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237, §238, §238a o.s.ř. není dána již z toho důvodu, že nejde o rozhodnutí (usnesení), kterým by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno nebo potvrzeno; proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, uvedená zákonná ustanovení dovolání nepřipouští. Dovolání v posuzovaném případě není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř, protože nejde o usnesení, jímž by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a nejde ani o žádný z případů procesních rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení.
Má-li dovolatelka zato, že závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení je nesprávný z důvodů, které v dovolání rozvádí, a provádí-li zároveň jiné hodnocení důkazů, z nichž dovozuje svůj vlastní právní názor na věc, vyjadřuje tím nesouhlas s důvody uvedenými v napadeném usnesení; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Námitkou dovolatelky, že „odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně mělo být správně odmítnuto, neboť bylo podáno opožděně“, která by mohla představovat (byla-li by důvodná) pouze jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., se nemohl dovolací soud zabývat. K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možno přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.)
Přípustnost dovolání nezakládá ani skutečnost rovněž dovolatelkou namítaná, že „písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání“. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, vede to toliko k tomu, že dovolání lze podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí popřípadě soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r. předseda senátu