ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1873.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1873/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. B. C. R. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem, o 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 59/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2000 č.j. 20 Co 499/99-44, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 72.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.3.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18.7.1995 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o prohloubení kvalifikace podle ustanovení §143 odst. 2 a 3 zák. práce, ve které se žalovaný zavázal setrvat v pracovním poměru po ukončení studia po dobu 4 let. Protože tento závazek nedodržel [žalovaný ukončil pracovní poměr u žalobkyně (jejího právního předchůdce) ke dni 31.12.1996], vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni náklady vynaložené na prohloubení jeho kvalifikace.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12.5.1999 č.j. 27 C 59/99-28 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 10.500,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o prohloubení kvalifikace uzavřená mezi účastníky dne 18.7.1995, přestože obsahuje „veškeré náležitosti“ požadované ustanovením §143 odst. 3 zák. práce, je neplatná, neboť z ní „nevyplývá skutečnost uvedená v ustanovení §143 odst. 2 zák. práce“, že předpokládané náklady na studium přesahují částku 100.000,- Kč, „a zejména nevyplývá z provedených důkazů, že o této podstatné skutečnosti žalovaný skutečně věděl a byl si tedy vědom svého závazku vyplývajícího z ust. §143 odst. 2 ZP“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.2.2000 č.j. 20 Co 499/99-44 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.925,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.050,- Kč, obojí „k rukám JUDr. J. V.“. Odvolací soud zdůraznil, že „zákon v žádném ze svých ustanovení neukládá, aby se výše předpokládaných nákladů musela vtělit do obsahu dohody dle §143 odst. 3 ZP jako obligatorní náležitost pod sankcí její neplatnosti“. Skutečnost, že předpokládané náklady na studium přesahují 100.000,- Kč, představuje toliko „další hmotněprávní předpoklad, kdy může zaměstnavatel uzavřít dohodu se zaměstnancem dle §143 odst. 1 ZP“; jde o „objektivní kriterium, které zde musí být objektivně splněno“, a které má za následek, že v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto dovodil, že nedostatek tohoto údaje v písemném vyhotovení dohody o prohloubení kvalifikace „nečiní takovou dohodu neplatnou“. Rozhodná přitom podle názoru odvolacího soudu není ani okolnost, zda žalovaný při podpisu dohody znal skutečnou výši předpokládaných nákladů spojených s prohloubením jeho kvalifikace, „když podstatné je, zda tyto předpokládané náklady objektivně dosahovaly nejméně 100.000,- Kč“, což žalobkyně v průběhu řízení prokázala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že pokud ustanovení §143 odst. 2 zák. práce výslovně hovoří o „předpokládaných nákladech“ (tj. o nákladech, které nelze předem, resp. před uzavřením dohody o prohloubení kvalifikace, přesně stanovit), měla by být tato předpokládaná částka oběma stranám před uzavřením dohody známa, „a to nejen v zájmu právní jistoty, že bude uzavřena platná dohoda, ale i s ohledem na ust. §143 odst. 2, věta za středníkem, tj. že v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit“. V daném případě sice žalobkyně dne 2.1.1995 rozeslala dotčeným zaměstnancům informaci o nákladech studia (školném), které činily celkem 82.000,- Kč (20.500,- Kč za semestr), avšak z textu následně uzavřené dohody o prohloubení kvalifikace ze dne 18.7.1995 nelze dovodit, že by předpokládané náklady (školné + náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté podle čl. II dohody) měly přesahovat částku 100.000,- Kč, ani v ní není zmínka o tom, že se jedná o dohodu podle ustanovení §143 odst. 2 zák. práce. Rozpis předpokládaných nákladů, který žalobkyně předložila soudu spolu s žalobou, nebyl ani nemohl být účastníkům před podpisem zmíněné dohody znám, „neboť žalobkyně v něm uvádí platy, které dovolatel v uvedených termínech měl, ale které nemohly být žádné ze stran známy, ani je nemohly předpokládat v době, kdy se jednalo o uzavření dohody“. Zdůraznil přitom, že „v době, kdy byla rozesílána informace o nákladech studia, t.j. 2.1.1995, měl plat 11.500,- Kč“, a tudíž „při dnešní znalosti počtu dnů s náhradou mzdy, které měla žalobkyně poskytnout za celé studium by předpokládané náklady nedosáhly celkové výši 100.000,- Kč“. Protože každý právní úkon, aby byl platný, musí být učiněn určitě a srozumitelně, je právě údaj o předpokládaných nákladech podle názoru dovolatele „natolik důležitý, že ho musí dohoda obsahovat nebo se na něj alespoň odvolávat“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Při posuzování platnosti dohody o prohloubení kvalifikace je třeba vycházet i v současné době - vzhledem k tomu, že dohoda byla uzavřena dne 18.7.1995 - ze zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy ze zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995 - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §143 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení a zaměstnanec se zavazuje zvýšit si kvalifikaci a setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu, nejdéle po dobu pěti let, v pracovním poměru nebo uhradit mu náklady spojené se zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže zaměstnanec rozváže pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Dohodu nelze sjednat, jde-li o prohlubování kvalifikace pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností zaměstnance (§141a).
Podle ustanovení §143 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu podle předchozího odstavce také při prohlubování kvalifikace, jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 100 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
Závěr o tom, jaké byly předpokládané náklady na prohlubování kvalifikace žalovaného v době uzavření smlouvy o prohlubování kvalifikace mezi účastníky, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že předpokládané náklady na prohloubení kvalifikace žalovaného „při podpisu“ dohody „dosahovaly nejméně 100.000,- Kč“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování [zejména z dohody o prohloubení kvalifikace ze dne 18.7.1995, z rozsahu dohodnuté náhrady mzdy za čtyřsemestrální studium, počtu dnů, za které měla být poskytována, ze mzdy žalovaného rozhodné pro výpočet mzdových náhrad za dobu předpokládaného uvolnění (tj. ze mzdy, kterou žalobce pobíral v době před uzavřením dohody), s přihlédnutím k výši školného za dobu studia ve výši 82.000,- Kč], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud přihlížel k platům, „které dovolatel v uvedených termínech měl, ale které nemohly být žádné ze stran známy před podpisem dohody o prohloubení kvalifikace, ani je nemohly předpokládat před podpisem dohody o prohloubení kvalifikace“, potvrzuje tím vlastně správnost skutkového závěru odvolacího soudu, neboť i na základě propočtu vycházejícího z platu žalovaného před uzavřením dohody o prohlubování kvalifikace a s připočtením školného, je nepochybné, že náklady, které bylo možné na základě tehdy známých skutečností důvodně předpokládat, výrazně překračovaly 100.000,- Kč. Uvedenou námitkou - uvažováno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - žalovaný nabízí, oproti úvaze vycházející z předpokládaného nominálního růstu mezd a platů, opačnou úvahu založenou na předpokladu stagnace mzdy žalovaného v rozhodném období a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolací soud nesdílí rovněž názor, že obsahovou náležitostí dohody o prohlubování kvalifikace je - kromě jiného - také údaj o výši předpokládaných nákladů na prohloubení kvalifikace, popř. že se dohoda musí na rozpis předpokládaných nákladů „alespoň odvolávat“.
Smyslem dohody podle ustanovení §143 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení §143 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace. Dovolateli lze přisvědčit potud, že právním důvodem, na základě něhož může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace, jimiž jsou kupř. školné a náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace, popřípadě mzda při prohlubování kvalifikace, tedy není samotná skutečnost, že zaměstnavatel tyto náklady vynaložil, nýbrž tímto právním důvodem je platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení §143 zák. práce.
Podle ustanovení §143 odst. 3 zák. práce musí být dohoda uzavřena písemně a musí v ní být uvedeny
a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení,
b) doba, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru,
c) druhy nákladů, které bude povinen zaměstnanec uhradit zaměstnavateli, jestliže nesplní svůj závazek setrvat u něho v pracovním poměru,
d) nejvyšší celková částka, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit, jinak je dohoda neplatná.
Zmíněné ustanovení předepisuje formu i podstatné náležitosti, které musí dohoda uzavřená podle ustanovení §143 zák. práce (dohoda o zvýšení kvalifikace, dohoda o prohloubení kvalifikace) obsahovat. S absencí jiných než zde uvedených podstatných náležitostí zákoník práce ani jiný právní předpis neplatnost tohoto právního úkonu nespojuje. Podmiňuje-li proto dovolatel platnost dohody o prohloubení kvalifikace rovněž uvedením údaje o tom, že předpokládané náklady spojené s prohloubením kvalifikace budou dosahovat alespoň 100.000,- Kč, který je podle jeho názoru „natolik důležitý, že ho musí dohoda obsahovat nebo se na něj alespoň odvolávat“, nemá tato úvaha oporu v zákoně.
Soustavné prohlubování kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě (včetně jejího udržování a obnovování) je právní povinností zaměstnance; zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace uložit (srov. §141a zák. práce). Účast na školení a studiu za účelem prohloubení kvalifikace je výkonem práce, za který zaměstnanci přísluší mzda, a porušení těchto povinností zaměstnance lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně. Protože náklady spojené s prohloubením kvalifikace nese zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen podrobit se závaznému pokynu zaměstnavatele, aby se zúčastnil školení k prohloubení kvalifikace, bez ohledu na výši nákladů s tím spojených. Je totiž věcí úvahy zaměstnavatele, jaké náklady hodlá vynaložit na prohlubování kvalifikace zaměstnance (její udržování a obnovování) k výkonu práce sjednané účastníky pracovního poměru v pracovní smlouvě, neboť zákon z hlediska výše nákladů žádné limity nestanoví. Jestliže náklady na prohlubování kvalifikace přesahují možnosti zaměstnavatele, účast na příslušném školení zaměstnanci neuloží, i kdyby bylo prohloubení kvalifikace v zájmu jeho i v zájmu zaměstnance. Pouze v případě, kdy předpokládané náklady vynaložené na prohloubení kvalifikace zaměstnance dosahují alespoň 100.000,- Kč, zaměstnavatel může (ale nemusí) - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §143 odst. 2 zák. práce - zaměstnanci nabídnout uzavření dohody, kterou se zavazuje umožnit zaměstnanci prohloubení kvalifikace a zaměstnanec se zaváže kvalifikaci si prohloubit a setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, v pracovním poměru a zaměstnanec - protože mu v tomto případě nelze účast na školení uložit - může (ale nemusí) ofertu zaměstnavatele akceptovat.
Z hlediska možnosti uzavřít dohodu o prohloubení kvalifikace představuje požadavek, aby předpokládané náklady na prohloubení kvalifikace dosahovaly alespoň 100.000,- Kč, zákonnou podmínku (conditio legis), která musí být před uzavřením dohody (nikoliv „v době, kdy byla rozesílána informace o nákladech studia, t.j. 2.1.1995“, jak nesprávně žalovaný dovozuje) splněna; nejde však o náležitost, kterou by musela pod sankcí neplatnosti obsahovat písemná dohoda nad rámec podstatných náležitostí (essentialia negotii) stanovených v ustanovení §143 odst. 3 zák. práce. Závěr odvolacího soudu, že zákon „neukládá, aby se výše předpokládaných nákladů musela vtělit do obsahu dohody dle §143 ZP jako obligatorní náležitost pod sankcí její neplatnosti“, je tudíž správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu