ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.189.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 189/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Celního úřadu R., proti povinnému I. M., pro 14.038,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 1353/96, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 1999 č.j. 58 Co 416/99-28, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněného (jeho právního předchůdce Celního úřadu R. - cestovní styk) Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 3. 3. 1997, č.j. E 1353/96-3, nařídil podle „plat. výměru na celní dluh č. 95/159 Celního úřadu R. - cestovní styk, ze dne 3. 2. 1995\" k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 14.038,- Kč, jakož i k vymožení soudního poplatku ve výši 300,- Kč, jehož zaplacení povinnému zároveň uložil, výkon rozhodnutí prodejem věcí povinného; povinnému zároveň zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel sepíše.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 1999, č.j. 58 Co 416/99-28, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní subjektivitou je v rámci platné organizační struktury Celní správy nadáno jen Generální ředitelství cel jako součást Ministerstva financí ČR pro výkon působnosti ministerstva ve věcech celnictví, celní politiky, celních sazeb a celní statistiky. Protože podle odvolacího soudu otázka procesní způsobilosti celního úřadu v občanském soudním řízení není v celním zákoně ani jiném zvláštním předpise řešena, nemohou celní úřady podávat ani návrh na výkon rozhodnutí svým jménem, nýbrž jen jménem subjektu, který je právní subjektivitou vybaven. Skutečným věřitelem je český stát a celní úřad je vždy jen procesním subjektem pověřeným spravovat takto zákonem svěřenou pohledávku. Oprávněný proto nemá způsobilost mít práva a povinnosti, což je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu oprávněný namítá, že jednou z kompetencí celních úřadů jako součástí soustavy celních orgánů je podle §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, vymáhání nedoplatků cla a daní a poplatků spravovaných celními orgány. Při podávání návrhu na výkon rozhodnutí v roce 1996 právní předchůdce oprávněného postupoval podle ustanovení tehdy platného §306 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a také současná právní úprava v §320 písm. b) stejného zákona stanoví, že při vymáhání nedoplatků postupují orgány celní správy podle obecných předpisů o správě daní a poplatků. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V průběhu řízení, poté, co vstoupil v účinnost zákona č. 113/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (a některé další zákony) - dnem 1. 7. 1997, práva a povinnosti zrušených celních úřadů přešla na celní úřady, v jejichž územním obvodu měly ke dni účinnosti tohoto zákona zrušené celní úřady své sídlo (srov. Čl. VI bod 5. větu druhou zákona č. 113/1997 Sb.). Nejvyšší soud České republiky proto nadále jednal jako s oprávněným s Celním úřadem R., namísto původně oprávněného Celního úřadu R. - cestovní styk.
V posuzovaném případě se výkonu platebního výměru na celní dluh č. 95/159, vydaného dne 3. 2. 1995 Celním úřadem R. - cestovní styk, domáhal Celní úřad R. - cestovní styk (nyní Celní úřad R.). Se závěrem odvolacího soudu, že oprávněný není způsobilým mít práva a povinnosti, což je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení v této věci, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Pro závěr o tom, zda se výkonu rozhodnutí domáhá oprávněný, který má způsobilost být účastníkem řízení, byla rozhodující právní úprava platná ke dni 9. 9. 1996, kdy byl podán Celním úřadem R. - cestovní styk návrh na výkon rozhodnutí.
Celní úřady byly zřízeny zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon (srov. §10 celního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1997). Celní úřad vyměřuje a vybírá clo, daně a poplatky při dovozu, vývozu nebo tranzitu a vymáhá nedoplatky cla, daní a poplatků vybíraných při dovozu, vývozu nebo tranzitu [§11 odst. 1 písm. b) a h) stejného zákona].
Není-li clo a jeho příslušenství, daně a poplatky vybírané při dovozu, náklady řízení, skladné a pokuty uložené podle celních předpisů uhrazeny v zákonné lhůtě, vyzve celní úřad dlužníka, aby tento nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě 15-ti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek (§306 celního zákona ve znění do 30. 6. 1997). Vymáhání provádí příslušný celní úřad exekucí. O provedení exekuce může celní úřad požádat též soud (§306 odst. 3 téhož zákona).
Naposled uvedené ustanovení celního zákona (ve znění do 30. 6. 1997) tedy opravňovalo příslušný celní úřad, aby se s návrhem na vymožení cla a jeho příslušenství, daní a poplatků vybíraných při dovozu, nákladů řízení a pokut uložených podle celních předpisů obrátil také na soud. Toto ustanovení je proto z pohledu ustanovení §19 věty za středníkem o.s.ř. tím ustanovením zákona, které celnímu úřadu přiznává způsobilost být účastníkem řízení.
Na tomto postavení celních úřadů se nic nezměnilo ani po účinnosti zákona č. 113/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (a některé další zákony), tedy po 1. 7. 1997.
Celní úřad mimo jiné vyměřuje a vybírá clo, daně a poplatky spravované celními orgány, vypočítává a předepisuje penále z prodlení a vymáhá nedoplatky cla, daní a poplatků spravovaných celními orgány (srov. ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění po účinnosti zákona č. 113/1997 Sb. - dále jen „celní zákon po novele\").
Podle ustanovení §320 písm. b) celního zákona po novele nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány při rozhodování o propuštění zboží do navrženého režimu nebo o ukončení režimu, do kterého bylo zboží propuštěno, a o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků s výjimkou ustanovení §4, §5 odst. 3, §6, §11, §20, §33 a 34, §36 až 41, §44 a 45, §46 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 9, §47, §51, §55a, §57 odst. 1, 2 a 5, §59 odst. 3, 4, 5 a 6, §62, §63 odst. 3, §64 a 65, §67 až 72, §76 a části osmé. Citované ustanovení přitom v souvislosti se zmínkou o obecných předpisech o správě daní a poplatků odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení §320 písm. b) celního zákona po novele tak jednoznačně vyplývá, že pro vymáhání nedoplatků cla, daní a poplatků platí zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost (§1 odst. 2 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).
Podle tohoto zákona postupují územní finanční orgány a další správní a jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (dále jen „správce daně\"), daňové subjekty, jakož i třetí osoby stanovené v tomto zákoně (§1 odst. 3 stejného zákona). Takovým orgánem (správcem daně) je ve smyslu shora uvedeného ustanovení §11 písm. b) a h) a ustanovení §320 písm. b) celního zákona po novele i celní úřad.
Lze tedy uzavřít, že vymáhá-li nedoplatky cla, daní a poplatků spravovaných celními orgány celní úřad, má postavení správce daně ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tedy i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení §19 věty za středníkem o.s.ř.; nadále je proto také oprávněn podat návrh na soudní výkon takového rozhodnutí.
Jestliže odvolací soud svůj závěr o nedostatku způsobilosti oprávněného mít práva a povinnosti dovodil pouze ze skutečnosti, že v rámci platné organizační struktury Celní správy je právní subjektivitou nadáno jen Generální ředitelství cel jako součást Ministerstva financí ČR a z toho, že otázka procesní způsobilosti Celního úřadu v občanském soudním řízení není v celním zákoně ani v jiném zvláštním předpisu řešena, přehlédl, že způsobilost být účastníkem řízení má také ten, komu ji zákon přiznává (§19 věta za středníkem o.s.ř.); jeho právní posouzení věci je proto nesprávné (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2001
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu