ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1890.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1890/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. U. proti žalovanému M. P. spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 48/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2000 č.j. 20 Co 667/99-76, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.10.1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 27.7.1995 žalobci písemně uložil, aby mu do 2.8.1995 zaslal „novelizaci stávajícího stavu zaměstnanců jak v restauraci, tak i v kuchyni včetně pomocného personálu a způsobu zajištění čistoty a pořádku\" a předložil návrh anketního lístku obsahujícího žalovaným popisované „údaje v odpovědi na stížnost cestovní kanceláře W.\". Jelikož žalobce reagoval pouze dopisem ze dne 28.7.1995, že nemá „dostatek prostoru pro splnění příkazu\", a dosud příkaz nesplnil, což žalovaný zjistil dne 3.10.1995 „kontrolou korespondence a dotazem ke své asistentce\", „porušil\" tím čl. 4 pracovní smlouvy ze dne 1.12.1993, podle kterého se nesplnění příkazu vedoucího zaměstnavatele považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že čl. 4 pracovní smlouvy je „ve smyslu ustanovení §242 zák. práce\" neplatný a že si ani „není vědom nesplnění příkazu žalovaného\". Kromě toho nebyla „dodržena jednoměsíční lhůta dle §53 odst. 2 zák. práce\", neboť termín splnění příkazu byl do 2.8.1995 a „skutečnost, že splnění příkazu kontroloval žalovaný až 3.10.1995, je zcela irelevantní\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10.4.1996 č.j. 12 C 245/95-17 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na nákladech řízení 1.000,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že v daném případě nebyla dodržena lhůta jednoho měsíce podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem až dne 3.10.1995, ačkoliv - jak „sám uvádí ve svém písemném vyjádření\" – se dověděl o důvodu k tomuto rozvázání pracovního poměru již dnem 28.7.1995.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.10.1996 č.j. 22 Co 458/96-31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč „na účet JUDr. J. Z.\" a že návrh žalovaného na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud dovodil, že žalovaný se již „z dopisu žalobce ze dne 28.7.1995, téhož dne doručeného, dověděl, že žalobce příkaz ve lhůtě mu stanovené, tj. do 2.8.1995, nesplní a že od 3.8.1995 musel vědět, že žalobce příkaz nesplnil\". Protože od 3.8.1995 tedy začala plynout subjektivní jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, avšak k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo až dne 3.10.1995, je tento právní úkon neplatný. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „ve věci byly řešeny především otázky skutkové a nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.3.1998 č.j. 2 Cdon 600/97-45 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že názor odvolacího soudu, podle kterého jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce začala v posuzovaném případě běžet dnem 3.8.1995 proto, že od tohoto dne žalovaný „musel vědět, že žalobce příkaz nesplnil\", není správný, neboť odvolací soud nevycházel z prokázané vědomosti žalovaného o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, ale jen z vědomosti předpokládané (pravděpodobné); veden tímto nesprávným právním názorem se pak nezabýval objasněním, kdy se žalovaný o důvodu k tomuto rozvázání pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 20.5.1999 č.j. 27 C 48/98-56 žalobě opět vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci náklady řízení ve výši 5.300,- Kč „na účet J. Z.\". Po doplnění řízení soud prvního stupně „vzal za prokázané\", že žalovaný se o důvodech, které ho vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru, dověděl dne 3.10.1995 při kontrole úkolů; „s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu\" proto dospěl k závěru, že jednoměsíční lhůta podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce byla ze strany žalovaného dodržena. Protože však z výsledků dokazování vyplynulo, že „jediným úkolem, který lze v předm. věci považovat za nesplněný, bylo předložení anketního lístku\", k jehož provedení však žalovaný nestanovil žalobci žádný termín, a protože „v řízení nebylo prokázáno\", že by se žalobce někdy předtím dopustil porušení pracovní kázně, nelze podle názoru soudu prvního stupně hodnotit vytčené jednání žalobce jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a proto je okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2000 č.j. 20 Co 667/99-76 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé\" potvrdil, „ve výroku o nákladech řízení\" jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 7.450,- Kč\" a „jinak\" tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč „k rukám JUDr. J. Z.\" a že návrh žalovaného na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nesplnění úkolu spočívajícího v „novelizaci stávajícího stavu pracovníků v restauraci a v kuchyni\" nemůže být žalobci vytýkáno, neboť zadání tohoto úkolu je „nejasné a nekonkrétní\" a ani z dopisu žalobce ze dne 28.7.1995 „nelze dovodit, že on sám pochopil, co měl zaměstnavatel tímto příkazem na mysli\". Pro okamžité splnění druhého úkolu spočívajícího v předložení návrhu anketního lístku pak žalobce neměl „dostatek prostoru, jestliže mu byl zadán bezprostředně před jeho nástupem na dovolenou, o kterém ředitel žalovaného věděl\". Podle názoru odvolacího soudu však „nicméně i při závěru, že žalobce nejméně část uvedeného úkolu splnit mohl a beze zbytku tak neučinil, čímž porušil §73 odst. 1 písm. a) ZP, nedosahuje toto porušení pracovní kázně intenzity nutné pro tak výjimečný způsob ukončení pracovního poměru, jakým je jeho okamžité zrušení podle §53 odst. 1 písm. b) ZP\". Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně odvolací soud přihlédl rovněž k okolnostem, že ze strany žalobce šlo o ojedinělé porušení pracovní kázně, že žalobci „nebyl jednoznačně určen termín\" ke splnění druhého úkolu a že z obsahu dopisu ze dne 28.7.1995 nevyplývá, že žalobce odmítá splnit zadaný úkol, ale že „jakožto zkušený řídící pracovník\" pouze „vyjadřuje přesvědčení o jeho nevhodnosti, a to nikoliv proto, že by chtěl poškodit zaměstnavatele, ale právě v zájmu jeho řádného provozu\". Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že žalovaným „označené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Vytkl odvolacímu soudu, že při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně přezkoumával a hodnotil i „význam pokynu ukládaného zaměstnanci z hlediska jeho důležitosti pro provoz zaměstnavatele\" a „postup zaměstnavatele při ukládání pokynů zaměstnanci, včetně doby, kdy jsou úkoly ukládány\", tedy okolnosti, které soudu přezkoumávat a hodnotit nepřísluší, neboť jinak by to „znamenalo přiznání práva soudu vyjadřovat se k tomu, jakým způsobem má být provoz řízen, a takové právo nelze dovodit z žádného právního předpisu\". Podle názoru dovolatele totiž jen zaměstnavatel určuje dobu, ve které je úkol ukládán „z hlediska naléhavosti potřeby splnění tohoto úkolu\", a jen zaměstnavateli přísluší posoudit, zda zaměstnanci uloží úkol a bude trvat na jeho splnění nebo „bude nejprve o obsahu a účelnosti úkolu se zaměstnancem diskutovat\". Žalovaný rovněž namítal, že odvolací soud naopak nezaujal žádné stanovisko k otázce zavinění a jeho formy a náležitě nepřihlédl k postavení žalobce v organizační struktuře žalovaného ani k tomu, že žalobce „si byl v podstatě vědom toho\", že ve smyslu čl. 4 pracovní smlouvy nesplnění příkazu vedoucího zaměstnavatele se považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce kromě jiného z hlediska výkladu otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity. Výklad této otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestano-ví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závaž-né porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní nor-my tedy závisí - jak dovozuje běžně zastávaná soudní praxe - v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsled-kům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jed-náním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde pone-chává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Přihlížel-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – v rámci svých úvah, že porušení pracovní kázně ze strany žalobce nedosahuje „intenzity nutné pro tak výjimečný způsob ukončení pracovního poměru, jakým je jeho okamžité zrušení podle §53 odst. 1 písm. b) ZP\" k tomu, že se jednalo o ojedinělé porušení pracovní kázně ze strany žalobce, pracovní úkol byl žalobci zadán „bezprostředně před nástupem na dovolenou, o které ředitel věděl\", přihlédl-li dále k tomu, že první pracovní úkol byl formulován „nejasně a nekonkrétně\" a že „nebyl mu jednoznačně určen termín\" ke splnění druhého úkolu, a jestliže do svých úvah zahrnul okolnost, že z obsahu dopisu ze dne 28.7.1995 nevyplývá, že žalobce odmítá splnit zadaný úkol, ale že „jakožto zkušený řídící pracovník\" pouze „vyjadřuje přesvědčení o jeho nevhodnosti, a to nikoliv proto, že by chtěl poškodit zaměstnavatele, ale právě v zájmu jeho řádného provozu\", jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky a ve věci tudíž bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaného tedy není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu