ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1898.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1898/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 342, proti žalovaným 1) F. J. S. , zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, 2) nezletilé N. K. , zastoupené Městskou částí Praha 4, se sídlem Úřadu městské části v Praze 4, Antala Staška č. 2059/80b, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 127/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 č.j. 19 Co 409/2013-578, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2013 č. j. 16 C 127/2004-364 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný 1) je otcem nezletilé žalované 2) a rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matky a určení výživného žalovanému 1). Žalobu odůvodnila tvrzením, že v době rozhodné pro početí žalované 2) měla intimní styky výhradně se žalovaným 1).
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15.1.2009 č.j. 16 C 127/2004-269 žalobu na určení otcovství zamítl, neboť měl otcovství žalovaného 1) k žalované 2) za vyloučené na základě provedené genetické zkoušky, poté, co žalovaný 1) se v Argentině dobrovolně dostavil k znalci podle své volby a odebraný vzorek DNA byl následně zaslán znalci do České republiky.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.5.2009 č.j. 19 Co 167/2009-295. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně vypracováním revizního znaleckého posudku, jemuž bude předcházet dožádání příslušnému justičnímu orgánu v Argentině v souladu s Haagskou úmluvou o provádění důkazů v cizině v občanských a obchodních věcech ze dne 18. 3. 1970 uveřejněnou pod vyhl. č. 129/1976 Sb. (dále jen „Haagská úmluva“) aniž by žalovaný 1) měl možnost výběru konkrétního specializovaného pracoviště.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 č. j. 16 C 127/2004-364 žalobu na určení otcovství zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) se žalovanému 1) „právo na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznává“, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) účastníci „nemají právo na náhradu nákladů soudního řízení“ a že náklady svědečného 1.159,- Kč a znalečného 21.855,- Kč „nese Česká republika“. Revizní znalecký posudek však ve věci vypracován nebyl, neboť argentinským justičním orgánům se přes četné pokusy nepodařilo zajistit vzorek DNA žalovaného 1) a soud prvního stupně proto po čtyřech letech probíhajícího dožádání od dalšího zjišťování pobytu a zajištění vzorku DNA pro „reálně očekávatelnou bezúspěšnost“ upustil. Soud prvního stupně proto původní znalecký posudek „a to se všemi okolnostmi, jež tento důkaz provázejí“ hodnotil stejně, jako jiné v řízení provedené důkazy, neboť „skutečnost, že tento důkaz nebyl získán zcela v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR č. 56/2004-MO-J ještě bez dalšího nemůže znamenat automatickou nevěrohodnost tohoto důkazu“ s výsledkem, že otcovství žalovaného 1) k žalované 2) není prokázáno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.1.2014 č.j. 19 Co 409/2013-578 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 3.993,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Václava Vlka a žalované 2) nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „pro stručnost“ odkázal na „zcela vyčerpávající písemné odůvodnění rozhodnutí“ a „pro úplnost“ doplnil, že, i když vzorek krve nebyl pořízen v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti, „nelze na něj a jeho následné vyhodnocení odborným pracovištěm v ČR hledět, jako kdyby neexistoval“. Takový důkaz je třeba posoudit jako důkaz listinou a vyhodnotit jej v souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi podle ustanovení §132 o.s.ř. Tento důkaz pak „korespondoval“ se zjištěním, že žalobkyně v rozhodné době pro početí dítěte žila s jiným mužem. Odvolací soud uzavřel, že sama skutečnost, že se nepodařilo doručit žalovanému 1) předvolání argentinského soudu k novému odběru vzorku DNA a zjistit jeho současný faktický pobyt v Argentině, není pro posouzení existujících a možných zjištění podstatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Za dosud neřešenou právní otázku považuje, jednak a) zda pro vyloučení otcovství na základě výsledků srovnávací analýzy DNA je třeba vždy provést důkaz znaleckým posudkem, nebo zda postačí listinný důkaz nebo jiný důkazní prostředek a b) zda znalecký posudek, který je „procesně nepoužitelný“ proto, že podklady pro takový posudek nebyly opatřeny v souladu s právními předpisy, lze považovat za listinný důkaz, který může být podkladem pro rozhodnutí soudu. Dovolatelka má za to, že vyloučení otcovství na základě srovnávací analýzy DNA je natolik složitou a odborně náročnou otázkou, že vylučuje, aby namísto znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, se soud spokojil s odborným vyjádřením orgánu veřejné moci, tedy listinným důkazem, anebo dokonce jiným důkazním prostředkem. Namítá, že znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, byl pro řízení nepoužitelný, neboť byl pořízen v rozporu se závazným způsobem stanoveným právním řádem (Haagskou úmluvou a instrukcí Ministerstva spravedlnosti) pro tento druh důkazního prostředku. Pro závěr, že znalecký posudek v řízení neobstojí tak svědčí i to, že jej nelze považovat za věrohodný a zákonný. Dovolatelka připouští, že znalecký posudek, který z určitých důvodů (nikoliv však pro jeho nezákonnost) nelze použít jako znalecký posudek, může být k důkazu čten jako listina. Tak je tomu ale například tehdy, kdy absentuje poučení znalce, kdy znalecký posudek byl zpracován pro účely jiného řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě pouze stručně uvedl, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a znalecký posudek, k jehož vypracování žalovaný 1) vyvinul veškerou potřebnou součinnost, byl získán v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda v řízení o popření otcovství lze nahradit revizní znalecký posudek původním znaleckým posudkem vylučujícím otcovství muže, jen proto, že vypracování revizního znaleckého posudku brání nedostatek součinnosti justičních orgánů jiného státu. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. a je i opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné prokázáno, že žalovaný 1) souložil se žalobkyní v době rozhodné pro početí žalované 2). Podle soudů obou stupňů však vylučují otcovství žalovaného 1) závěry (původního) znaleckého posudku RNDr. Zuzany Sieglové, Ph.D. ze dne 12. 9. 2008, který nebyl podroben reviznímu znaleckému zkoumání jen z důvodu nespolupráce zahraničních justičních orgánů při zajištění podkladů pro jeho provedení soudem ustanoveným znalcem v České republice.
Závěr soudu prvního stupně, že v takovém případě „soud hodnotil důkaz provedený znaleckým posudkem a to v (souvislosti) se všemi okolnostmi, jež tento důkaz provázejí, stejně, jako kterýkoliv jiný důkaz, neboť skutečnost, že tento důkaz nebyl získán zcela v souladu s příslušnou instrukcí Ministerstva spravedlnosti České republiky, ještě bez dalšího nemůže znamenat automatickou nevěrohodnost tohoto důkazu… a že i důkaz získaný v Argentině měl soud právo hodnotit podle své úvahy a přihlédnout poté ke všemu co vyšlo v řízení najevo“ byl potvrzen odvolacím soudem, který uvedl, že „ i když vzorek DNA nebyl pořízen na pracovišti, které předpokládá instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky (tj. na pracovišti určeném argentinským soudem) nelze na něj nicméně hledět, jako kdyby neexistoval a je třeba jej považovat za důkaz listinou a vyhodnotit jej v souladu s ostatními zjištěnými okolnostmi podle ustanovení §132 o.s.ř.“
Odvolací soud správně posoudil jak otázku pravomoci českého soudu (§40 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním), tak i otázku použitelného práva, když na danou věc užil ustanovení zákona o rodině (§23 zákona č. 97/1963 Sb. O mezinárodním právu soukromém a procesním), za správný však nelze považovat závěr, že pro vyřešení otázky otcovství žalovaného 1) lze vycházet z původního znaleckého posudku.
Nedošlo-li k určení otcovství na základě domněnky svědčící manželu matky dítěte nebo souhlasným prohlášením rodičů, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud (§54 odst. 1 zákona o rodině). Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (§54 odst. 2 zákona o rodině).
Je-li v řízení o určení otcovství prokázáno, že žalovaný (muž označený matkou dítěte za jeho otce) souložil se žalobkyní (matkou dítěte) v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, svědčí mu tzv. třetí domněnka otcovství (§54 odst. 1 a 2 zákona o rodině), ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.
Bylo-li proto za řízení před soudy prokázáno, že žalovaný 1) souložil se žalobkyní v době, od níž neprošlo do narození žalované 2) méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), vzaly soudy správně do úvahy, že znalecký posudek o testu DNA představuje závažnou okolnost, která je způsobilá vyloučit otcovství žalovaného 1) k žalované 2), a že bez provedení testu DNA nelze v tomto směru učinit závěr o závažné okolnosti vylučující otcovství žalovaného 1). Znalecký posudek o testu DNA za těchto okolností představuje důkaz, jehož provedení je - uvažováno z pohledu konečného výsledku řízení o určení otcovství - v zájmu žalovaného 1).
Znalecký posudek o testu DNA provedený v řízení o určení otcovství soud hodnotí (obdobně jako ostatní znalecké posudky) jako každý jiný důkaz podle §132 o.s.ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logickému odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy. Předpokládá to, že znalecký posudek obsahuje (mimo jiné) popis postupu při odběru a zpracování vzorků biologického materiálu zkoumaných osob, vylíčení toho, z jakých zjištění znalec vycházel a jak k nim dospěl, a podání odborného závěru. Znalce soud vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně; upustit od výslechu znalce (a tedy spokojit se s písemným znaleckým posudkem) může soud pouze v odůvodněných případech (§127 odst. 1 věta čtvrtá o.s.ř; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 693/2010 vyložil, že závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit otcovství muže, který souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, je nepochybně test DNA, jestliže analýzou alel v genotypech a jejich opakování v DNA nesdílí žalovaný muž všechny společné „otcovské“ genetické znaky. Protože k provedení testu DNA je zapotřebí odborných znalostí, ustanoví soud k jeho provedení znalce (§127 o.s.ř.). V případě, že nebudou závažné okolnosti zjištěny (prokázány), nemůže být soudem přijat závěr o vyloučení otcovství muže, bylo-li zjištěno (prokázáno), že souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, i kdyby byly za řízení (žalovaným mužem) namítány. Dospěje-li znalec ve svém posudku k závěru, že otcovství muže, o němž bylo zjištěno (prokázáno), že souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, je podle výsledku testu DNA vyloučeno, soud vždy - obdobně, jako tomu bylo v případě důkazu krevní zkouškou skupinových systémů červených krvinek nebo vyšetřením HLA skupinových typů bílých krvinek (srov. například Zprávu a zhodnocení úrovně soudního řízení a rozhodování ve věcech určení otcovství býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1979 zn. Cpj 41/79, která byla uveřejněna pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980) - dá znalecký posudek ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o.s.ř. přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (tzv. vrchním dobrozdáním). I když vylučovací schopnost testu DNA je značně vyšší, než tomu bylo dříve podle krevní zkoušky, a i když tu nejsou atypické vlastnosti, které by mohly (v ojedinělých případech) ovlivňovat závěry testů DNA o vyloučení otcovství, je třeba v zájmu spolehlivosti provedené analýzy DNA (zejména z hlediska vyloučení možné záměny osob při odběru vzorků biologického materiálu nebo při izolaci DNA z odebraných vzorků) a v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí především pro účastníky řízení (rovněž s přihlédnutím k tomu, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba o určení otcovství, brání tomu, aby bylo v jiném řízení - s výjimkou mimořádných opravných prostředků - určeno otcovství stejného muže, i kdyby se posléze ukázalo, že jeho otcovství žádné závažné okolnosti ve skutečnosti nevylučují) vždy přezkoumat správnost odborného závěru znalce o vyloučení otcovství, popřípadě znovu provést celý test DNA, není-li možné při přezkoumání postupu při odběru a zpracování vzorků biologického materiálu u zkoumaných osob naprosto spolehlivě vyloučit, že nedošlo k záměně osob při odběru vzorků biologického materiálu nebo k záměně vzorků při provádění izolace DNA.
V přezkoumávané věci nebylo možno naprosto spolehlivě vyloučit, že nedošlo k záměně osob při odběru vzorků biologického materiálu nebo k záměně vzorků při provádění izolace DNA již proto, že žalovaný 1) si nechal odebrat vzorky biologického materiálu u specializovaného pracoviště podle svého výběru, a nikoliv postupem předvídaným v Haagské úmluvě o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 18. 3. 1970 (vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 129/1976 Sb.). To správně rozpoznal odvolací soud, když v usnesení ze dne 13. 5. 2009 č. j. 19 Co 167/2009-295 soudu prvního stupně uložil provedení revizního znaleckého posudku v souladu s uvedenou úmluvou a instrukcí Ministerstva spravedlnosti. Soud prvního stupně však na závazný právní názor odvolacího soudu rezignoval z důvodu nespolupráce zahraničních justičních orgánů, přičemž tento postup byl následně shledán odvolacím soudem jako souladný se zákonem. I když sama Haagská úmluva s možností nevyhovění dožádání z jiných důvodů než uvedených v čl. 11 (osvobození nebo zákazu podat důkaz) nebo čl. 12 (výkon v dožádaném státě nepatří do pravomoci justičních orgánů nebo dožádaný stát dojde k závěru, že vzhledem k povaze výkonu dožádání by byla dotčena jeho svrchovanost nebo bezpečnost) nepočítá, nelze v justiční praxi vyloučit, že k provedení dožádání fakticky nedojde např. z důvodů, že zahraniční orgán není ochoten nebo schopen účastníka k odevzdání vzorku biologického materiálu donutit. Tomu ostatně nasvědčuje i ustanovení §30 odst. 2 instrukce č. 59/2010-MOC-J Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. června 2010, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních (účinné od 1. 8. 2010), podle něhož nepřipouští-li právní řád dožádaného státu použití donucovacích prostředků, pokud osoba odmítne dobrovolně poskytnout součinnost, rozhodne justiční orgán ČR na základě ostatních provedených důkazů.
I když za stavu, kdy nelze získat důkaz dožádáním od zahraničního justičního orgánu, jsou soudy instruovány k rozhodnutí na základě ostatních provedených důkazů a kdy je třeba znalecký posudek o testu DNA provedený v řízení o určení otcovství hodnotit (obdobně jako ostatní znalecké posudky) jako každý jiný důkaz, nelze za odpovídající zákonu považovat význam, jaký (původnímu) znaleckému posudku přisoudily soudy obou stupňů.
Vadnost původního znaleckého posudku nespočívala v jeho nezákonnosti (rozporu s Haagskou úmluvou), ale v jeho nevěrohodnosti. Požadavek na provedení vrchního dobrozdání u testů DNA se uplatní i tehdy, jestliže původnímu testu DNA by nebylo možno ničeho vytknout z hlediska způsobu, jakým byl získán a proveden. Ani kdyby úřady dožádaného státu postupovaly v souladu s Haagskou úmluvou, nebylo by možno naprosto spolehlivě vyloučit, že nedošlo k záměně osob při odběru vzorků biologického materiálu nebo k záměně vzorků při provádění izolace DNA. Vadnost původního testu DNA tak spočívá v nevěrohodnosti důkazu, která jej diskvalifikuje do té doby, dokud pochybnosti o jeho věrohodnosti nejsou odstraněny právě a jen provedením vrchního dobrozdání. Bylo-li tedy prokázáno, že žalovaný 1) s žalobkyní v době rozhodné pro početí žalované 2) souložil, nelze tuto domněnku vyvrátit jen testem DNA vylučujícím otcovství označeného muže, aniž by bylo provedeno vrchní dobrozdání.
Jinými slovy původní a nerevidovaný znalecký posudek nepředstavuje takovou závažnou skutečnost, která by vylučovala otcovství muže, u něhož bylo prokázáno, že s matkou dítěte v době rozhodné pro početí dítěte souložil. Takto nevěrohodný důkaz nemůže obstát ani samostatně, ani v souvislosti s jinými důkazy. Nejde přitom o neodstranitelný deficit důkazu, neboť – jak bylo výše připomenuto – provedení revizního znaleckého posudku je v zájmu samotného muže, který své otcovství popírá, neboť spolehlivě odstraňuje pochybnosti o věrohodnosti původního znaleckého posudku. Původní znalecký posudek tak nebylo možno (ani samostatně ani v souvislosti s jinými důkazy) hodnotit jako důkaz vylučující otcovství žalovaného 1) k žalované 2), ale jako důkaz, který věrohodným způsobem nevylučuje otcovství žalovaného 1) k žalované 2). Na uvedených závěrech je třeba trvat i proto, že určením otcovství se zakládá statusový poměr mezi otcem a dítětem vyznačující se stabilitou právních vztahů, od něhož se teprve odvíjejí povinnosti a práva mezi nimi, zejména rodičovská odpovědnost.
Za správný nelze považovat ani názor odvolacího soudu, že původní znalecký posudek „korespondoval“ se zjištěním, že žalobkyně v rozhodné době pro početí dítěte žila s jiným mužem. Jestliže odvolací soud vzal za svá zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný 1) v době rozhodné pro početí žalované 2) souložil, pak závěr, že žalobkyně měla v rozhodné době pohlavní styk i s jiným ztotožněným mužem (muži), by bylo možné mít za prokázaný na základě jiných důkazních prostředků (např. výpovědí svědků) než původním znaleckým posudkem, který z otcovství žalovaného 1) vylučuje, neprokazuje však (ani nemůže), který jiný muž je otcem žalované 2).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu