ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1913.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1913/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalované Lias Vintířov, lehký stavební materiál k.s. se sídlem ve Vintířově č. 176, okr. Sokolov, IČ 46882324, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 125/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2009 č.j. 18 Co 559/2009-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.12.2009 č.j. 18 Co 559/2009-73, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10.8.2009 č.j. 10 C 125/2009-41 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 25.2.2009, který žalobce převzal dne 26.2.2009], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce v dovolání v první řadě vytýká odvolacímu soudu, že v projednávané věci nesprávně vyřešil právní otázku, jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení §73 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23.9.2009 (dále jen „zák. práce“), které jsou po odvolání zaměstnance z funkce předpokladem pro dání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Z ustanovení §73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Zákon v ustanovení §73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. §73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §73 odst. 6 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73 odst. 6 věty třetí zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Na těchto obecně přijímaných právních názorech dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedených právních závěrů důsledně vycházely, jestliže z hlediska nabídkové povinnosti zaměstnavatele považovaly za významné jedině, zda zaměstnavatel disponuje volnými pracovními místy v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď, přičemž - jak správně uvedl soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil - „povinností žalovaného bylo nabídnout žalobci místo odpovídající jeho VŠ vzdělání, tzn. ne každé volné místo, které by se nacházelo na jeho pracovišti“; to platí i pro žalobcem opětovně zdůrazňovaná pracovní místa „DTJ“ a „TRB“ zajišťovaná externími zaměstnanci žalovaného, pro něž – jak v rámci své výpovědi uvedl sám žalobce – „stačí i středoškolské vzdělání“. Jestliže pro splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce nemůže být rozhodný jiný okamžik, než ve kterém nastávají právní účinky výpovědi, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, jak to činí žalobce v dovolání, že vzhledem k okolnostem projednávané věci (kdy předchozí výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 20.6.2006 z téhož důvodu byla rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou) neměl „bezvýhradně považovat za rozhodující stav v době předmětné výpovědi“, nýbrž že při zkoumání splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele bylo „třeba posuzovat celé období předcházející předmětné výpovědi, tj. období od 15.3.2008 do 26.2.2009“. Odůvodňuje-li dovolatel své úvahy o delší „rozhodné době“ tím, že „v obou výpovědích použil zaměstnavatel stejnou argumentaci, tj. že v době výpovědi neměl žádná volná místa“, potom rovněž přehlíží, že platnost každého z těchto právních úkonů směřujícího k rozvázání pracovního poměru je třeba vždy posuzovat samostatně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, na který ostatně poukazuje i sám dovolatel). Dovolatelem namítaná skutečnost, že žalovaná v průběhu roku 2008 disponovala „řadou volných pracovních míst“, která byla pro žalobce vhodná, proto není v posuzované věci (kdy předmětná výpověď byla žalobci doručena dne 26.2.2009) z hledisek vymezených ustanovením §73 odst. 6 zák. práce významná.
Dovolatel dále namítá, že jednání žalované ve vztahu k žalobci, související s plněním nabídkové povinnosti, je třeba v souvislosti s předešlou neplatnou výpovědí „hodnotit jako další a pokračující zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §14 zák. práce“, a že proto předmětná výpověď „nemůže požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon“.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že zaměstnavatel vždy nemusí být v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí veden při plnění povinností uložených mu ustanovením §73 odst. 6 zák. práce poctivým záměrem. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru, že, kdyby bylo prokázáno, že zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (a je-li proto jeho jednání závadné ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce), nemůže výpověď z pracovního poměru požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]; o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněném pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
O takovou situaci se však v posuzované věci zřejmě nejedná. V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalovaný přistoupil k předmětné výpovědi ihned v následujícím týdnu po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 17.2.2009 č.j. 10 C 217/2008-60, jímž byla určena neplatnost předešlé výpovědi ze dne 20.6.2008, tedy bez zbytečného odkladu poté, co s ohledem na eventuelní neúspěch ve sporu, který by (kdyby rozsudek nabyl právní moci) znamenal, že pracovní poměr žalobce u žalovaného na základě předešlé výpovědi neskončil, učinil potřebná zjištění k tomu, zda disponuje prací, kterou by mohl žalobci ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce nabídnout. Jestliže žalovaný - jak vyplynulo z výsledků dokazování - takovou práci (odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce) v té době neměl a žalobci proto dal předmětnou výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. c) zák. práce, nelze – jak tvrdí žalobce – za dané situace dovozovat, že by žalovaný (tak jako v případě předešlé výpovědi) „byl opět veden přímým úmyslem vytvořit v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže žalobce dále zaměstnávat“. Podle obsahu spisu je nepochybné, že újma, která tímto byla žalobci způsobena (spočívající v tom, že po odvolání z funkce nedostal od žalovaného nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce) je spíše nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalovaného, což ovšem samo o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce. Závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nezpochybnil, že vzhledem k popsaným okolnostem daného případu „nemůže být postup žalovaného hodnocen jako jednání v rozporu s dobrými mravy“, je proto s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu konformní.
Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť jimi žalobce vytýká odvolacímu soudu „neúplnost důkazního řízení“, kterou dovolatel „spatřuje v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz vedoucí ke zjištění, zda a kteří pracovníci žalovaného nastoupili v době od 15.3.2008 do 30.4.2009“. Z hlediska této výtky, která představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného advokát JUDr. Pavel Tomek nepředložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu