ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1922.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1922/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Ing. R. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční č. 11, proti žalované ALSTOM s.r.o. se sídlem v Brně, Olomoucká č. 7/9, IČO 47916044, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 148/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. prosince 2007 č.j. 49 C 148/2000-260 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17.4.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodu zrušení jejího pracovního místa v rámci prováděných organizačních změn“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná sice přijala opatření – „Rozhodnutí ředitele divize montáže č. R CE 4/00, týkající se pracoviště žalobkyně (tj. střediska EU50), v němž zrušila mj. funkci č. 07545 – Řídící projektu IV“, a dne 12.4.2000 vyrozuměla žalobkyni, že „se ruší jí zastávané pracovní místo 07545 – Řídící projektu IV“, avšak žalobkyně ke dni doručení výpovědi (tj. k 28.4.2000) již nevykonávala funkci „07545 – Řídící projektu IV“, nýbrž od roku 2000 „na středisku EU50 nepochybně vykonávala funkci nákupčí“, a to „na základě ústní dohody“ o změně sjednaných pracovních podmínek. Za tohoto stavu podle názoru žalobkyně „ve vztahu k její osobě není splněna podmínka existence přímé příčinné souvislosti mezi provedenou organizační změnou a její nadbytečností“. Podaná výpověď se podle mínění žalobkyně rovněž „příčí obecným etickým zásadám“ uvedeným v ustanovení §7 odst. 2 a §8 odst. 3 zák. práce, neboť – jak zdůraznila - „není možné pominout ten fakt, že středisko EU50 bylo před dáním výpovědi rozšířeno o dvě nové pracovnice, takže došlo fakticky ke zvýšení počtu funkčních míst, a nikoliv k jejich snížení“. Kromě toho žalobkyně spatřovala neplatnost předmětné výpovědi v nedostatečném skutkovém vymezení důvodu výpovědi v dopise ze dne 17.4.2000 a v nesplnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce ze strany žalované, jestliže jí nebyla nabídnuta v té době „evidentně neobsazená“ nově vytvořená funkce „nákupčího pro Itálii“, ani funkce „vedoucího útvaru kvality“, na kterou bylo vyhlášeno výběrové řízení s datem uzávěrky přihlášek 12.5.2000. Závěrem pak žalobkyně „v rámci komplexních úvah“ vyjádřila „pochybnost, zda vůbec žalovanou tvrzené organizační opatření bylo vydáno kompetentním vedoucím zaměstnancem“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.6.2001 č.j. 49 C 148/2000-51, ve znění usnesení ze dne 1.10.2001 č.j. 49 C 148/2000-64, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 9.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Lopojdy. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že, ač dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998 se žalobkyně „zavázala vykonávat práce 07545 – Řídící projektu IV“, „podle tvrzení žalobkyně i slyšených svědků, dříve jejích nadřízených pracovníků, bylo prokázáno“, že na základě ústní „dohody o změně druhu funkce“ žalobkyně „vykonávala práce nákupčí, a to již od roku 1998 na základě souhlasu s výkonem těchto prací“. Bylo-li tedy rozhodnutím ředitele žalované zrušeno pracovní místo „07545 – Řídící projektu IV“, pak „tuto práci žalobkyně již dlouhou dobu nevykonávala“, přičemž „funkce nákupčí zrušena u žalované nebyla a dále existuje“. Soud prvního stupně „především z tohoto důvodu žalobě vyhověl“, když navíc „je výpověď neplatná také z toho důvodu“, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, jestliže nenabídla žalobkyni v době dání výpovědi volné pracovní místo „vedoucího útvaru kvality“, pro jehož výkon žalobkyně „splňovala nejen odbornou kvalifikaci, ale navíc i požadavek dobré znalosti anglického jazyka“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.10.2002 č.j. 49 Co 612/2001-72 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobkyně byla „krátce před výpovědí písemně upozorněna na zrušení funkčního místa řídící projektu“, nemůže formulace výpovědi „vzbuzovat pochybnosti o tom, co je skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru“. Soudu prvního stupně však vytknul, že „jen ze zjištění, že žalobkyně fakticky vykonávala pro žalovanou práci nákupčí, nemohl dovodit uzavření ústní, případně konkludentní dohody o změně pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce z funkce řídící projektu na funkci nákupčí“. Na takovou dohodu by totiž podle názoru odvolacího soudu „bylo možno usuzovat jen tehdy, kdyby výkon činností spojených s nákupem žalobkyní nespadal do obsahu pracovní náplně funkce řídící projektu a byl naopak součástí obsahu pracovní náplně jiné funkce, funkce nákupčí“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru poskytl žalobkyni potřebná poučení, neopomenul se dále vypořádat s její námitkou, že o organizační změně nebylo rozhodnuto oprávněnou osobou, a náležitě odůvodnil, z jakých důkazů učinil skutková zjištění o tom, že žalobkyně splňovala požadavky pro výkon funkce vedoucího útvaru kvality.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2003 č.j. 49 C 148/2000-130 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 19.350,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Lopojdy. Z výsledů doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně ke dni podání výpovědi nevykonávala činnosti, které by svým druhem a zaměřením spadaly do funkce řídící projektu, jak prokazuje podniková organizační směrnice POS 3/18“, z níž je zřejmé, že žalobkyně „prováděla nákup a zpracování faktur“, tedy „vykonávala činnosti, které spadaly do funkce nákupčí a nikoliv do funkce řídící projektu“. Žalovaná rovněž v rozporu s ustanovením §46 odst. 2 zák. práce před dáním výpovědi nenabídla žalobkyni volné pracovní místo vedoucího útvaru kvality, pro jehož výkon „splňovala žalobkyně předpoklady, neboť vystudovala vysokou školu a měla odbornou praxi, která trvala 27 let“; protože v případě požadavku dobré znalosti anglického jazyka si žalovaná „nijak neověřila, zda tento požadavek žalobkyně splňuje“, nemůže podle názoru soudu prvního stupně „dodatečně tvrdit“, že by ho nesplňovala. Kromě toho žalovaná „zneužila své právo ve vztahu k osobě žalobkyně“, neboť – jak soud prvního stupně zdůraznil – „účelem výkonu tohoto práva v rozporu s dobrými mravy bylo získání místa na středisku EU50 ve prospěch funkcionářky odborového orgánu žalované, kdy rozvázání pracovního poměru s ní (p. Spíškovou) by žalované způsobovalo větší komplikace a rizika, než když rozvázala pracovní poměr se žalobkyní“. Soud prvního stupně tedy „z výše uvedených důvodů žalobě zcela vyhověl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2005 č.j. 15 Co 46/2004-151 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že „dostatečně nerespektoval“ závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho předešlém kasačním usnesení, jestliže se k námitce žalobkyně opětovně „vůbec nezabýval“ otázkou, zda o předmětném organizačním opatření, na jehož základě měly být snižovány počty zaměstnanců, bylo rozhodnuto oprávněnou osobou. Kromě toho odvolací soud považoval „stále za předčasný“ závěr soudu prvního stupně o tom, jakou funkci (druh práce) žalobkyně u žalované vykonávala v rámci pracovního poměru. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „neprovedl v tomto směru dostatečné dokazování, případně nezhodnotil všechny provedené důkazy“, neboť „z jeho rozhodnutí nevyplývá, jaké konkrétní činnosti jsou součástí funkce 07545 – Řídící projektu IV“, a „dále absentuje též porovnání toho, zda některé z těchto činností či příp. žádná z nich odpovídá i funkci nákupčí“. Stejně tak odvolací soud shledal jako předčasný závěr soudu prvního stupně o splnění nabídkové povinnosti ze strany žalované, neboť „z napadeného rozsudku nevyplývá“, z jakých konkrétních důkazů dovodil, že pro výkon funkce „vedoucí útvaru kvality“ žalobkyně splňovala požadavek dobré znalosti angličtiny. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 27.12.2007 č.j. 49 C 148/2000-260 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 33.925,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Lopojdy a „České republice – Městskému soudu v Brně znalečné ve výši 12.551,- Kč“. Soud prvního stupně po doplnění řízení setrval na závěru, že „žalobkyně v rozhodné době pro posouzení platnosti jí dané výpovědi vykonávala pouze práce nákupčí a nikoli práce řídícího projektu“. Z toho podle jeho názoru „vyplývá, že nejsou splněny podmínky platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, neboť „příčinou nadbytečnosti žalobkyně nebylo zrušení jí fakticky vykonávané práce nákupčí a není tak splněn zákonný předpoklad příčinné souvislosti mezi provedenou organizační změnou zaměstnavatele, která má povahu příčiny, a nadbytečností zaměstnance, která má povahu následku“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že, „pokud reorganizačním opatřením, resp. rozhodnutím ředitele divize montáže žalované ze dne 4.4.2000 byla zrušena funkce řídícího projektu a nikoli funkce nákupčí, je výpověď žalované ze dne 17.4.2000 neplatná, a to právě proto, že nelze dovodit vztah mezi příčinou a z ní vyplývajícím následkem“. Další namítané důvody neplatnosti již soud „nezkoumal, neboť má za to, že pro závěr o neplatnosti výpovědi je postačující zjištění uvedenému výše“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 8.100,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Lopojdy. Odvolací soud při svém rozhodování „vycházel především z listinných důkazů nacházejících se ve spise“, o nichž „má za to, že pro řádná skutková zjištění a právní posouzení věci jsou tyto důkazy dostačující“. Na základě jejich zhodnocení dospěl k závěru, že „pracovní funkce řídící projektu IV v sobě částečně zahrnovala i nákupčí činnost“, avšak že z předložených důkazů (zejména „typového popisu pracovní funkce řídící projektu IV“ a „směrnice žalovaného POS 3/18 platné od 1.9.1996“) „nelze jednoznačně dovodit“ (protože „není k dispozici konkrétní pracovní náplň pro funkci řídící projektu IV“), „jaká činnost řídícího projektu byla podstatnou částí pracovní náplně této funkce“. Podle názoru odvolacího soudu proto „nelze mít za prokázáno, že nákupčí činnost, kterou žalobkyně vykonávala, je výraznou a podstatnou částí pracovní náplně řídícího projektu“, když „ostatně již z názvu řídící projektu je zřejmé, že tato funkce neobsahovala pouze nákupčí činnost, ale také funkci řídící ve vztahu k zakázkám a projektům v rámci výroby, montáže, uvádění do provozu a poskytování servisu“. Protože „rozhodnutí o organizační změně R CE 4/00 neobsahuje bližší zdůvodnění, ale pouze, že v divizi montáže na středisku EU50 byla zrušena funkce č. 07545 – řídící projektu IV“, a protože „z dostupných důkazů nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že se jednalo o zrušení podstatné části pracovní náplně funkce řídící projektu IV (když žalobkyně podle svého tvrzení i tvrzení žalované vykonávala jen nákupčí činnost)“, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „nelze mít za prokázáno, že rozhodnutí ředitele divize montáže R CE 4/00 ze dne 4.4.2000 o organizační změně je v příčinné souvislosti s nadbytečností žalobkyně“, a že proto je předmětná výpověď z pracovního poměru neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Poukázala – mimo jiné – na skutečnost, že žalobkyně až do skončení pracovního poměru vykonávala činnosti spadající do druhu práce „řídící projektu IV“ a že „podle výhledu svých potřeb“ žalovaná dne 4.4.2000 rozhodla ode dne 1.8.2000 „zajišťovat plnění svých úkolů s počtem zaměstnanců o 33 menším než před touto organizační změněnou“, s tím že „na stejné listině určila konkrétní zaměstnance, jichž se dotkne organizační změna, a to označením funkčních míst, které podle organogramu podniku ke dni rozhodnutí o změně i po tomto datu zastávaly“. Protože „s určitými funkcemi v podniku byly spojovány určité osoby“, přičemž „se (zrušenou) funkcí řídící projektu IV byla spojena žalobkyně“, vyplynula z toho podle jejího názoru „individualizace osob, jimž žalovaná dala výpověď z organizačních důvodů“. Dovolatelka v této souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že, ačkoli dospěl k závěru, že pracovní náplň řídící projektu IV zahrnovala i nákupčí činnost, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně. Podle názoru dovolatelky však zjišťování toho, „co žalobkyně dělala v čase přijetí organizační změny“ a zda se jednalo o podstatnou či nepodstatnou část pracovní náplně funkce řídící projektu IV, za daného skutkového stavu „nemělo žádný právní význam“. Jestliže žalovaná provedla rozhodnutí o organizační změně písemně a uvedla, že „ruší funkci řídící projektu IV“, „nelze takovýto obsah vykládat jinak, než že v konkrétním případě ke dni 1.8.2000 zrušila dle zavedeného pojmosloví odvolacího soudu podstatnou i nepodstatnou část funkce řídící projektu IV“. Z obsahu listin i chování žalované, která na základě označené organizační změny žalobkyni výpověď „skutečně dala a výpovědní lhůta uplynula 31.7.2000“, „nelze o jiném obsahu rozhodnutí ani uvažovat“. Podle názoru dovolatelky však odvolací soud svým rozhodnutím „beze slova odůvodnění reviduje obsah rozhodnutí žalované o organizační změně, a to podle zcela nových kritérií definovaných soudem“, a tímto postupem tak „zasahuje nepřípustně do práva zaměstnavatele regulovat počet svých zaměstnanců, jejich kvalifikační složení, které by mělo odpovídat potřebám zaměstnavatele“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně opakovaně zrušen, soud prvního stupně vždy rozhodl o věci samé stejně – žalobě vyhověl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy od 1.5.1993 jako „úředník I.“ a že dne 1.4.1998 uzavřeli účastníci dohodu o změně pracovní smlouvy „v oblasti druhu vykonávané práce“, v níž bylo ujednáno, že ode dne 1.4.1998 žalobkyně „bude vykonávat práci (druh, funkce, povolání) 07545 Řídící projektu IV 31195“. Místem výkonu práce žalobkyně bylo nejprve středisko „EM61“ a od 1.1.2000 středisko nákupu v divizi Montáže „EU50“, kde žalobkyně – spolu s dalšími třemi zaměstnanci - vykonávala především činnosti spojené s nákupem. „Z důvodu racionalizace práce“ vzhledem k „výkyvu v zakázkové náplni divize Montáže a s tím spojenému snížení rozsahu nákupní činnosti“ přijal dne 4.4.2000 ředitel divize Montáže rozhodnutí o organizační změně č. R CE 4/00, kterým „z důvodu organizačních změn v divizi Montáže zrušil s platností ke dni 1.8.2000 následujících 33 pracovním míst“, a to – mimo jiné – „na středisku EU50 – kategorie THP 1 funkci č. 07545 – Řídící projektu IV“. Podle „zápisu o seznámení zaměstnance se zrušením jeho pracovního místa“ byla žalobkyně, pracující „ve společnosti od 1.5.1993, pracovní zařazení číslo funkce (profese): 07545 – Řídící projektu IV“, „seznámena dne 12.4.2000 s tím, že dnem 1.8.2000 se ruší rozhodnutím ředitele R CE 4/00 jí zastávané pracovní místo“. Dopisem ze dne 17.4.2000, který žalobkyně převzala dne 28.4.2000, dala žalovaná žalobkyni výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodu zrušení jejího pracovního místa v rámci prováděných organizačních změn“.
V podaném dovolání žalovaná odůvodňuje svůj nesouhlas závěrem odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci není dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, mimo jiné tím, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah rozhodnutí ředitele divize Montáže č. R CE č. 4/00 ze dne 4.4.2000.
Odvolací soud v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil právní otázku předpokladů, za kterých může dát zaměstnavatel zaměstnanci platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, mimo jiné z hlediska výkladu obsahu rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 17.4.2000, který žalobkyně převzala dne 28.4.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2000, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2002 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda (vůbec) zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Zákon výslovně neupravuje, jak má být postupováno, vznikne-li pochybnost o obsahu rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách nebo jiného tzv. faktického úkonu. I když – jak uvedeno výše - s tzv. faktickým úkonem se nespojuje změna nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jde o projev vůle; proto při objasňování toho, jaký je obsah tzv. faktického úkonu, je odůvodněn postup (obdobně) podle zásad předepsaných pro výklad projevu vůle v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 2972/2008).
Výslovný tzv. faktický úkon je třeba vykládat především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník) a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná; rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad tzv. faktického úkonu (projevu vůle) přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že za situace, kdy „rozhodnutí o organizační změně R CE 4/00 neobsahuje bližší zdůvodnění, ale pouze, že v divizi montáže na středisku EU50 byla zrušena funkce č. 07545 – řídící projektu IV“, „nelze mít za prokázáno, že rozhodnutí ředitele divize montáže R CE 4/00 ze dne 4.4.2000 o organizační změně je v příčinné souvislosti s nadbytečností žalobkyně“, která na středisku EU50 vykonávala toliko nákupčí činnosti. S tímto úsudkem odvolacího soudu však pro nedostatek nezbytných východisek pro výklad tzv. faktického úkonu - žalovanou přijatého organizačního opatření nelze souhlasit.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že ve svých úvahách o obsahu rozhodnutí ředitele divize Montáže o organizační změně č. R CE 4/00 ze dne 4.4.2000 se přepjatým formalismem držel výslovného označení zrušované funkce a nezabýval se reálným dopadem přijatého rozhodnutí o organizační změně do poměrů zaměstnavatele (žalované). Odvolací soud především ponechal stranou svých úvah samotný účel organizační změny, která – jak se podává z obsahu spisu - byla přijata „z důvodu racionalizace práce“ vzhledem k „výkyvu v zakázkové náplni divize Montáže a s tím spojenému snížení rozsahu nákupní činnosti“. Z toho vyplývá, že tento druh práce (nákupčí činnost), který na středisku EU50 vykonávala také žalobkyně spolu s dalšími třemi zaměstnanci, se stal pro žalovanou v dalším období potřebným pouze v užším rozsahu, a tudíž v tomto smyslu se pak tato organizační změna nepochybně promítla (měla promítnout) také do následného složení zaměstnanců střediska EU50. Pro úsudek, zda žalovaná tímto organizačním rozhodnutím vskutku zrušila pracovní místo (funkci), které zastávala žalobkyně, proto odvolací soud rovněž neměl opominout, že v projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že, ačkoli pracovní náplň žalobkyně na středisku EU50 byla zúžena na práce nákupčí, formálně její označení v administrativě žalovaného nebylo změněno; v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, v „zápisu o seznámení zaměstnance se zrušením jeho pracovního místa“ ze dne 12.4.2000 i ve výstupním listě (hlášence výstupu) ze dne 11.7.2000 bylo nadále uvedeno jako pracovní zařazení žalobkyně – funkce „07545 – řídící projektu IV“, přičemž kromě žalobkyně pod označením „07545 Řídící projektu IV“ nebyl v administrativě žalované veden na středisku EU50 žádný jiný zaměstnanec.
Za tohoto stavu úsudek odvolacího soudu o obsahu rozhodnutí o organizační změně, jímž žalovaná odůvodnila předmětnou výpověď, zatím nelze z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce považovat za odpovídající zákonu a jeho závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou nadbytečností žalobkyně, je tudíž z uvedených důvodů předčasný.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu