ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1939.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1939/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., LTD., Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. H. H., zastoupené advokátem, o 1.540.502,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 244/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2005 č.j. 19 Co 787/2005-82, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 19.10.2000 do zaplacení s tím, že je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy č.p. 717, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako pozemková parcela č. 2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2283, zahrada, vše zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres Č., vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s. poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 č. 27/93/ČB dlužníku G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993, které bylo vloženo do katastru nemovitostí \"s právními účinky ke dni 13.7.1993\". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen. Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která jí získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 24 C 244/2004-63 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 19.10.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 129.967,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy č.p. 717, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako pozemková parcela č. 2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2283, zahrada, vše zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres Č., vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.\". Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 139/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru ze zástavy, a to podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998). Námitku promlčení, kterou za řízení vznesla žalovaná, soud prvního stupně odmítl jako nedůvodnou; dovodil, že podle ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku se zástavní právo nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka, což dopadá i na případy, kdy \"obligační dlužník je odlišný od zástavního dlužníka\", a že zajištěná pohledávka se dosud nepromlčela.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.5.2005 č.j. 19 Co 787/2005-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 10.333,50 Kč k rukám advokáta. Při posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení odvolací soud v první řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, neboť \"ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro všechny obchodní závazkové vztahy\", a to účinnou \"ke dni vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993\". Zástavní právo k nemovitostem žalované mohlo být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno \"již v květnu 1994, případně nejpozději v lednu 1995\" a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu v roce 2000 proti \"obligačnímu dlužníku\" není promlčena, zástavní právo ji zajišťující je promlčeno, neboť na ně \"nelze vztáhnout\" ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku; žaloba proto nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné při posuzování námitky promlčení vycházet z ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku. Zástavní právo je totiž věcným právem, úprava věcných práv je provedena výlučně v občanském zákoníku a obchodní zákoník \"neobsahuje vlastní komplexní úpravu věcných práv\". Ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku je třeba užít rovněž \"pro obchodní vztahy\", neboť je \"nedílnou součástí normativního vyjádření základní funkce zástavního práva, tj. jeho zajišťovací funkce\" a je \"ve vztahu speciality vůči úpravě obchodního zákoníku stejně jako ustanovení §151a až §151j občanského zákoníku, resp. po 1.1.2001 ustanovení §152 až 172 občanského zákoníku\". Ke shodným závěrům lze podle názoru žalobce dojít \"při zohlednění akcesority zástavního práva\", neboť ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku je \"vyjádřením závislosti zástavního práva na zajištěné pohledávce\" a obdobná úprava chybí v obchodním zákoníku \"právě z důvodu, že úprava zástavního práva je a vždy byla úpravou komplexní\". Žalobce dospívá k závěru, že jeho právo na uspokojení ze zástavy není promlčené, a navrhuje aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 19.4.1993 č.j. 27/93/ČR, který poskytla právní předchůdkyně žalobce P. b., a.s. dlužníku G., v.o.s. v částce 2.000.000,- Kč, zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví žalované. Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 který podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní moci dnem 2.6.2000, bylo společnosti G. s.r.o. jako právnímu nástupci dlužníka G., v.o.s. uloženo, aby zaplatil právní předchůdkyni žalobce I. a p. b., a.s. 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení. Žalobce, jenž vymáhanou pohledávku nabyl postoupením od Č. o. b., a.s., která ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, se v tomto řízení domáhá uspokojení ze zástavy. Žalovaná má za to, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 je promlčeno.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení §299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba promlčení zástavního práva posoudit podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru, dovolací soud nesouhlasí.
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když se podle ustanovení §261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení §261 odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. §1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení §261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v §261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu [srov. §261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení §101 nebo §110 odst.1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst.1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§397 obchodního zákoníku) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
V projednávané věci byla rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru proti \"obligačnímu dlužníku\". Dovodil-li odvolací soud, že zajištěná pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu