ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.194.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 194/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Č. k. o. s., proti žalovanému P. L., s. p., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. května 2005 č.j. 29 Co 438/2004-302, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a „neplnění povinností vedoucího pracovníka”. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že:
1. Žalobce ve funkci vedoucího hrázného „vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené“, takže „se nedaří trvale obsadit funkci pomocného hrázného nutnou pro bezpečné spravování vodního díla“. Poslední zaměstnanec zastávající tuto funkci - pan F. K. podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru „s poukazem na žalobcem vytvářené neúnosné podmínky k výkonu“ a „je již několikátým pracovníkem, který z místa pomocného hrázného na V. H. na takovéto poměry poukazuje“; „podle osobního rozhovoru se především jedná o snahu nezasvěcovat do pracovní problematiky, neexistující organizaci práce a nespolupráci“, což „dokládají i žalobcem psané denní záznamy, podle kterých pan F. K., ač mu byl žalobce povinen práci přidělovat a kontrolovat, nepracoval“, přičemž „v důsledku vzniklých prostojů se nejen prohlubuje zanedbanost vodního díla, ale dochází i ke zbytečným mzdovým nákladům“.
2. Toto „porušování §72 a 73 zákoníku práce“ navazuje na „dříve činěné pracovně právní akty“ („předčasné opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného – dopis zn. 43/10-3950/96 ze dne 16.8.1996 a zneužití fondu pracovní doby a prostředků organizace k práci pro sebe – dopis zn. 43/10-4343 ze dne 12.9.1996“).
Dalším dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť na funkci „vedoucího hrázného V. H.“ nesplňuje předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem organizací povodí - úplné střední vzdělání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 jsou neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu“ ve výši 84.370,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního poměru jeho kvalifikace dobře známa, a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce „vedoucí hrázný“. Za „zásadní právní vadu“ obou výpovědí však považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 26.6.1997 č.j. 11 C 1/97-35 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit” žalovanému náklady řízení ve výši 21.729,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že obě výpovědi byly žalobci dány důvodně, a protože žalobce „dostatečně neprokázal, že je skutečně členem odborového orgánu - závodního výboru základní odborové organizace“, jsou platnými právními úkony.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30.1.1998 č.j. 29 Co 750/97-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpovědi žalovaného dané žalobci dne 8.10.1996 a 15.10.1996 jsou neplatné; ve výroku o náhradě mzdy a o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce byl v roce 1994 řádně zvolen do závodního výboru odborové organizace a že členem tohoto výboru byl i v době, kdy mu byly doručeny výpovědi žalovaného z pracovního poměru. Protože si žalovaný nevyžádal podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce předchozí souhlas příslušného odborového orgánu, jsou obě výpovědi neplatné.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.1999 č.j. 21 Cdo 1375/98-86 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud kromě jiného vyslovil názor, že při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§59 odst. 2 zák. práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek) zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace. Pro danou věc proto není podstatné, jak byly po skutkové stránce volby organizovány a kolik hlasovacích lístků bylo odevzdáno ve prospěch žalobce, ale skutečnost, zda volbu uznala a její výsledek akceptovala jako nejvyšší orgán základní organizace členská schůze (konference).
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10.2.2000 č.j. 11 C 1/97-164 nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědí ze dne 8.10.1996 a 15.10.1996 a zaplacení „ušlé mzdy“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 42.655,- Kč na účet advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek ve výši 3.376,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobce v době, kdy mu byly dány předmětné výpovědi, nebyl členem závodního výboru odborové organizace, ani jeho funkční období v takovém orgánu neskončilo v období jednoho roku před dáním těchto výpovědí. Jelikož žalovaná za tohoto stavu neměla povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě výpovědi jsou platné („se skutkovým základem výpovědních důvodů se soud vypořádal již v předchozím řízení“) a že žalobci proto nepřísluší ani požadovaná náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21.9.2000 č.j. 29 Co 255/2000-193 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích zamítajících žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996, a o náhradu ušlé mzdy, a ve výroku o nákladech řízení“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací vytkl soudu prvního stupně, že pouze stručně odkázal na zhodnocení naplnění výpovědních důvodů provedené v předchozím řízení a že se zatím „jeví jako předčasný“ jeho závěr o tom, že žalobce v době dání výpovědí nebyl členem závodního výboru příslušného odborového orgánu, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky navržené žalobcem k objasnění této „stěžejní otázky“; uložil mu proto, aby řízení v tomto směru doplnil.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou nato rozsudkem ze dne 7.11.2001 č.j. 11 C 1/97-226 žalobu o neplatnost výpovědí ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 a o náhradu „ušlé mzdy“ zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 61.978,- Kč na účet „právní zástupkyně“ žalovaného. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě byl naplněn jak výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (bylo prokázáno, že se žalobce dopustil vytčeného porušování pracovní kázně a že byl dvakrát písemně upozorněn na možnost dání výpovědi), tak výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť žalobce nedosahoval požadované kvalifikace pro výkon sjednané práce. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že „se nekonala žádná členská schůze ani konference základní organizace odborového svazu, která by zaujala stanovisko k průběhu a výsledku korespondenční volby žalobce do závodního výboru“, a že „na žalobce tedy nelze pohlížet jako na člena vyššího odborového orgánu, u něhož by žalovaný měl povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědním“, dovodil, že obě výpovědi byly dány žalobci platně a že opodstatněným není ani uplatněný nárok na náhradu mzdy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 29 Co 221/2002-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je neplatná; ve výroku týkajícím se výpovědi ze dne 15.10.1996, ve výroku o náhradě „ušlé mzdy“ a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu, a že tedy za této situace žalovaný nemusel žádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k předmětným výpovědím (§59 odst. 2 zák. práce). Oproti němu však dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je neplatná „pro nedostatek formálních náležitostí“, neboť v rozporu s ustanovením §44 odst. 2 zák. práce neobsahuje řádné vymezení (konkretizaci) výpovědního důvodu (uvedeného v bodu 1.), jestliže „blíže nekonkretizuje, v čem spočívá jednání žalobce, jímž jsou vytvářeny na pracovišti nepřijatelné pracovní podmínky pro podřízené zaměstnance“. Kromě toho žalovaný nedodržel dvouměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, neboť podle názoru odvolacího soudu „nepochybně již v červnu 1996 uznal, že žalobce se dopustil jednání, jež by mohlo též zakládat důvod k použití výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Zrušovací výrok odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce nesplňuje kvalifikační předpoklady, „nejsou podloženy konkrétním obecně závazným právním předpisem“, a že tedy posouzení platnosti výpovědi dané žalobci dne 15.10.1996 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce i důvodnosti uplatněného nároku na náhradu mzdy závisí na dalším dokazování, „jež se vymyká možnostem odvolacího soudu“.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13.4.2004 č.j. 21 Cdo 1411/2003-269 rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o určení neplatnosti výpovědi ze dne 8.10.1999 zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce). Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem výpovědi z pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval. Odvolací soud však na splnění požadavků vyplývajících z ustanovení §44 odst. 2 zák. práce (konkretizaci důvodu výpovědi uvedeného v bodu 1.) usuzoval jen z obsahu samotné písemné výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996, aniž by se pokusil neurčitost písemného projevu vůle žalovaného odstranit jeho výkladem, a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo; proto jeho závěr o neplatnosti výpovědi ze dne 8.10.1996 dané žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce z důvodu nedostatečné konkretizace výpovědního důvodu zatím nemůže obstát a zároveň není možné učinit spolehlivý závěr ani o tom, zda žalovaný dodržel dvouměsíční lhůtu podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce. Vzhledem k tomu, že se v posuzované věci soudy obou stupňů po celou dobu řízení zaměřovaly výlučně na posouzení otázky, zda výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je postižena neplatností podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce, a okolností, zda je výpověď dostatečně konkrétní ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce se začal zabývat poprvé teprve odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, měl odvolací soud podle názoru dovolacího soudu pro tento případ poskytnout žalovanému (jeho zástupkyni) ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; jestliže tak neučinil, zatížil tím řízení navíc vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 20.5.2005 č.j. 29 Co 438/2004-302 rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je neplatná. Odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu – po doplnění řízení dospěl k závěru, že z okolností, za nichž žalovaný rozvazovací projev učinil, „bylo mezi účastníky zřejmé, proč výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 byla dána“. Z výsledků doplněného dokazování „vyšlo najevo“, že „vytváření nepřijatelných pracovních podmínek“ (jako jeden z důvodů výpovědi ze dne 8.10.1996) „muselo směřovat“ k jedinému podřízenému zaměstnanci žalobce – pomocnému hráznému panu K., jehož vztahy se žalobcem „nebyly dobré“. I když z provedených důkazů vyplynulo, že „konfliktní vztahy na pracovišti měl žalobce i předtím“ (vůči panu Š.) a že někteří zaměstnanci (pan S. a pan H.) nabídku práce na pracovišti žalobce „odmítli s tím, že spolupráce se žalobcem není možná“, přesto tyto skutečnosti podle názoru odvolacího soudu „neopravňují k tomu, aby bylo možno dovodit závěr, že žalobce tím, že nevytvářel příznivé pracovní podmínky na pracovišti, porušoval pracovní kázeň“; jde spíše o otázku související s posouzením, zda žalobce pro své povahové vlastnosti byl vhodným zaměstnancem pro výkon sjednané práce, tedy zda splňoval požadavky kladené na funkci vedoucího hrázného, „a to z pohledu jeho organizačních schopností či schopnosti řádné komunikace se spoluzaměstnanci“; tak však důvod výpovědi ze dne 8.10.1996 „nevyzněl“. Ohledně předčasného opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného, vytčeného žalobci v bodu 2. výpovědi ze dne 8.10.1996, odvolací soud zdůraznil, že vyjma zjištěné nepřítomnosti žalobce na pracovišti dne 1.8.1996 „z provedeného dokazování vyplynulo, že k opětovnému porušení pracovní kázně nedodržením pracovní doby až do dání výpovědi dne 8.10.1996 ze strany žalobce nedošlo“. V posledním skutku vytčeném žalobci ve výpovědi ze dne 8.10.1996, spočívajícím v neoprávněném pokácení 4 ks dřevin, odvolací soud s ohledem na „výsledky dokazování“ spatřoval „toliko nedbalostní, nikoli úmyslné jednání“, neboť podle jeho názoru žalobce jednal na základě „nekonkrétního“ pokynu svého nadřízeného pana V. „a v podstatně tak zůstalo na jeho úvaze, které porosty budou (v rámci údržby vodního díla H.) vymýceny“, a „nelze ani vyloučit, že ke skácení stromů mimo pozemek žalovaného došlo v důsledku žalobcova omylu“. Vzhledem k tomu, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce jde tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, mezi nimiž je časová souvislost, avšak žalovaný „vytknul žalobci porušení pracovní kázně jen ve dvou případech, tak jak jsou skutkově vymezeny v bodu 2. výpovědi“ (vytváření nepřijatelných pracovních podmínek vytčené v bodu 1. výpovědi nelze – jak vyplývá z výše uvedeného - hodnotit jako porušení pracovní kázně), odvolací soud uzavřel, že „v případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 nebyly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně“, a že proto je neplatná.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že (stejně tak jako u předešlého rozhodnutí odvolacího soudu) jde o „tzv. rozhodnutí překvapivé“, neboť jím odvolací soud „zcela změnil veškeré dosud konstantně přijímané závěry týkající se samotné podstaty sporu, aniž by na to žalovaný jakkoli mohl v řádném dvojinstančním řízení reagovat“. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k vytýkanému porušení pracovní kázně nemělo vůbec dojít, „mělo se žalovanému dostat opětovného poučení podle §118a o.s.ř.“. Navíc podle jeho názoru, pokud odvolací soud hodnotil důkazy „v podstatě opačně, než tak činí soud prvního stupně“, měl přistoupit „k revizi, standardně vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení“, jinak že se napadeným rozhodnutím „dostává zcela do role soudu prvního stupně“. Žalovaný dále zdůraznil, že všechna žalobci vytčená porušení pracovní kázně, která byla „natolik závažná a dlouhodobá, že již tyto nebylo možno nadále tolerovat“, „potvrdili prakticky všichni žalovaným k výslechu navržení svědci, a to nejen při svém prvotním výslechu, ale dokonce i po skoro 9 letech od odchodu žalobce od žalovaného“, což „svědčí o tom, že nešlo o běžný případ“; pro některé zaměstnance, např. pana Š. či pana K., který byl žalobcem na pracovišti hrubě urážen a fyzicky napaden, „půjde o zážitky zapsané v paměti na celý život“. Vzhledem k tomu, že po fyzickém napadení podal pan K. výpověď, a již předtím pan Š. požádal o přeložení, přikročil žalovaný dne 8.10.1996 k podání předmětné výpovědi, ve které je tato událost výslovně zmíněna, „a tak žalobce přesně věděl, co je mu v dané souvislosti vytýkáno“. Dovolateli se přitom jeví jako „zcela nepodstatné“, co fyzickému napadení předcházelo, nýbrž „rozhodné je, že k napadení pana K. prokazatelně došlo“, neboť žalobce (i kdyby byl vyprovokován) „nemůže jako vedoucí zaměstnanec řešit konflikt urážkami či fyzickým napadením“. Dále považoval za rozpornou úvahu odvolacího soudu ohledně nedodržování pracovní doby žalobcem a k vytčenému skácení 4 ks dřevin uvedl, že „je nade vší pochybnost prokázáno, že žalobce kácel stromy nejen na cizím pozemku, ale i zcela zdravé“, čímž porušil nejen pracovněprávní předpisy, ale i předpisy ochraně přírody a krajiny. To, že byl žalobce pro tento skutek „přestupkově postižen“, nemůže podle názoru dovolatele „svědčit o omluvitelnosti, neboť k překročení zákona došlo“, a nelze ani pominout, že žalobce pracoval u žalovaného přes dvacet let, že s ním otázka kácení křovin a suchých stromů byla probírána a že z interního sdělení vyhotoveného dne 24.6.1996 panem V., ke kterému odvolací soud „nikterak nepřihlédl“, „jednoznačně a nezaměnitelně vyplývá, co mělo být (v rámci údržby vodního díla H.) káceno“; proto „nemůže obstát závěr“, že žalobce nevěděl, co má vymýtit. Žalovaný má zato, že „v prokazatelném jednání žalobce lze spatřit snad všechna porušení jeho povinností vyplývajících ze směrnic §73 a §74 zák. práce“ a že „celý projednávaný případ je nutno vidět ve vzájemných souvislostech“, kdy „rozhodující je nejen obsah samotné výpovědi, ale i obsah předchozích vytčení porušení pracovní kázně, výsledek provedeného dokazování a všechno, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli samotní účastníci“. Navrhl, aby dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný v dovolání v prvé řadě namítá, že řízení bylo opětovně postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud nepoučil žalovaného o možnosti jiné právní kvalifikace předmětu řízení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř.; podle názoru dovolatele se v napadeném rozhodnutí „náhle objevuje další důvod neplatnosti výpovědi ze dne 8.10.1996, a to ten, že se žalobce porušení pracovní kázně odůvodňující podání této výpovědi vůbec neměl dopustit“.
Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. sleduje ochranu práv účastníka tak, aby z jeho pohledu nedošlo k tzv. „překvapivému rozhodnutí“. Postup podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunešení břemene tvrzení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Z obsahu spisu vyplývá, že otázkou, zda se žalobce dopustil porušování pracovní kázně, jimiž žalovaný odůvodnil dání předmětné výpovědi ze dne 8.10.1996, se zabýval na základě tvrzení žalovaného (obsažených především v jeho písemných vyjádřeních k žalobě a v odvolání ze dne 6.2.1997 a ze dne 1.10.1997) soud prvního stupně již ve svých rozsudcích ze dne 26.6.1997 č.j. 11 C 1/97-35 a ze dne 10.2.2000 č.j. 11 C 1/97-164. Jestliže odvolací soud (poté, co se na pokyn dovolacího soudu vypořádal s otázkou určitosti výpovědi) měl zato, že dosavadní tvrzení žalovaného (obsažená také v jeho písemném vyjádření ze dne 3.11.2004) jsou dostatečným podkladem pro posouzení věci i z pohledu jiného (od účastníkova názoru odlišného) právního názoru, nemůže skutečnost, že odvolací soud žalovaného opětovně nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. být vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důvodná není ani námitka žalovaného, že, jestliže odvolací soud hodnotil důkazy „v podstatě opačně, než tak činí soud prvního stupně“, měl přistoupit „k revizi, standardně vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení“, jinak že se napadeným rozhodnutím „dostává zcela do role soudu prvního stupně“.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.), neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Názor, na který dovolatel v této souvislosti poukazuje, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má ovšem místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 62, ročník 1968). U takových důkazních prostředků, kde je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, například u listin (§129 o.s.ř.), písemného znaleckého posudku (§127 odst. 1 o.s.ř.) nebo i u protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka před dožádaným soudem (§122 odst. 2 o.s.ř.), ovšem není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval.
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozsudku – hodnotil provedené důkazy způsobem, který těmto pravidlům neodporuje (zopakoval výslech svědků F. K., M. Š. a J. R. ke skutečnostech, za nichž mělo dojít k vytčenému porušování pracovní kázně ze strany žalobce, a k témuž doplnil dokazování výslechem Ing. J. J., M. J., M. V. a Ing. M. S.); proto lze skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, považovat za podložená (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 10.3.1967 žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce), naposledy od 1.7.1992 jako vedoucí hrázný na vodním díle H. Dopisem ze dne 16.8.1996 žalovaný sdělil žalobci, že „při kontrole dodržování pracovní doby pracovníků provozní údržby stř. L. a V. H. (provedené technickým zástupcem ředitele žalovaného J. R.) bylo zjištěno, že žalobce dne 1.8.1996 opustil předčasně pracoviště bez předchozího souhlasu nadřízeného“, a zároveň ho upozornil, že „při opakovaném porušení pracovní kázně bude postupovat dle §46 odst. f zák. práce a jeho pracovní poměr bude rozvázán výpovědí“. Dalším dopisem ze dne 12.9.1996 žalovaný sdělil žalobci, že „podle sdělení RŽP MÚ L. z 5.6.1996 bylo proti němu dne 23.5.1996 zahájeno přestupkové řízení ve věci pokácení 4 ks dřevin, rostoucích mimo les, bez povolení příslušného orgánu“ a že „podrobnějším přešetřením této záležitosti bylo zjištěno, že kácení uvedených dřevin nikterak nesouviselo s plněním pracovních povinností a jednalo se o soukromou nežádoucí aktivitu žalobce, za současného zneužití fondu pracovní doby, mechanizačních prostředků a práce zaměstnanců žalovaného, závod J. n. N.“; současně žalobce upozornil, že „takovéto jednání je neslučitelné s funkcí vedoucího hrázného a zakládá možnost výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f zák. práce“. Dne 8.10.1996 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a „neplnění povinností vedoucího pracovníka“. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že:
1. Žalobce ve funkci vedoucího hrázného „vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené“, takže „se nedaří trvale obsadit funkci pomocného hrázného nutnou pro bezpečné spravování vodního díla“. Poslední zaměstnanec zastávající tuto funkci - pan F. K. podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru „s poukazem na žalobcem vytvářené neúnosné podmínky k výkonu“ a „je již několikátým pracovníkem, který z místa pomocného hrázného na V. H. na takovéto poměry poukazuje“; „podle osobního rozhovoru se především jedná o snahu nezasvěcovat do pracovní problematiky, neexistující organizaci práce a nespolupráci“, což „dokládají i žalobcem psané denní záznamy, podle kterých pan F. K., ač mu byl žalobce povinen práci přidělovat a kontrolovat, nepracoval“, přičemž „v důsledku vzniklých prostojů se nejen prohlubuje zanedbanost vodního díla, ale dochází i ke zbytečným mzdovým nákladům“.
2. Toto „porušování §72 a 73 zákoníku práce“ navazuje na „dříve činěné pracovně právní akty“ („předčasné opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného – dopis zn. 43/10-3950/96 ze dne 16.8.1996 a zneužití fondu pracovní doby a prostředků organizace k práci pro sebe – dopis zn. 43/10-4343 ze dne 12.9.1996“).
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 8.10.1996, je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím rozsudku ze dne 13.4.2004 č.j. 21 Cdo 1411/2003-269, důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).
V případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce dané zaměstnanci pro porušení pracovní kázně musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána.
V projednávané věci žalovaný vymezil v dopise ze dne 8.10.1996 důvod výpovědi (uvedený v bodu 1.) takovým způsobem, že z něj nelze dovodit, jakým konkrétním jednáním (kdy a jakým skutkem, příp. skutky) se měl žalobce porušení pracovní kázně dopustit. Odvolací soud se proto – vázán právním názorem dovolací soudu vysloveným v rozsudku ze dne 13.4.2004 č.j. 21 Cdo 1411/2003-269 – pokusil neurčitost písemného projevu vůle žalovaného odstranit jeho výkladem ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. S jeho názorem, že „z okolností, za nichž zrušovací projev žalovaný učinil, bylo mezi účastníky zřejmé, proč (pro jaký skutek vymezený pod bodem 1.) byla výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 dána“, však dovolací soud nesouhlasí.
Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (zaměstnavatel) v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a závěr týkající se obdobné věci, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat „pravidlům slušnosti a občanského soužití“.
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru. Odvolací soud však ve svých úvahách opominul, že při výkladu projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 8.10.1996 žalobci (neplatnost výpovědi z pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době, kdy bylo její písemné vyhotovení doručeno žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat.
Odvolacímu soudu proto nelze přisvědčit, jestliže při objasňování obsahu výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 z hlediska skutečností uvedených v bodu 1., které žalovaného k tomuto rozvazovacímu projevu vůle vedly, vycházel zejména z vyjádření žalovaného a z toho, že v průběhu řízení „vyšlo najevo“, že v září 1996 „došlo k incidentu, při němž byl pan F. K. žalobcem slovně napaden, žalobce jej chytil pod krkem a vyhrožoval, že jej zabije“. Uvedená skutečnost ovšem z obsahu písemné výpovědi (z toho, že pan F. K. podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru „s poukazem na žalobcem vytvářené neúnosné podmínky k výkonu“) nevyplývá a nelze ji dovodit ani z okolností, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil. Za situace, kdy žalovaný dává výpověď dne ze 8.10.1996 – kromě jiného - proto, že „pan F. K. … podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru s poukazem na vámi vytvářené pracovní podmínky“, nelze tedy sdílet ani úvahu dovolatele, že jedním ze skutkových důvodů výpovědi byla vlastně skutečnost, že F. K. „byl dokonce na pracovišti hrubě urážen a fyzicky napaden“; i kdyby bylo možné sdílet názor, že uvedená skutečnost by jinak mohla zakládat důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, je nepochybné, že žalovaný, který „přesto postupoval způsobem pro žalobce příznivějším“, se o ní ve výpovědi ze dne 8.10.1996 nezmínil. Obdobně nelze dovolání přisvědčit ani v tom, že ve výpovědi je „výslovně zmíněno“, že „již předtím pan Š. požádal o přeložení“, a tudíž že „žalobce přesně věděl, co je mu v dané souvislosti vytýkáno“, neboť – jak uvedeno výše - pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (zaměstnavatel) v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil.
Proto je odůvodněn závěr, že ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného v souladu s výše zmíněnými interpretačními (výkladovými) pravidly není možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo (v bodu 1.) po skutkové stránce důvodem výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996; v této části jde tudíž o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst.1 písm. f) a §53 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně – jak správně uvedl odvolací soud - se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Protože v projednávané věci bod 1. výpovědi ze dne 8.10.1996 není určitý, a protože – jak uvedeno výše - soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušování pracovní kázně, nelze – bylo-li by možné vytýkat porušení pouze ve dvou případech - dovodit existenci soustavného méně závažného (výpověď nesprávně uvádí „opětovného“) porušování pracovní kázně.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že „v případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 nebyly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně“ a že proto „je výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 8.10.1996 neplatná“, je – byť založen na nepřiléhavých důvodech – věcně správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. ani jinou než dovolatelem tvrzenou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Zdeněk Novotný , v. r.
předseda senátu