ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1992.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1992/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. L. J., zastoupené advokátem, proti žalované pojišťovně, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 66/95 a 13 C 77/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2000 č.j. 25 Co 133/2000-68, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999 č.j. 13 C 77/99-44 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2000 č.j. 13 C 77/99-50 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.4.1994 sdělil předseda Správní rady okresní pojišťovny v H. řediteli žalované, že „Správní rada okresní pobočky pojišťovny v H.\" navrhuje odvolání ředitelky okresní pojišťovny z funkce „pro neschopnost spolupráce se zdravotnickými zařízeními, neschopnost spolupráce se správní radou a neutěšenou personální situaci na pobočce\". Dopisem ze dne 13.7.1994 ředitel žalované sdělil žalobkyni, že ji „dnem 15. července 1994 odvolává z funkce ředitelky Okresní pojišťovny H.\". Dopisem ze dne 18.10.1994 sdělila žalovaná žalobkyni, že „v návaznosti na zrušení\" jejího „pověření k řízení OP\", které „nabylo účinnosti dnem 29.9.1994\", jí „bylo nabídnuto podle §65/3 zákoníku práce další pracovní zařazení\", které odmítla; „v důsledku toho je dán výpovědní důvod podle §46/1, písmeno c) zákoníku práce, tj. pro nadbytečnost\", a pracovní poměr žalobkyně „skončí dnem 31.1.1995\".
Žalobkyně se domáhala určení, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994 je neplatná\" a že „pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nedopustila žádného závažného přestupku, který by mohl být podkladem k jejímu odvolání z funkce ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H.; „Správní rada OP podala návrh na její odvolání, který však sama nedokázala podložit přesvědčivými důkazy\". Odvolání z funkce ze dne 13.7.1994 dnem 15.7.1994 je podle jejího názoru neplatné a výpovědní důvod není dán i proto, že „listinu o odvolání z funkce\" převzala až dne 20.7.1994 a že nabídnutou funkci vedoucí ekonomického odboru neodmítla; pouze žádala, aby listiny předložené jí žalovanou (pracovní smlouva, jmenování do funkce, pracovní náplň a platový výměr) jí byly „ponechány alespoň do druhého dne nebo do konce pracovní doby k důkladnému pročtení a zvážení\".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28.12.1995 č.j. 12 C 66/95-28 žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobkyni povinnost „uhradit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 500,- Kč\". Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce odmítla funkci vedoucí ekonomického odboru, kterou jí žalovaná nabídla po odvolání z funkce ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H. Tato funkce byla žalobkyni „nabídnuta zcela řádně a ona ji pouze účelově nepřijala, evidentně ve snaze dosáhnout změny rozhodnutí o jejím odvolání z funkce ředitelky\". Žalobkyně „jednala způsobem, který nevzbuzoval pochybnosti o tom, že nechtěla tuto nabízenou funkci přijmout\"; „účelově totiž protahovala okamžik podpisu pracovní smlouvy s tím, že k tomuto potřebuje materiály dozorčí rady, pro podpis takovéto pracovní smlouvy zcela irelevantní\". Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru, která je „určitá a srozumitelná\", byla žalobkyni „dána řádně\" a že její pracovní poměr u žalované skončil dne 31.1.1995.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24.3.1998 č.j. 21 Co 580/96-40 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994 je neplatná\", a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 1.650,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 2.150,- Kč, vše „k rukám advokáta žalobkyně\". Odvolací soud vycházel ze zjištění, že zástupce ředitele Okresní pojišťovny žalované v H. dne 18.10.1994 dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, aniž by jí poskytl „jakoukoli lhůtu na prostudování předložených dokladů a zvážení celé záležitosti\". Podle názoru odvolacího soudu tak z dokazování provedeného soudem prvního stupně „v žádném případě nelze dovodit, že žalobkyně nabízenou práci po odvolání z funkce ředitelky okresní pobočky odmítla a není tudíž důvod pro aplikaci §65 odst. 3 zákoníku práce, neboť výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce nenastal, resp. žalovaná neprokázala, že by nastal\".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19.1.1999 č.j. 21 Cdo 1876/98-60 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu, je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen; soud prvního stupně o posuzované věci (která je věcí pracovní, v níž jedná a rozhoduje senát) rozhodl u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení §156 odst. 2 o.s.ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo. Mimo to dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že nerozhodl o celém předmětu řízení, a že rozhodl o žalobě na určení trvání pracovního poměru, uplatněném žalobkyní u jednání konaného dne 15.11.1995, aniž by tuto změnu žaloby usnesením připustil.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 4.5.1999 č.j. 13 C 77/99-11 zastavil řízení „v části, kde se žalobkyně domáhala určení neplatnosti návrhu Správní rady OP ze dne 19.4.1994 na odvolání z funkce ředitelky, a dále pokud se domáhala určení neplatnosti odvolání z funkce ředitelky OP dnem 15.7.1994\", a připustil změnu žaloby „spočívající v rozšíření žalobního návrhu o určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval do 31.1.1999\") rozsudkem ze dne 8.12.1999 č.j. 13 C 77/99-44, ve znění opravného usnesení ze dne 6.1.2000 č.j. 13 C 77/99-50 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994 je neplatná a že „pracovní poměr u žalované trval do 31.1.1999\"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 9.275,- Kč „k rukám zástupce žalobkyně\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce nastal výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť „z provedeného dokazování nevyplývá\", že by žalobkyně odmítla funkci vedoucí ekonomického odboru, která jí byla nabídnuta po jejím odvolání z funkce ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H. Vycházel přitom ze zjištění, že zástupce ředitele Okresní pojišťovny žalované v H. JUDr. M. C. dne 18.10.1994 předal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, „aniž by jí poskytl jakoukoliv lhůtu na prostudování předložených dokladů\" (návrhu pracovní smlouvy, platebního výměru, náplně práce a jmenování do funkce) „a zvážení celé záležitosti\". Protože následná výpověď z pracovního poměru ze dne 1.10.1998 daná žalobkyni žalovanou „v souladu s ustanovením §65 odst. 3 zák. práce a na základě §46 odst. 1 písm. c) zák. práce\" je podle názoru soudu prvního stupně platným právním úkonem, trval pracovní poměr žalobkyně u žalované „v souladu s tříměsíční výpovědní dobou dle §45 odst. 1 zákoníku práce\" do 31.1.1999.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.5.2000 č.j. 25 Co 133/2000-68 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.\" (tj. ve výroku o určení neplatnosti výpovědi) potvrdil, „ve výroku II.\" změnil tento rozsudek tak, že žalobu na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval do 31.1.1999, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „před okresním ani před krajským soudem\" a že „dovolání proti výroku I. tohoto rozsudku se připouští\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „20 minut poskytnutých žalovanou žalobkyni k prostudování pracovní smlouvy, platového výměru a pracovní náplně\" dne 18.10.1994, kdy byla žalobkyni po připomínkách z její strany učiněna nová nabídka funkce vedoucí ekonomického odboru (první nabídka učiněná dne 7.10.1994 „nebyla nabídkou řádnou\"), „jistě nelze považovat za dobu přiměřenou k řádnému seznámení se s těmito závažnými právními úkony\", neboť „žalované nebránilo nic v tom, aby žalobkyni poskytla k prostudování zmíněných listin lhůtu alespoň do konce pracovní doby\", o což žalobkyně - jak vyplývá z výpovědi svědka JUDr. C. - požádala. Pokud pak žalobkyně „bez řádného seznámení se s obsahem zmíněných listin neakceptovala okamžitě po předložení návrh žalované\", nelze v tomto jejím jednání podle názoru odvolacího soudu spatřovat odmítnutí nabízené práce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, a tedy „není dán ani výpovědní důvod ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) ZP\". Pokud jde o určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval do 31.1.1999, odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba v této části není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by na požadovaném určení existoval naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku připustil odvolací soud dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, za kterou „je považován vztah ustanovení §244 odst. 2 a 3 a §65 odst. 3 ZP\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podala žalovaná dovolání. Namítala, že v daném případě nelze za „rozhodující okolnost\" považovat pouze vzájemné jednání mezi žalobkyní a žalovanou dne 18.10.1994 a „zužovat materii tohoto sporu na otázku časového rozsahu k prostudování listin na 20 minut\". Podle jejího názoru „meritum věci a meritum skutku nespočívá v tomto jednání, ale je zde zcela patrné, že úsilí žalované o řešení pracovního zařazení žalobkyně trvalo delší dobu než 1 měsíc v totožné obsahové a věcné nabídce a zejména, že jednání žalobkyně nebylo motivováno její existenční pohnutkou nebo pohnutkou rozhodování v tom smyslu, zda má nebo nemá setrvat v organizaci žalované, ale v pohnutkách zcela odlišných a neslučitelných s předmětem tohoto sporu\". Dovolatelka přitom poukázala na okolnost, že funkce vedoucí ekonomického odboru byla žalobkyni nabídnuta již 30.9.1994 ústně a poté 7.10.1994 písemně, přičemž „nejméně do 13.10.1994\", kdy žalobkyně vznesla své připomínky „k formálním aspektům nabídky\", které „ve velice krátké době žalovaná odpovídajícím způsobem odstranila\", měla žalobkyně možnost seznámit se s touto nabídkou a řádně „v odpovídajícím rozsahu ke svým rozumovým schopnostem věc rozvážit, nehledě k tomu, že měla o této nabídce povědomost již delší dobu předtím\". Navíc šlo o funkci, kterou žalobkyně velmi dobře a podrobně znala, neboť dříve jako ředitelka Okresní pojišťovny žalované byla této funkci nadřízena, a „v neposlední řadě i sama žalobkyně určila lhůtu pro své zásadní stanovisko na 14.10.1994\"; nabízenou práci však nepřijala ani při osobním jednání dne 18.10.1994, ačkoli „všechny její podmínky vztahující se k nabízenému zaměstnání žalovaná splnila\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „v dotčených částech vždy ve výroku I. rozsudků\" zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., přezkou-mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně byla ke dni 9.12.1991 žalovanou jmenována do funkce „vedoucího Okresní pobočky Správy všeobecného zdravotního pojištění při ministerstvu zdravotnictví České republiky, se sídlem v H.\", později označené jako „ředitelka Okresní pojišťovny H.\". Dopisy žalované ze dne 13.7.1994 byla žalobkyně z této funkce ke dni 15.7.1994 odvolána a současně od 16.7.1994 „do doby ukončení výběrového řízení a jmenování nového ředitele\" pověřena řízením Okresní pojišťovny žalované v H. Dopisem ze dne 22.9.1994 žalovaná toto pověření žalobkyně - vzhledem k jejímu odmítavému stanovisku ze dne 9.8.1994 - ke dni 26.9.1994 zrušila. Dne 30.9.1994 byla žalobkyni ze strany žalované ústně učiněna nabídka jiné práce - funkce vedoucí ekonomického odboru, ohledně níž žalovaná dne 7.10.1994 předložila žalobkyni návrh dohody (pracovní smlouvy) o novém pracovním zařazení žalobkyně na funkci vedoucí ekonomického odboru, pracovní náplň a platový výměr spolu s návrhem výpovědi pro případ, že by žalobkyně nabízenou funkci odmítla; k vyjádření stanoviska k této nabídce žalovaná určila žalobkyni lhůtu do 14.10.1994. Námitky k předloženému návrhu dohody (pracovní smlouvy) vyjádřila žalobkyně dopisem ze dne 13.10.1994. Dne 18.10.1994 předložila žalovaná žalobkyni přepracovaný návrh dohody (pracovní smlouvy), pracovní náplň, platový výměr a na žádost žalobkyně i jmenování do funkce vedoucí ekonomického odboru Okresní pojišťovny žalované v H. ke dni 19.10.1994. Protože po prostudování uvedených dokumentů v rozsahu asi 20 minut žalovaná žádosti o další prodloužení lhůty k vyjádření konečného stanoviska nevyhověla, žalobkyně návrh dohody (pracovní smlouvy) nepřijala s odůvodněním, že jí nebyl dán čas k prostudování listin a že dosud neobdržela zprávu dozorčí rady Okresní pojišťovny žalované v H. z června 1994. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ze dne 18.10.1994, kterou jí poté žalovaná předložila, žalobkyně odmítla převzít.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 18.10.1994 platným právním úkonem, rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký význam má skutečnost, že žalobkyně při jednání s žalovanou dne 18.10.1994 nepřijala návrh dohody o jejím dalším pracovním zařazení u žalované.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena nebo jmenována jen se svým souhlasem (srov. §7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).
Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká.
Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce odvolán nebo se může funkce vzdát; odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. §65 odst. 2, věty první, druhou a třetí, zák. práce). Funkce zaměstnance zvoleného do funkce zaniká též uplynutím volebního období.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z citovaného ustanovení §65 odst. 3, věty první, zák. práce vyplývá, že uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí. Zákon v ustanovení §65 odst. 3, větě druhé, zák. práce předpokládá (stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci; jde tu o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kvalifikaci (nesmí se tedy jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou) a schopnostem (nesmí se jednat ani o práci, k níž zaměstnanec nemá předpoklady stanovené právními předpisy, nebo u níž nesplňuje požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro její výkon). Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. §65 odst. 3, větu třetí, zák. práce), že \"je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce\". Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (např. na základě výpovědi dané zaměstnanci pro \"fikci nadbytečnosti\" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno.
Dohoda o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, jejíž uzavření zákon předpokládá v případě, že zaměstnavatel má pro zaměstnance takovou práci, je právním úkonem (§240 odst. 1 zák. práce); vztahují se proto na ni společná ustanovení části páté, hlavy první zákoníku práce o právních úkonech (srov. §240 - §245 zák. práce), zvláště pak ustanovení §244 zák. práce o smlouvách (dohodách).
Podle ustanovení §244 odst. 1 zák. práce smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Podle ustanovení §244 odst. 2 zák. práce návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo; jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli. Podle ustanovení §244 odst. 3 zák. práce k uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo požaduje-li druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena.
Návrh smlouvy nemá časově neomezenou působnost. Souhlasí-li oblát s návrhem, musí jej přijmout ve lhůtě k tomu určené oferentem (to platí i tehdy, jednají-li účastníci přímo). Délku lhůty k přijetí návrhu na uzavření smlouvy zákon ponechává na vůli oferenta. Pro případ, že by oferent lhůtu k přijetí svého návrhu neurčil, je v ustanovení §244 odst. 2 větě druhé zák. práce stanoveno, že návrh je třeba přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo, nebo bez zbytečného odkladu, jednají-li účastníci jinak (písemně, dálnopisem, telefaxem apod.); přijetím návrhu \"bez zbytečného odkladu\" se rozumí přijetí v době, během níž oblát může s přihlédnutím k povaze a složitosti navrhované smlouvy - objektivně vzato - náležitě uvážit, jak bude na návrh reagovat. Jestliže oblát návrh smlouvy nepřijme včas, má se za to, že návrh smlouvy odmítá; není nutné, aby svůj nesouhlas s návrhem vůči oferentovi výslovně projevil. Učiní-li oblát opožděnou akceptaci nebo požaduje-li v obsahu smlouvy nějaké změny, považuje se tento projev vůle za nový návrh.
Z ustanovení §65 odst. 3, věty druhé a třetí, zák. práce vyplývá, že návrh dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci (má-li zaměstnavatel pro zaměstnance takovou práci) předkládá zaměstnavatel zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že k přijetí návrhu této dohody zákon zaměstnanci nestanoví žádnou lhůtu, je tuto lhůtu oprávněn určit zaměstnavatel podle ustanovení §244 odst. 2, věty první, zák. práce. Lhůtu k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, musí zaměstnavatel stanovit tak, aby tato lhůta odpovídala smyslu a účelu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce. Tím je především vytvoření podmínek pro to, aby v případech, kdy zaměstnavatel má pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce (který se funkce vzdal nebo jehož volební období uplynulo), jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, a kdy je zaměstnanec ochoten tuto práci vykonávat, došlo k dohodě o dalším pracovním zařazení zaměstnance na tuto práci, na základě níž by pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nadále pokračoval. Aby mohl být tento smysl a účel zákona naplněn, musí být lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určena zaměstnavatelem v délce, která zaměstnanci poskytuje přiměřenou dobu k rozhodnutí, jak bude na návrh dohody reagovat.
Přiměřenou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance je taková lhůta, která s ohledem na všechny okolnosti případu umožňuje zaměstnanci (a umožňovala by zpravidla každému jinému zaměstnanci nacházejícímu se na jeho místě), aby se s náležitou znalostí věci rozhodl o tom, zda návrh dohody přijme. Vzhledem k tomu, že pro takové rozhodnutí zaměstnance je především zapotřebí jeho znalost o podmínkách, za nichž by měl nabízenou práci vykonávat, je pro posouzení přiměřenosti lhůty určené zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance zejména významné, jaké informace o podmínkách výkonu nabízené jiné práce měl zaměstnanec v době, kdy mu došel návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení na tuto práci, a jaké další potřebné poznatky v tomto směru získal nebo měl možnost získat během lhůty určené mu zaměstnavatelem k přijetí návrhu. Nepřiměřeně krátkou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určenou zaměstnavatelem v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §65 odst. 3 zák. práce by byla lhůta, která by zaměstnanci objektivně neumožňovala opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež by byly objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat.
Je třeba též vzít v úvahu, že učinit zaměstnanci, který byl odvolán z funkce (který se funkce vzdal, nebo jehož volební období uplynulo), návrh na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení je povinností zaměstnavatele stanovenou zákonem; splnění této povinnosti je zároveň zákonným předpokladem pro rozvázání pracovního poměru zaměstnance výpovědí (odmítne-li zaměstnanec návrh dohody). Jednání, kterým zaměstnavatel plní svou povinnost navrhnout zaměstnanci uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení, přitom nemusí být vždy vedeno skutečným zájmem zaměstnavatele na tom, aby k uzavření takové dohody došlo (někdy může být záměr sledovaný zaměstnavatelem právě opačný). Stanovení nepřiměřeně krátké lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance (popřípadě neurčení této lhůty za situace, kdy zaměstnavatel a zaměstnanec jednají přímo a kdy je vzhledem k ustanovení §244 odst. 2, věty druhé, části věty před středníkem, zák. práce třeba, aby zaměstnanec návrh přijal ihned), motivované nezájmem zaměstnavatele o uzavření takové dohody, by bylo nutno kvalifikovat jako zneužívání práva zaměstnavatele určit zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody o jeho dalším pracovním zařazení, na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, roč. 2000).
Chce-li zaměstnanec na návrh dohody o jeho dalším pracovním zařazení přistoupit, musí jej - jak bylo uvedeno výše - přijmout ve lhůtě určené zaměstnavatelem v souladu se smyslem a účelem ustanovení §65 odst. 3 zák. práce. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody a není-li tento postup zaměstnavatele podle okolností případu zneužitím jeho práv na újmu zaměstnance, musí zaměstnanec návrh přijmout ihned, jednají-li zaměstnavatel a zaměstnanec přímo; jednají-li jinak, je třeba, aby zaměstnanec návrh dohody přijal bez zbytečného odkladu. Jestliže zaměstnanec návrh dohody o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, učiněný zaměstnavatelem nepřijme včas, tj. ve lhůtě určené zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody nebo - není-li tato lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel se zaměstnancem jedná přímo - ihned anebo - není-li lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel se zaměstnancem nejedná přímo - bez zbytečného odkladu, je třeba - jak vyplývá z výše uvedeného - mít za to, že návrh dohody odmítl, a to bez ohledu na to, zda svůj nesouhlas s návrhem dohody vůči zaměstnavateli též výslovně projevil. Odmítl-li zaměstnanec návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, odmítl tím takovou práci ve smyslu ustanovení §65 odst. 3, věty třetí, části věty před středníkem, zák. práce, a je proto dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že za odmítnutí jiné práce odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné pro něho vhodné práce nabídnuté mu zaměstnavatelem po jeho odvolání z funkce (vzdání se funkce nebo uplynutí volebního období) ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce je třeba považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom, že za situace, kdy účastníci jednají přímo a zaměstnavatel neurčí zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu, nepřijme návrh na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení ihned, pokud však - vzhledem k okolnostem případu - není požadavek okamžitého přijetí návrhu dohody v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §65 odst. 3 zák. práce pro zaměstnance nepřiměřeně tvrdý a není-li takový postup zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance.
V posuzovaném případě byla funkce vedoucí ekonomického odboru Okresní pojišťovny žalované v H. žalobkyni poprvé nabídnuta ústně dne 30.9.1994. Návrh dohody (pracovní smlouvy) o novém pracovním zařazení na funkci vedoucí ekonomického odboru, pracovní náplň a platový výměr pak žalovaná předložila žalobkyni nejprve dne 7.10.1994 a následně - po připomínkách žalobkyně ze dne 13.10.1994 - na jednání dne 18.10.1994. Protože obsah nabízeného druhu práce byl žalobkyni znám z výkonu předchozí funkce, v níž jako ředitelka Okresní pojišťovny žalované v H. byla vedoucímu ekonomického odboru nadřízena, je třeba s dovolatelkou souhlasit, že za tohoto stavu, nelze „zužovat materii\" sporu a považovat za „rozhodující okolnost\" pouze vzájemné jednání účastníků dne 18.10.1994. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem, které tomuto jednání předcházely, lze považovat časový prostor k přijetí návrhu dohody o novém pracovním zařazení za přiměřený, neboť při setkání účastníků pracovního poměru dne 18.10.1994 (jímž vyjednávání účastníků vlastně vrcholilo a z tohoto hlediska šlo o jednání závěrečné), byly znalosti žalobkyně o podmínkách výkonu nabízené práce k přijetí rozhodnutí o učiněném návrhu objektivně postačující. Nevyhovění žádosti o poskytnutí ještě dalšího časového prostoru proto za zjištěného stavu nemohlo být ani zneužitím výkonu práva žalovanou na újmu žalobkyně ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 1, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek, jakož i akcesorické usnesení soudu prvního stupně ze dne 6.1.2000 č.j. 13 C 77/99-50, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu