ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2029.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2029/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského č. 1, proti žalované Domovu Horizont, příspěvkové organizaci se sídlem v Kyjově, Strážovská č. 1096, IČ 46937145, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, určení vzniku a trvání pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 928/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007 č.j. 15 Co 355/2006-210, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Kratochvíly, advokáta se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.12.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v tom, že byly provedeny organizační změny spočívající ve „zjednodušení a snížení administrativní práce“, že „nařízením ředitele ze dne 9.12.1998 byla funkce žalobkyně jako administrativní pracovnice zrušena“; a že žalovaná nemá jinou práci, na kterou by ji mohla převést.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, aby bylo určeno, že mezi žalobkyní a žalovanou „došlo ode dne 1.1.1999 event. ode dne 1.2.1999 ke vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou“, aby byla žalované uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci „administrativní pracovnice č.f. 74306“ a platit jí za tuto práci plat dle platového tarifu ze dne 1.1.1999 ve výši 7760, - Kč měsíčně, a aby bylo žalované uloženo „za období ode dne 8.4.1999 do 31.1.2001“ zaplatit žalobkyni částku 178.480,- Kč jako náhradu platu ve výši průměrného výdělku za 22 měsíců a „k tomu 13. plat ve výši 1x 7.760,- Kč“, to vše s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 4.2.1991, a že dne 23.9.1998 obdržela výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny, která spočívala ve „zrušení pracovního místa sociální pracovnice, avšak žalobkyně byla zaměstnána jako administrativní pracovnice“. Dne 18.12.1998 obdržela další výpověď, kterou však považuje za neplatnou, neboť již běžela výpovědní doba z předchozí výpovědi a podle jejího názoru „není možno učinit právní úkon, který popírá úkon jiný, který není dosud účinný“. Žalobkyně dovozuje, že jednání žalované je zmatečné a nepřehledné, a není zřejmé, jakou vůli chtěla projevit. Žalobkyně byla v lednu 1999 v pracovní neschopnosti, v době od 1.2.1999 do 31.3.1999 jí žalovaná přidělovala práci, kterou vykonávala; v měsíci dubnu se žalobkyně domáhala dalšího zaměstnávání, byla však z prostor zaměstnavatele vykázána.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 31.1.2001 č.j. 4 C 728/99-81 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.304,10 Kč „k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Pavla Kratochvíly“. Dospěl k závěru, že žalobkyně neuplatnila žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.9.1998 v dvouměsíční prekluzívní lhůtě, a že proto došlo ke skončení pracovního poměru ke dni 31.12.1998. Výpověď ze dne 18.12.1998 považoval soud prvního stupně za nicotný právní úkon, neboť „jde v podstatě pouze o obdobu předchozí výpovědi“. Dovodil dále, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou ode dne 1.1.1999, neboť „skutečnosti, že žalobkyně je nyní bez pracovního poměru a obtížně si hledá práci, neprokazují souvislost se zákonným ustanovením §80 písm. c) o.s.ř.“. Protože žalobkyně neprokázala, že by mezi ní a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda, která by prokazovala vznik pracovního poměru na dobu neurčitou, a zároveň i přes poučení soudu nepředložila konkrétní listinné důkazy, které by prokazovaly, že „je zařazena od 1.1.1999 v platové tř. 7 a platovém stupni 8 ve výši 7.760,- Kč“, soud prvního stupně zamítl také návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalované přidělovat jí práci administrativní pracovnice a platit ji za tuto práci plat. V této souvislosti dospěl k závěru, že „pracovní poměr žalobkyně trval do 31.3.1999, kdy žalobkyně obdržela za vykonanou práci mzdu, která jí byla proplacena“. Požadavek na náhradu mzdy za období od 1.4.1999 do 31.1.2001 soud prvního stupně zamítl z důvodu nepřezkoumatelnosti žaloby, protože žalobkyně ani přes poučení soudu „řádně nesdělila základ pro způsob výpočtu částky 178.480,- Kč“, a proto, že „již dospěl k závěru, že pracovní vztah žalobkyně u žalované nově nevznikl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.3.2004 č.j. 15 Co 148/2001-105 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výpověď ze dne 23.9.1998 je platná, neboť žalobkyně nepodala žalobu o určení neplatnosti této výpovědi; výpovědní doba tak uplynula dnem 31.12.1998 a tímto dnem skončil pracovní poměr žalobkyně u žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že výpověď ze dne 18.12.1998 je řádným právním úkonem, neboť žalovaný tento úkon učinil v době, kdy byla žalobkyně dosud v pracovním poměru, a proto bude třeba zabývat se i formálními náležitostmi platnosti tohoto právního úkonu. Oproti závěru soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že naléhavý právní zájem na určení, že mezi účastníky došlo po dní 31.12.1998 ke vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou, plyne z povahy sporu. Odvolací soud rovněž vytknul soudu prvního stupně, že blíže neodůvodnil logický rozpor mezi skutkovým závěrem, že původní pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil na základě výpovědi ze dne 23.9.1998 dnem 31.12.1998, a závěrem, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trval do 31.3.1999. Protože rozsudek je v této části nepřezkoumatelný a protože žalobkyni je třeba vyzvat, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy ohledně tvrzeného vzniku pracovního poměru, byl napadený rozsudek zrušen.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 4 C 928/99-188 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 102.913,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Doležala. Dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen výpovědí z pracovního poměru ze dne 23.9.1998 ke dni 31.12.1998, neboť žalobkyně ani žalovaná nepodali ve lhůtě žalobu na určení neplatnosti předmětné výpovědi podle ustanovení §64 zák. práce. Výpověď ze dne 18.12.1998 je neplatná jednak proto, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, ačkoli podle zjištění soudu měla „volná místa, která umožňovala pracovní zařazení žalobkyně odpovídající její kvalifikaci“, ale především proto, že žalovaná zneužila výkonu práv a povinností ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, neboť „pokud s žalobkyní již byl platně ukončen pracovní poměr k datu 31.12.1998 předchozí výpovědí ze dne 23.9.1998, není možné ukončit pracovní poměr opětovně výpovědí s pozdějším datem 18.12.1998 ze zcela shodného výpovědního důvodu“. Soud prvního stupně zároveň dovodil, že s účinností od 1.1.1999 došlo mezi účastníky ke vzniku nového pracovněprávního vztahu na základě „ujednání obou účastníků a zároveň podpisem žalobkyně a její akceptací platného výměru učiněného v písemné formě s datem 1.1.1999, ze kterého vyplývá, že s účinností od 1.1.1999 bude žalobkyně pro žalovaného konat práci administrativní pracovnice, č. funkce 74306 s platem v platové tř. 7, platový stupeň 8, ve výši 7.760,- Kč měsíčně“ a s místem výkonu práce ÚSP Kyjov, Strážovská 1096. Žalobkyně práci fakticky vykonávala a žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že by pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, proto – jak dále soud prvního stupně dovozuje – počínaje dnem 8.4.1999 došlo u žalované k překážkám v práci na straně zaměstnavatele, jestliže žalobkyně byla z místa výkonu práce vykázána. Žalobkyně má tak podle názoru soudu prvního stupně nárok na přidělování práce a zároveň na náhradu mzdy za období od 8.4.1999 do 31.1.2001 ve výši 178.480,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2007 č.j. 15 Co 355/2006-210 změnil rozsudek prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že „mezi žalobkyní a žalovanou vznikl dnem nástupu do práce 1.1.1999 pracovní poměr na dobu neurčitou s místem výkonu práce Ústav sociální péče pro mládež se sídlem Kyjov, Strážovská 1096, s druhem práce administrativní pracovnice, číslo funkce 74306, se zařazením v platové tř. 7, v platném stupni 8, s měsíčním platem ve výši 7.760,- Kč“, na uložení „povinnosti žalovanému přidělovat žalobkyni ode dne vzniku pracovního poměru práci administrativní pracovnice číslo funkce 74306, včetně povinnosti platit žalobkyni za tuto práci plat dle platného platového výměru ze dne 1.1.1999 v platové třídě 7, platovém stupni 8, ve výši 7.760,- Kč“ a na uložení „povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni za období od 8.4.1999 do 31.1.2001 částku 178.480,- Kč s 12% úrokem od 1.2.2001 do zaplacení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem, že mezi účastníky došlo dnem 1. ledna 1999 k uzavření nového pracovního poměru na dobu neurčitou, neboť přidělování práce a předložení platového výměru žalobkyni nelze považovat za nabídku na uzavření nového pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný „měl za to, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.1998, je neplatná“, proto dal žalobkyni novou výpověď dne 18.12.1998. Předložil-li jí „následně platový výměr datovaný 1.1.1999 a pokud jí v průběhu měsíce února a března 1999 přiděloval práci, činil tak s úmyslem přidělovat práci žalobkyni do skončení výpovědní doby, tedy do 31.3.1999. Tento postup byl „reakcí na (mylnou) představu, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.1998 nebyla platná a nenastaly její účinky, a že původní pracovní poměr žalobkyně neskončil“. Odvolací soud proto uzavřel, že „za této situace nejde o způsobilý podklad pro závěr, že žalovaný projevil vůli uzavřít s žalobkyní novou pracovní smlouvu“, a že, „nebyl-li zde právní úkon ve smyslu ust. §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr, nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podstatou jejích námitek je názor, že odvolací soud na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně „nastolil, popřípadě přinejmenším neodstranil mylně nastolený logický rozpor mezi projevy vůle účastníků řízení při vlastním hodnocení důkazů a to bohužel na úkor žalobkyně“. Dovolatelka zejména namítá, že „ve své podstatě činí odvolací soud exkurs toliko do projevu vůle žalovaného“, a zcela opomněl projev vůle žalobkyně, která „podepisovala podle svého vnitřního přesvědčení de facto nikoliv platový výměr, ale novou pracovní smlouvu...s vědomím, že uzavírá nový pracovní poměr na dobu neurčitou“. Učinila tak bez jakýchkoli pochyb, „že by žalovaný dobu trvání pracovního poměru v této nové pracovní smlouvě označené jako platový výměr s datem 1.1.1999 jakkoli omezil“, popř. že by její „písemně založený pracovní poměr se všemi náležitostmi pracovní smlouvy měl skončit dne 31.3.1999“. Žalovaná projevila zřetelně svou vůli písemně „v platovém výměru se všemi náležitostmi písemné pracovní smlouvy“ a dotvrdila ji tím, že žalobkyni „přidělovala její dosavadní práci administrativní pracovnice a za tuto práci ji vyplácela odměnu dohodnutou v předmětném platovém výměru“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že „neměla v úmyslu uzavírat s žalobkyní nový pracovní poměr“, výpověď ze dne 18.12.1998 dala žalobkyni proto, že „si nebyla vědoma, zda je její úkon k ukončení pracovního poměru (ze dne 23.9.1998) perfektní“, a přidělovala proto žalobkyni práci do doby ukončení výpovědní lhůty ke dni 31.3.1999.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4.2.1991 (ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 17.9.1998) jako administrativní pracovnice. Dopisem ze dne 23.9.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce proto, že vzhledem ke zrušení funkce, kterou zastávala, se stala nadbytečnou; žalobu na neplatnost výpovědi podle ustanovení §64 zák. práce žalobkyně nepodala. Dopisem ze dne 18.12.1998 dala žalovaná žalobkyni jinak obsahově totožnou výpověď, jako byla předcházející výpověď ze dne 23.9.1998, s tím, že výpovědní doba „započne plynout od 1.1.1999 a skončí dnem 31.3.1999. Tímto dnem skončí Váš pracovní poměr v naší organizaci“. „Platovým výměrem“ ze dne 1.1.1999 je žalobkyně zařazena „s platností od 1.1.1999 do funkce 74306, platová třída 7, platový stupeň 8“; platový výměr nese „podpis a razítko organizace“, podpis u předtištěného údaje „vyřizuje:“ a podpis žalobkyně u předtištěného údaje „převzal:“. Žalobkyně byla v měsíci lednu 1999 práce neschopná, od 1.2.1999 jí žalovaná přidělovala práci do 31.3.1999, další výkon práce jí neumožnila. Rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 4 C 928/99-188 bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dopisem ze dne 18.12.1998 je neplatná; v této části rozsudek nabyl právní moci dne 17.6.2006.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou mělo dojít ode dne 1.1.1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.1999, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Protože v posuzovaném případě žalobkyně nenapadla výpověď ze dne 23.9.1998 způsobem uvedeným v ustanovení §64 zák. práce ve stanovené lhůtě, je nepochybné, že pracovní poměr účastníků, založený pracovní smlouvou ze dne 4.2.1991, skončil – v tom lze závěru odvolacího soudu přisvědčit – uplynutím výpovědní doby dnem 31.12.1998. Za tohoto stavu bylo pro posouzení věci významné, zda se účastníci dohodli na vzniku nového pracovního poměru od 1.1.1999, popřípadě, jaká byla od tohoto data povaha jejich vztahu. Východisko umožňující řešení této otázky se podává – jak odvolací soud uvádí – ze „zákonného rámce vztahujícího se k úpravě vzniku pracovního poměru“
Pracovní smlouva, jíž se zakládá pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§27 odst. 2 zák. práce), se zpravidla uzavírá písemně. Protože však nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být pracovní smlouva platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Pracovní smlouva je - jak již uvedeno - dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojen vznik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i smlouva pracovní sjednaná podle ustanovení §27 odst. 2 a §28 a násl. zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil platový výměr ze dne 1.1.1999, neboť tuto „novou pracovní smlouvu“ podepisovala „s vědomím, že uzavírá nový pracovní poměr na dobu neurčitou“. Za tohoto stavu je pro posouzení projednávané věci zejména podstatné, zda uvedená listina představuje souhlasný projev vůle účastníků, kterým se dohodli na vzniku nového pracovního poměru.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu mohou - tak, jak to žalobkyně namítá v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, podstatné je, co skutečně projevil. Při rozporu mezi vnitřní vůlí jednajícího a vůlí projevenou navenek totiž právo zpravidla přihlíží k vůli projevené, čímž chrání dobrou vůli toho, kdo takový projev vůle vnímal.
V projednávané věci z obsahu listiny ze dne 1.1.1999 vyplývá, že se jedná o projev vůle žalované, která jím s účinností od 1.1.1999 stanoví žalobkyni plat. Okolnost, že listina nese rovněž podpis žalobkyně, pouze znamená, že – jak je zde výslovně uvedeno – žalobkyně potvrzuje, že listinu „převzala“. Není zde tedy podkladu pro závěr, že jde o dvoustranný projev vůle účastníků – dohodu o výši mzdy, a už vůbec nelze dovozovat, že jde o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou. Uvádí-li dovolatelka, že „podepisovala podle svého vnitřního přesvědčení de facto nikoliv platový výměr, ale novou pracovní smlouvu“, pak pomíjí, že jevy psychického nitra člověka (vůle, vnitřní přesvědčení), které nejsou samy o sobě navenek zřejmé, mohou mít význam jen tehdy, jsou-li vyjádřeny navenek prostřednictvím projevu vůle tak, aby vůle byla seznatelná jiným subjektům (zpravidla jejich adresátům). Názor žalobkyně, že úsudek odvolacího soudu je v daném individuálním případě nesprávný, neboť nepřihlédl k jejímu „vnitřnímu přesvědčení“, s nímž platový výměr podepisovala, nelze sdílet - jinak řečeno – proto, že z hlediska závěru o obsahu projevené vůle totiž není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil.
Jestliže by měl projev vůle žalobkyně (její podpis na „platovém výměru“) znamenat – jak dovozuje - přijetí (akceptaci) návrhu na uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou, pak pomíjí, že předpokladem vzniku smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích je především podání návrhu (oferty), jako jednostranného projevu vůle navrhovatele (oferenta) adresovaného druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Z tohoto hlediska nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho „exkurs do projevu vůle žalovaného“, neboť za situace, kdy žalovaná vycházela z (nesprávné) představy, že probíhající pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 4.2.1991 skončí až na základě výpovědi ze dne 18.12.1998 dne 31.3.1999, nelze i z tohoto důvodu úspěšně dovozovat, že listina ze dne 1.1.1999 označená jako „platový výměr“ byla ofertou žalované žalobkyni navrhující od tohoto data uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou, neboť žalovaná v té době neměla pro takový postup sebemenší důvod.
Z výše uvedených důvodů nelze za tehdy daných okolností odvozovat projev vůle navrhnout uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou ani ze skutečnosti, že žalovaná přidělovala žalobkyni práci i po 1.1.1999, neboť úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka pracovního poměru učinit návrh na uzavření pracovního poměru je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají. Rozhodovací praxe již dříve dospěla k názoru (od něhož nemá dovolací soud důvodu se odchylovat a z něhož vycházel i odvolací soud), že, začala-li fyzická osoba pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr, jedná se o tzv. faktický pracovní poměr. Nelze-li byť i na jedné straně dovodit ani existenci mlčky projevené, ale dané vůle uzavřít pracovní smlouvu (dohodu), nemůže na základě faktického dočasného přidělování práce (za okolností uvedených shora) vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, který lze z tohoto důvodu ukončit jen bezformálně a jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 811/2005).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Pavel Kratochvíla osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu