ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2032.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2032/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Pravoslavné církevní obce Chomutov, církevní organizace se sídlem v Chomutově, Dukelská č. 1112/24, IČO 26521393, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Lounech, Poděbradova č. 751, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance a.s. se sídlem Praha 5, Radlická č. 333/150, IČO 0001350 a 2) CDV-2, LTD. se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, IČO 4434554, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 15, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1922/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 30 Co 220/2008-173, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 21.6.2001 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. jsou neplatnými právními úkony“ a že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Chomutov, katastrální území Chomutov I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční bankou, a.s., neexistuje“.
Okresní soud Praha - západ - poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2004, č. j. Nd 632/2004-42, věc vedenou Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 11 C 39/2001 přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Praha – západ a poté co usnesením ze dne 10. 5. 2005, č.j. 9 C 1922/2004-71, připustil, aby do řízení na straně žalovaného [do té doby žaloba směřovala pouze proti žalovanému 1)] jako další účastník přistoupil CDV-2, LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, IČ 4434554 [žalovaný 2)] - rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 9 C 1922/2004 - 99, zastavil řízení „ve vztahu k žalovanému 1)“, zamítl žalobu „na určení, že smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. jsou neplatnými právními úkony“, určil, že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Chomutov, katastrální území Chomutov I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční bankou, a.s., neexistuje“, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že „žalovaný 2) je jako právní nástupce IPB, a.s. zástavním věřitelem na základě zástavních smluv uzavřených se žalobcem jako zástavcem dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997“ a že „zástavní smlouvy jménem žalobce podepisoval jeho tehdejší duchovní správce L. M. S.“. Při posuzování platnosti zástavních smluv z ustanovení §28 odst. 2 Ústavy Pravoslavné církve dovodil, že, měl-li žalobce v době uzavření zástavních smluv kolektivní statutární orgán, k platnému písemnému právnímu úkonu jeho jménem bylo třeba podpisů obou jeho členů, tj. duchovního správce i předsedy sboru starších. Protože ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. „není v daném případě aplikovatelné, neboť upravuje jednání zákonných zástupců právnické osoby a nikoliv jednání statutárního orgánu žalobce“, a protože „ani jeden z předpokladů dobré víry právního předchůdce žalovaného 2) nemůže být v daném případě splněn, neboť uzavření zástavních smluv zjevně výrazně vybočuje ze základního poslání církví a náboženských společností“, uzavřel, že zástavní smlouvy jsou neplatné „dle §39 obč. zák. z důvodu nedostatku osoby oprávněné jménem žalobce k jejich uzavření“ a že „zástavní právo, na základě nich zřízené a do katastru nemovitostí vložené, neexistuje“.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 30 Co 20/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ (ve výroku o určení, že zástavní právo „neexistuje“) změnil tak, že „žalobu na určení, že zástavní právo vložené na nemovitostech zapsaných na LV č. 1609 pro obec Chomutov, katastrální území Chomutov I, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. neexistuje“, zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.225,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obě zástavní smlouvy jsou z důvodu nedostatku osoby oprávněné jednat jménem žalobce k jejich uzavření podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné. V řízení však bylo „zcela nepochybně“ prokázáno, že předmět zástavy (nemovitosti popsané ve výroku jeho rozhodnutí) byl zástavnímu věřiteli předán a zástavní věřitel je převzal v dobré víře, že je zástavce oprávněn věci zastavit, a proto „v souladu s ust. §151d občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření zástavních smluv, tedy ve znění platném do 31. 12. 2000, pak zástavní právo vzniklo“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 2059/2006-140, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěr odvolacího soudu o vzniku zástavního práva v dané věci posoudil jako předčasný, neboť se odvolací soud nezabýval posouzením důsledků mezi účastníky nesporného excesu při zastupování žalobce při uzavírání sporných zástavních smluv ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 30 Co 220/2008-173, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobu na určení, že zástavní právo vložené na nemovitostech zapsaných na LV č. 1609 pro obec Chomutov a katastrální území Chomutov I na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. neexistuje“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.167,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.850,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Vyšel z toho, že žalovaný 2), „respektive jeho právní předchůdce“, nemohl vědět o tom, že při právním úkonu, činěném za žalobce (uzavření zástavních smluv), jde o „exces“, že se právní předchůdce žalovaného 2) před uzavřením zástavních smluv všemi možnými prostředky snažil ověřit oprávnění tehdejšího duchovního správce Pravoslavné církve obce v Chomutově jednat za žalobce, že, mohla-li podle zákona církev vlastnit nemovitý majetek, byla pochopitelně oprávněna – tak jako každý jiný vlastník nemovitostí – s nemovitostmi nakládat, to znamená je například zastavit, a že, „i když předmět činnosti žalobce je zcela specifický, je nesporné, že „L. M. S. jednal při excesu v návaznosti na předmět činnosti právnické osoby, když vykonával vlastnické právo této osoby“. Vzhledem k tomu, že tak byly splněny obě kumulativní podmínky, uvedené v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., uzavřel, že „i když došlo ze strany L. M. S. při uzavření zástavních smluv k excesu, je žalobce tímto jednáním vázán“ a že zástavní právo na nemovitostech, zapsaných na LV č. 1609 pro katastrální území Chomutov I na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou a.s., vzniklo. Dodal, že „pouze na okraj je třeba zdůraznit, že rozhodnutí v této věci je již bezpředmětné, neboť pohledávka, která měla být zástavními smlouvami zajištěna, podle shodného tvrzení obou účastníků řízení již zanikla“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 20. 1. 1993 byla registrována Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku ve znění ke dni 11. 1. 1993, z jejíhož ustanovení §28 odst. 1 a 2 vyplývá, že právní subjektivitu má mimo jiné církevní obec, kterou zastupuje duchovní správce s předsedou sboru starších; „dotazem na jmenovaném ministerstvu by právní předchůdce žalovaného, pokud by jednal s odbornou péčí, tuto zásadní informaci obdržel“. Předmětem činnosti církví i náboženských společností, tj. i žalobce, „zcela jistě není podnikání či jiná výdělečná činnost v realitách“ a „na daný případ nelze aplikovat ust. §20 odst. 2 občanského zákoníku, protože uzavření zástavních smluv zjevně výrazně vybočilo ze základního poslání žalobce a s předmětem jeho činnosti nesouviselo“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť v projednávané věci byly splněny obě kumulativní podmínky obsažené v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že jím označené nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem (že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Chomutov, katastrální území Chomutov I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční bankou, a.s., neexistuje“). Naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. dovozuje zejména z toho, že zástavní právo je u uvedených nemovitostí vyznačeno v katastru nemovitostí a že v případě vyhovění žalobě by dosáhl toho, že vyznačení zástavního práva bude odstraněno. Soudy v projednávané věci vycházely ze závěru, že uvedený naléhavý právní zájem je dán.
Podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. 1. 2002, zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky.
Závěr o tom, že konkrétní nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, může vyplývat jak z toho, že nemovitosti nikdy zástavním právem zatíženy nebyly (že zástavní právo nevzniklo), tak z toho, že zástavní právo již vzniklé zaniklo.
Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud učinil mimo jiné závěr, že pohledávka, která měla být zástavními smlouvami zajištěna, již zanikla; tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybňuje. Zjištění, že pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, zanikla, zároveň znamená, že ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. a) obč. zák. zaniklo i zástavní právo. Protože podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a protože odvolací soud dospěl k závěru o zániku pohledávky zajištěné zástavním právem, o něž v projednávané věci jde, je nesprávný další závěr odvolacího soudu, že nemovitosti žalobcem označené jsou nadále zástavním právem zatíženy, který jej vedl k zamítnutí žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu