ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2053.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2053/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. C. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 2.336.384,- Kč s příslušenstvím postižením obchodního podílu povinného, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3214/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2003 č.j. 10 Co 360/2003-63, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. října 2002 č.j. 50 E 3214/2001-44 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 27.11.2001 č.j. 50 E 3214/2001-20 nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29.11.1999 č.j. 12 C 137/95-165 \"ve spojení s doplňujícím rozsudkem\" Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24.2.2000 č.j. 12 C 137/95-179 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000 č.j. 11 Co 531/2000-193 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.336.384,- Kč s 16% úrokem od 27.1.1996 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 186.912,- Kč výkon rozhodnutí postižením \"jiných majetkových práv povinného, kterou má povinný za poddlužníkem, a to společností V. T., spol. s r.o.\", a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 56.793,- Kč.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.8.2002 č.j. 10 Co 754/2002-35 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že \"původní věřitelkou povinného\" byla na základě k výkonu navržených rozhodnutí V. M. a že oprávněná prokazovala svou legitimaci k podání návrhu na výkon těchto rozhodnutí fotokopiemi smluv o postoupení pohledávek, z nichž \"vyplývá, že byly uzavřeny mezi V. M. na jedné straně a L. P. na straně druhé dne 17.11.2000 ve smyslu §524 OZ a mezi L. P. a současnou oprávněnou dne 5.9.2001 rovněž ve smyslu §524 OZ\". Uvedené fotokopie smluv o postoupení pohledávek však nedokládají přechod práva z V. M. na oprávněnou způsobem uvedeným v ustanovení §256 odst.1 a 2 o.s.ř., neboť se jedná o \"soukromé listiny\", předložené fotokopie nejsou ověřené a \"stejně tak nejsou ověřené ani podpisy všech zúčastněných\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval oprávněnou k předložení takových listin, které prokazují přechod práva z původní věřitelky V. M. způsobem uvedeným v ustanovení §256 odst.2 o.s.ř.
Okresní soud v Novém Jičíně poté usnesením ze dne 29.10.2002 č.j. 50 E 3214/2001-44 nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29.11.1999 č.j. 12 C 137/95-165 \"ve spojení s doplňujícím rozsudkem\" Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24.2.2000 č.j. 12 C 137/95-179 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000 č.j. 11 Co 531/2000-193 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.336.384,- Kč s 16% úrokem od 27.1.1996 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 186.912,- Kč výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu povinného v \"obchodní společnosti V. T., spol. s r.o. \" a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 56.793,- Kč.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.3.2003 č.j. 10 Co 360/2003-63 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.711,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná listinami, \"byť by okresnímu soudu byly dodány ve formě opisu a jsou listinami soukromými\", ve smyslu ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. prokázala přechod práva, neboť shoda opisu listin s originálem je ověřena notářem, ověřeny jsou i podpisy postupitelů a postupníků a podle obsahu listin došlo k postoupení pohledávky V. M. vůči povinnému a jeho manželce \"po vydání obou rozsudků Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Praze, avšak ještě před nařízením výkonu rozhodnutí\". Protože byly splněny i další předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí v souladu se zákonem. Námitku povinného, že \"dohodou o narovnání dne 22.11.2000 závazek V. M. zanikl\", a důkazy k tomu nabízené, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"mohou sloužit pouze jako obrana povinného proti nařízenému výkonu rozhodnutí v rámci procesního úkonu - návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst.1 písm.g) o.s.ř.\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá v první řadě, že podle rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 29.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněného pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, musí mít listina prokazující přechod práva ve smyslu ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. povahu veřejné listiny ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř. Ověřování podpisů, které provádějí podle zákona č. 41/1993 Sb. některé obecní úřady, však povahu veřejné listiny nemají; obecní úřad není státním orgánem (a to ani tehdy, když jedná v přenesené působnosti podle ustanovení §61 zákona č. 128/2000 Sb.) a ověřování podpisů ani do přenesené působnosti obcí nepatří. Názor, podle kterého požadavku na ověření podpisu na listině vyhovuje jeho legalizace podle zákona č. 41/1993 Sb., překračuje podle názoru povinného \"rámec extenzivního výkladu\". Ověření podpisu L. P. na listině datované dnem 5.9.2001 navíc neodpovídá požadavku ustanovení §4 odst.3 písm.c) zákona č. 41/1993 Sb., podle něhož ověřovací doložka musí obsahovat \"konstatování, že fyzická osoba listinu vlastnoručně před pověřeným pracovníkem podepsala nebo že uznala podpis na listině za vlastní, neboť ověřovací doložka obsahuje obě tyto alternativy a pouhé zatržení jedné z nich dostatečně neprokazuje, která z těchto alternativ platí\". Za veřejnou listinu ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř. nelze považovat podle názoru povinného ani ověření podpisu provedené notářem JUDr. H. Podle ustanovení §74 odst.2 písm.c) zákona č. 358/1992 Sb. musí ověřovací doložka obsahovat údaj, jak byla zjištěna totožnost žadatele, avšak ověřovací doložky notáře JUDr. H. takový údaj neobsahují, neboť je v nich uvedeno jen to, že \"totožnost byla prokázána zákonným způsobem\", zatímco je zapotřebí, aby v nich byl uveden \"konkrétní způsob, jak totožnost žadatele byla zjištěna\". Povinný dále namítá, že soud musí i v případě, kdy byl doložen přechod práva listinou, na níž byly podpisy řádně ověřeny, zkoumat, zda tyto listiny přechod práva skutečně prokazují. V posuzovaném případě samotné znění listin (především smlouvy o postoupení pohledávek datované dnem 17.11.2000) dokládá, že byly vyhotoveny až po \"vypracování a zažurnalizování\" rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000 č.j. 11 Co 531/2000-193, tedy nejdříve v lednu 2001. Protože vymáhaná pohledávka zanikla již dnem 22.11.2000, kdy byla uzavřena dohoda o narovnání mezi V. M. na straně jedné a povinným a jeho manželkou na straně druhé, pohledávka již v době uzavření první ze smluv o postoupení pohledávky neexistovala a obě tyto smlouvy jsou podle ustanovení §37 odst.2 občanského zákoníku neplatné. I když soud před nařízením výkonu rozhodnutí dokazování zásadně neprovádí, není v případě aplikace ustanovení §256 odst.1 o.s.ř. podle povinného možné \"pominout okolnosti, které takový přechod zpochybňují nebo vylučují\", zejména když ověřovací doložky na smlouvách prokazují jen to, že účastníci smluv prohlásili, že jejich podpis na smlouvách je jejich vlastní, ale neprokazují, že jejich \"prohlášení je pravdivé\". Za správný nepovažuje povinný ani závěr odvolacího soudu, podle kterého námitka, že vymáhaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením první z předložených smluv o postoupení pohledávky, může být projednána jen jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.g) o.s.ř. I když uvedený závěr lze \"obecně přijmout\", neplatí tehdy, jestliže \"zaniklé právo je předmětem dalších právních úkonů, z nichž se vyvozuje jeho přechod na subjekt odlišný od subjektu uvedeného v exekučním titulu a tyto právní úkony jsou proto neplatné\", neboť \"z toho musí soud vyvodit důsledky již při zkoumání předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí z hlediska ustanovení §256 odst.1 a 2 o.s.ř.\". Přípustnost dovolání povinný dovozuje z ustanovení §238a odst.1 písm.c) o.s.ř. \"ve spojení\" s ustanovením §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť ve věci bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou soudů a napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Pro případ, že by dovolací soud \"dovolání připustil\", uvedla, že přechod práva na oprávněnou byl řádně prokázán, neboť soudní praxe dovozuje, že požadavku na ověření podpisu na listině vyhovuje jeho legalizace podle zákona č. 41/1993 Sb. a ověřovací doložka notáře JUDr. J. H. obsahující text, že \"totožnost byla prokázána zákonným způsobem\", je dostatečně srozumitelná, určitá a vyhovuje požadavkům ustanovení §74 odst.2 písm.c) zákona č. 358/1992 Sb., a že námitku povinného o \"neexistenci vymáhané pohledávky\" lze řešit jen v rámci řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Povinný napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 29.10.2002 č.j. 50 E 3214/2001-44 rozhodl stejně jako v usnesení ze dne 27.11.2001 č.j. 50 E 3214/2001-20, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 29.8.2002 č.j. 10 Co 754/2002-35 zrušeno (v obou případech návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl). Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Oprávněná se v projednávané věci domáhala nařízení výkonu rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29.11.1999 č.j. 12 C 137/95-165 \"ve spojení s doplňujícím rozsudkem\" Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24.2.2000 č.j. 12 C 137/95-179 a ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000 č.j. 11 Co 531/2000-193 s tím, že právo z těchto rozhodnutí na ni přešlo z původní věřitelky povinného V. M. na základě smluv o postoupení pohledávky datovaných dnem 17.11.2000 a dnem 5.9.2001, na nichž bylo Obecním úřadem v M., notářem JUDr. J. H. a notářem JUDr. M. V. ověřeno, že účastníci těchto smluv uznali své podpisy nacházející se na smlouvách za své vlastní. Povinný za řízení tvrdil, že vymáhaná pohledávka zanikla podle dohody o narovnání, uzavřené mezi V. M. na straně jedné a povinným a jeho manželkou na straně druhé dne 22.11.2000, a že smlouva o postoupení pohledávky datovaná dnem 17.11.2000 je neplatná, neboť byla ve skutečnosti uzavřena nejdříve v lednu 2001 a bylo jí převáděno již zaniklé právo.
Za této situace řešil odvolací soud mimo jiné právní otázky, zda legalizace provedená Obecním úřadem v M. je způsobilá prokázat ve smyslu ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. přechod práva, jaký má význam pro rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí tvrzení povinného, podle kterého vymáhané právo zaniklo ještě dříve, než nastal přechod práva na jiného, a zda legalizace provedená notářem JUDr. J. H. obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §74 odst.2 zákona č. 358/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že první dvě z uvedených právních otázek nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a že třetí právní otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí; uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů, uvedených v ustanovení §274 o.s.ř.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Okolnost, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného.
Domáhá-li se nařízení výkonu rozhodnutí (jiného titulu) jiná osoba, než která je v něm označena jako oprávněná, nebo směřuje-li návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (jiného titulu) proti jiné osobě, než která je v něm označena jako povinná, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí (jiného titulu) [srov. §256 odst.1 o.s.ř.]. Přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (§256 odst.2 o.s.ř.).
O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (jiného titulu) soud rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání a bez slyšení povinného; případným slyšením povinného nesmí být zmařen účel výkonu rozhodnutí (srov. §253 o.s.ř.). O tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladů uvedených v ustanovení §256 o.s.ř.), se neprovádí dokazování. Splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (jiného titulu) je povinen prokázat soudu oprávněný; prokazuje-li oprávněný přechod práva nebo povinnosti písemnou smlouvou nebo jiným písemným právním úkonem, činí soud potřebné závěry jen ze samotné smlouvy nebo jiného právního úkonu (z listiny, v níž jsou obsaženy), popřípadě též z dalších listin, které oprávněný soudu předložil nebo které jsou soudu známy z obsahu spisu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003 sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, které bylo uveřejněno pod č. 165 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
V soudní praxi nebyly a nejsou žádné pochybnosti o tom, že přechod povinnosti nebo práva lze ve smyslu ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. prokázat nejen listinou vydanou státním orgánem nebo notářem, ale i takovou listinou (\"soukromou\" listinou), která byla státním orgánem nebo notářem jen ověřena, přičemž postačuje, aby byl na takové listině ověřen podpis osob, které ji vystavily.
S názorem dovolatele, že požadavkům ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. nevyhovuje ověření podpisu (legalizace) provedené obecním úřadem podle zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů, nelze souhlasit.
Účelem (smyslem) legalizace prováděné obecními úřady a dalšími orgány obcí uvedenými v ustanovení §1 odst.1 a 2 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů je - obdobně jako u legalizací notáře podle ustanovení §74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů - ověřování, že fyzická osoba v přítomnosti pověřeného zaměstnance obecního úřadu nebo jiného orgánu listinu vlastnoručně podepsala nebo že podpis na listině již uvedený před ním uznala za vlastní (§4 odst.1 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů). I když obecní úřad je orgánem obce, nelze pominout, že ho stát zákonem pověřil výkonem legalizace, že zákonem upravil jeho činnost při provádění legalizací a že zákon (§8a zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů) ve vztahu k obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, Magistrátu hlavního města Prahy a magistrátům měst Brna, Ostravy a Plzně výslovně prohlásil tuto činnost za výkon přenesené působnosti (za výkon státní správy). Vzhledem k tomu, že prováděním legalizací naplňují obecní úřady a další orgány obce uvedené v ustanovení §1 odst.1 a 2 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů úkoly státu (státních orgánů) a že tu není žádný důvod k tomu, aby těmto legalizacím byl v řízení o výkon rozhodnutí - v rozporu s potřebou právní jistoty osob, které o ni požádaly - přisuzován jiný (menší) význam než legalizacím prováděným notáři, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že požadavkům ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. na prokázání přechodu práva nebo povinnosti při nařizování nebo provedení výkonu rozhodnutí vyhovuje rovněž listina, na níž byl ověřen podpis obecním úřadem nebo jiným orgánem obce uvedeným v zákoně č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů, jestliže ověřovací doložka uvedená na listině obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení 4 odst.3 tohoto zákona.
Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že legalizace provedená notářem JUDr. J. H. na smlouvách o postoupení pohledávky opatřených datem 17.11.2000 a datem 5.9.2001 neodpovídá zákonu.
V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je jako správný přijímán závěr, že podpisy uvedené na listině nelze považovat za ověřené ve smyslu ustanovení zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je-li listina opatřena ověřovací doložkou notáře, která neobsahuje náležitosti předepsané ustanovením §74 odst. 2 tohoto zákona, a že takovou listinou nelze prokázat přechod práva nebo povinnosti podle ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Jednou z náležitostí, které musí obsahovat ověřovací doložka vyznačovaná při legalizaci prováděné notářem, je údaj, jak byla zjištěna totožnost žadatele (srov. §74 odst.2 písm.c) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů). Pro zjištění totožnosti žadatele platí - jak se uvádí v ustanovení §74 odst.1 větě druhé zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů - §64 tohoto zákona; podle tohoto ustanovení nezná-li notář účastníky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti.
V posuzovaném případě bylo v ověřovací doložce notáře JUDr. J. H. vyznačené na smlouvách o postoupení pohledávky datovaných dnem 17.11.2000 a dnem 5.9.2001 při ověření podpisů L. P. a J. F. uvedeno, že jejich totožnost byla prokázána \"zákonným způsobem\". S ohledem na znění ustanovení §74 odst.2 písm.c) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů však takovýto údaj o prokázání totožnosti žadatelů nemůže být dostačující. Uvedené ustanovení totiž - jak plyne z jeho znění - předpokládá, že v ověřovací doložce nemůže být uvedeno jen to, že totožnost žadatele byla notáři prokázána \"předepsaným\" či \"zákonným\" způsobem, ale že musí obsahovat výslovné označení způsobu, jak notář zjistil totožnost žadatele, tj. že v ní musí být výslovně uveden některý ze způsobů, kterým se podle ustanovení §64 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů prokazuje totožnost a kterým z nich byla při ověřování pravosti podpisu notáři totožnost žadatele skutečně prokázána. Nestalo-li se tak (jak tomu bylo v posuzovaném případě), nelze dovozovat, že by byly splněny požadavky stanovené zákonem pro legalizaci notáře a že by listina opatřená takto vadnou ověřovací doložkou prokazovala přechod práva nebo povinnosti ve smyslu ustanovení §256 odst.2 o.s.ř.
Výhrady dovolatele vůči způsobu ověření podpisu L. P., uvedenému na smlouvě o postoupení pohledávky datované dnem 5.9.2001, nejsou opodstatněné.
Podle ustanovení §4 odst.3 písm.c) zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů se legalizace vyznačí na listině formou ověřovací doložky, která obsahuje konstatování, že fyzická osoba listinu vlastnoručně před pověřeným pracovníkem podepsala, nebo že uznala podpis na listině za vlastní.
V posuzovaném případě bylo v ověřovací doložce vyznačené Obecním úřadem v M. na smlouvě o postoupení pohledávky datované dnem 5.9.2001 uvedeno, že L. P. uznal svůj podpis za vlastní zatržením, že z možných dvou forem legalizace platí tato alternativa. Uvedeným způsobem bylo podle názoru dovolacího soudu jednoznačně v ověřovací doložce vyjádřeno, že L. P. listinu před pověřeným zaměstnancem Obecního úřadu v M. vlastnoručně nepodepsal, ale že uznal za vlastní podpis, který se na listině již nacházel, a požadavku ustanovení §4 odst.3 písm.c) zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů tak bylo určitým a srozumitelným způsobem vyhověno.
Námitka dovolatele, podle které odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, když při posuzování, zda byl prokázán přechod práva na oprávněnou, \"pominul okolnosti\", které takový přechod zpochybňují (především podle smlouvy o postoupení pohledávky datované dnem 17.11.2000), není důvodná.
Zkoumá-li soud při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, zda došlo k přechodu práva nebo povinnosti podle ustanovení §256 odst.1 o.s.ř. na základě písemné smlouvy, vychází přitom - jak uvedeno již výše - jen ze samotné smlouvy (z listiny, v níž je obsažena), popřípadě též z dalších listin, které oprávněný soudu předložil nebo které jsou soudu známy z obsahu spisu. Dovolatel dovozuje, že smlouva o postoupení pohledávky datovaná dnem 17.11.2000 byla ve skutečnosti uzavřena později (nejdříve v lednu 2001), což podle jeho názoru vyplývá z toho, že ve smlouvě je uvedeno číslo jednací rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000, ačkoliv nebyl v době \"údajného\" uzavření smlouvy ještě \"vypracován a zažurnalizován\". I když této úvaze (za předpokladu, že údaje povinného jsou pravdivé) nelze upřít jisté opodstatnění, povinný pomíjí, že ze samotné smlouvy o postoupení pohledávky (z listiny, v níž je obsažena) žádné zjištění v tomto směru nevyplývá a že žádné další listiny, které by byly soudům známy při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, o tom nic jednoznačného nevypovídají. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že by při posuzování přechodu práva z rozhodnutí navržených k výkonu nepostupoval v souladu se zákonem.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud - jak uvedeno již výše - nezabývá tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. Tvrdí-li povinný, že vymáhaná povinnost již zanikla, může tuto obranu proti výkonu rozhodnutí (jiného titulu) uplatnit jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.g) o.s.ř.
V projednávané věci povinný tvrdí, že oprávněnou vymáhaná pohledávka byla na základě dohody, uzavřené mezi V. M. na straně jedné a povinným a jeho manželkou na straně druhé dne 22.11.2000, předmětem narovnání. Vzhledem k tomu, že narovnání je právním důvodem zániku závazku (srov. §585 a násl. občanského zákoníku), odvolací soud správně dovodil, že touto otázkou se nemůže při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zabývat. Uvedené platí i tehdy, jestliže vymáhané právo skutečně zaniklo a bylo \"předmětem dalších právních úkonů, z nichž se vyvozuje jeho přechod na subjekt odlišný od subjektu uvedeného v exekučním titulu\"; povinnému i v tomto případě náleží - bez ohledu na to, jak byla při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí posouzena otázka přechodu práva ve smyslu ustanovení §256 o.s.ř. - obrana formou návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.g) o.s.ř., neboť významné (podstatné) v tomto směru je, zda vymáhané právo zaniklo, a tuto okolnost při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nelze brát v úvahu.
Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustálené judikatury soudů usnesení soudu prvního stupně, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, má povahu usnesení, kterým se vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval; písemné vyhotovení takového usnesení nemusí obsahovat odůvodnění. Jestliže se však povinný k věci vyjádří ještě před nařízením výkonu rozhodnutí a namítá, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí nejsou splněny, je povinností soudu prvního stupně se s jeho argumenty vypořádat a rozhodnutí odůvodnit, i když návrhu oprávněného bylo zcela vyhověno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 635/96, které bylo uveřejněno pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě povinný za řízení namítal, že nejsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, a odvolací soud k odvolání povinného usnesením ze dne 29.8.2002 č.j. 10 Co 754/2002-35 původní usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.11.2001 č.j. 50 E 3214/2001-20 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodoval-li soud prvního stupně poté znovu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, bylo jeho povinností své usnesení odůvodnit a vypořádat se s obranou povinného; soud prvního stupně to však neučinil a jeho usnesení ze dne 29.10.2002 č.j. 50 E 3214/2001-44 odůvodnění neobsahuje.
Vzhledem k tomu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 29.10.2002 č.j. 50 E 3214/2001-44 nebylo možné pro nedostatek důvodů přezkoumat, měl je odvolací soud podle ustanovení §221 odst.1 písm.c) o.s.ř. zrušit a věc mu podle ustanovení §221 odst.2 písm.a) o.s.ř. vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud však tímto způsobem nepostupoval, a proto je napadené usnesení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně - ještě dříve, než o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí znovu rozhodne - oprávněnou vyzve, aby tvrzený přechod práva doložil listinou, která bude odpovídat požadavkům ustanovení §256 odst.2 o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1073/96, které bylo uveřejněno pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nové rozhodnutí pak neopomene zdůvodnit, a to i tehdy, kdyby návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu