ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2111.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2111/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. K., zastoupené advokátkou, o 80.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 29/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2006 č.j. 16 Co 153/2006-239, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku o nákladech řízení se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 80.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná u něj pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.7.1995 jako prodavačka, a že dne 1.8.1995 podepsala dohodu o hmotné odpovědnosti „za majetek v soukromém vlastnictví“, která se týkala „prodejny na ulici, O.“. Dne 15.7.2000 byla na prodejně provedena inventura, při níž byl zjištěn schodek ve výši 80.000,- Kč, avšak žalovaná odmítla schodek uhradit.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12.10.2005 č.j. 16 C 29/2001-182 řízení ohledně částky 38.690,10,- Kč zastavil, zamítl žalobu na zaplacení částky 6.205,- Kč, žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 35.104,90,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „k rukám zástupkyně žalované“ na náhradě nákladů řízení 2.512,10,- Kč, že je povinen zaplatit „státu České republice na účet účtárny Okresního soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení státu v částce 4.167,80,- Kč“, a že žalovaná je povinna zaplatit „státu České republice na účet účtárny Okresního soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení státu 3.274,70,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o společné hmotné odpovědnosti, a že žalovaná neprokázala, že by ke škodě došlo bez jejího zavinění. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že inventura byla provedena „průkazným způsobem“, a jestliže žalobce jako „vedoucí prodejny požadoval po žalované dvě třetiny dlužné částky“ (celkem 35.104,- Kč), soud prvního stupně dovodil, že „tento nárok odpovídá podílu dle §172 odst. 2 zák. práce“ (správně §182 odst. 2 zák. práce).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.11.2006 č.j. 16 Co 153/2006-239 rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 6.205,- Kč) potvrdil a v odstavci III. výroku (tj. ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 35.104.90 Kč), „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 2.900,- Kč“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ohledně částky 32.204,90,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Olomouci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 7.442,50,- Kč“, že je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 39.794,20,- Kč k rukám advokátky, a že je povinen zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Olomouci na nákladech odvolacího řízení částku 1.590,50 Kč“. Odvolací soud se „zcela ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o hmotné odpovědnosti byla uzavřena platně, na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že „žalovaná se své odpovědnosti za schodek s výjimkou částky 2.900,- Kč zprostila, neboť syn žalobce Ing. J. Š. měl jako osoba, která nebyla členem kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců, za pomoci vlastních klíčů přístup do předmětné prodejny i po pracovní době hmotně odpovědných zaměstnanců, což jim znemožnilo hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně“. Ohledně částky 2.900,- Kč odvolací soud dovodil, že pokud žalovaná neodvedla tuto částku z tržby ze dne 10.7.2000 „s tím, že se jednalo o zálohu na mzdu“, jednala protiprávně, neboť „v pracovněprávních vztazích nelze aplikovat institut započtení vzájemných nároků zaměstnance a zaměstnavatele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 2.900,- Kč), podal žalobce dovolání. Vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se žalovaná odpovědnosti za schodek zprostila na základě výpovědi svědkyně F., že „přístup do prodejny za pomoci vlastních klíčů měl i syn žalobce“. Namítal, že svědkyně F. pracovala u žalobce do února 2000, a že ke schodku došlo v období od 1.3.2000 do 15.7.2000, tudíž „k režimu odvádění tržeb a držby klíčů v tomto období se svědkyně F. již nemůže hodnověrně vyjádřit, neboť již u žalobce nepracovala“. Podle názoru dovolatele „ve věci klíčů od prodejny se nevedlo před soudem prvního stupně žádné dokazování“, přičemž „jako svědek se měl zcela jistě vyjádřit i Ing. J. Š., který klíči od prodejny disponoval“, a soud se měl především zabývat otázkou, za jakých okolností měl syn žalobce do prodejny přístup a „kdo mu přístup umožnil“. Zdůraznil, že „nikoliv žalobce nevytvořil žalované přiměřené podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, ale žalovaná sama tyto podmínky porušila tím, že umožnila synu žalobce vstup do prodejny, když nechtěla plnit povinnost odvádět tržbu a sama tak vystavila sebe i ostatní prodavačky nebezpečí vzniku schodku na svěřených hodnotách“. Protože žalovaná „odmítala sama odvádět tržbu“, měl syn žalobce Ing. Š. kromě klíče v zapečetěné obálce „pro případ nenadálé události“, další klíč, který mu dala žalovaná; tržbu měl vždy nachystanou ve zvláštní obálce, klíče od pokladny v prodejně však neměl. Navíc by se Ing. Š. nedostal do prodejny v jinou než s prodavačkami dohodnutou dobu, na kterou tyto neaktivovaly poplašné zařízení, jež „se spouštělo klíčem, jímž syn žalobce nedisponoval“. Žalobce má za to, že těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly, a navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené schodkem na svěřených hodnotách, který vznikl v době od 4.3.2000 do 15.7.2000 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v té době účinném - dále jen zák. práce.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti pracovníka podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31.12.2000). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalovaná pracovala u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 25.7.1995 jako prodavačka. Dne 1.8.1995 žalovaná se žalobcem uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, na základě níž převzala odpovědnost za schodek na svěřených hotovostech, ceninách, zásobách materiálu, zboží a jiných hodnotách, které převezme k vyúčtování buď sama, nebo společně s pracovním kolektivem na určeném pracovišti, jehož bude členem. Za období od předchozí inventury konané ve dnech 4. až 5.3.2000 do inventury konané ve dnech 15. až 17.7.2000 byl na prodejně na ul. Fr. Stupky 16, Olomouc zjištěn schodek ve výši 80.000,- Kč.
I když žalobce uvedl, že dovolání podává také z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce nevytvořil žalované přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda žalovaná nese odpovědnost za schodek zjištěný při inventuře; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „žalobce nevytvořil žalované přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědkyně K. F., připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 217/2000, „ve kterém byla projednávána věc neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru…v souvislosti s provedením inventury“ a z listinných důkazů – dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1.8.1995, plné moci ze dne 1.6.1995, kterou žalobce zmocnil svého syna Ing. J. Š. „k uzavírání nájemních smluv, pracovních smluv a hmotných odpovědností, a dále k přebírání tržeb v době jeho nepřítomnosti na prodejnách“, a ze znaleckého posudku Ing. A. V. ze dne 30.1.2005), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil, že již z připojeného spisu vyplývá, že „žalovaná namítala, že žalobce měl k dispozici klíče od prodejny, tedy měl do ní kdykoliv přístup a bral si peníze z pokladny“, že svědkyně K. F. potvrdila, že „klíče od prodejny měl i syn žalobce, neboť se stávalo, že si v jejich nepřítomnosti po zavírací době prodejny odvezl tržbu“. Odvolací soud zdůvodnil, proč byla výpověď svědkyně F. věrohodná (shodovala se s její výpovědí a také s výpovědí svědka Ing. J. Š. již v řízení vedeném u okresního soudu pod spisovou značkou 19 C 217/2000), a proč naproti tomu tvrzení žalobce jsou podle názoru odvolacího soudu „nevěrohodné, neboť žalobce svá tvrzení ohledně klíčového režimu“ v průběhu řízení měnil. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru například že žalovaná sama porušila pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, neboť „umožnila synu žalobce vstup do prodejny“ z důvodu, že „odmítala sama odvádět tržbu, měla strach“, nejde o korektní argument, neboť na vlastní podstatě věci ničeho nemění a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že „dovolání směřuje proti všem výrokům II, III, IV a V“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu