ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2138.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2138/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. J. H. , zastoupené JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalované České republice - Finančnímu úřadu v Ledči nad Sázavou , Poštovní č. 520, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 11/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. prosince 2010 č.j. 15 Co 717/2010-112, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24.8.2010 č.j. 4 C 11/2010-72 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okrasního soudu v Pelhřimově dne 26.1.2010 domáhala, aby bylo určeno, že "zástavní právo zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou č.j. 21048/2009/225970707721 ze dne 29.6.2009 o zřízení zástavního práva k pozemku parc.č.st. o výměře 83 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. o výměře 123 m 2 - trvalý travní porost, pozemku parc. č. o výměře 28 m 2 - ostatní plocha a pozemku parc. č. o výměře 1.643 m 2 - orná půda, zapsaných na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Pelhřimov, obec a katastrální území Hojanovice, nevzniklo". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je na základě kupní smlouvy ze dne 17.8.2009 uzavřené s manželi Mgr. V. a T. P. výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (vlastnické právo bylo vloženo na základě rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 27.8.2009 č.j. V-2977/2009 s právními účinky vkladu ke dni 17.8.2009) a že dne 8.9.2009 byl katastrálním úřadem k předmětných nemovitostem proveden záznam zástavního práva zřízeného rozhodnutím Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721 k zajištění daňové pohledávky "za manželi P." ve výši 70.142,86 s příslušenstvím (rozhodnutí finančního úřadu nabylo právní moci dne 25.8.2009). Protože v době vzniku zástavního práva manželé P. již nebyli vlastníky předmětných nemovitostí a protože tu není "žádný právní předpis, který by finančnímu úřadu umožňoval zřídit zástavní právo k majetku osoby, která není daňovým dlužníkem", zástavní právo k předmětným nemovitostem nevzniklo.
Žalovaná namítala, že rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva nabylo právní moci v době, kdy katastrální úřad ještě nerozhodl na základě kupní smlouvy ze dne 17.8.2009 o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. I když právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastávají (zpětně) ke dni podání návrhu na vklad u katastrálního úřadu, je prodávající až do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího vlastníkem převáděných nemovitostí; nabylo-li tedy rozhodnutí Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721 o zřízení zástavního práva právní moci dnem 25.8.2009, stalo se tak v době, kdy prodávající manželé P. ještě byli vlastníky převáděných nemovitostí, a došlo proto také ke vzniku zástavního práva. V průběhu řízení dále namítla, že "je nesprávně označen žalovaný, když finanční úřad má plnou způsobilost vystupovat svým jménem".
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 8.4.2010 č.j. 4 C 11/2010-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o "řízení ve věci správy daní", že správce daně má v takové věci způsobilost být účastníkem řízení a že proto neměla být žalována Česká republika, ale přímo Finanční úřad v Ledči nad Sázavou. Soud prvního stupně dále vyjádřil "pochybnost o tom, že v žalobě tak, jak je formulováno, je dán naléhavý právní zájem, neboť na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem", a uvedl, že "k zamezení ohrožení práva žalobkyně může vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není". Z hlediska právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že katastrální úřad správně poznamenal zástavní právo do katastru nemovitostí, neboť, dokud "není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden, zůstává prodávající vlastníkem prodávané nemovitost" a v době vzniku zástavního práva byli vlastníky nemovitosti ještě manželé P.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 31.5.2010 č.j. 15 Co 387/2010-59 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by v projednávané věci šlo o řízení ve věci správy daní, neboť se jedná o "typický občanskoprávní spor o existenci zástavního práva", aniž by bylo významné, že zástavní právo je "výsledkem řízení podle zákona o správě daní a poplatků", a dovodil, že má být "správně žalována Česká republika a ne Finanční úřad v Ledči nad Sázavou". Oproti soudu prvního stupně dále odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se "nedomáhá vyslovení neplatnosti zástavní smlouvy, nýbrž právě určení, že zástavní právo nevzniklo". Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že se "nad rámec důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby vyjádřil i k právní problematice věci", čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Pelhřimově poté rozsudkem ze dne 24.8.2010 č.j. 4 C 11/2010-72 žalobě vyhověl a rozhodl, že se žalobkyni náhrada nákladů nepřiznává. Poté, co dovodil, že ve věci je pasivně legitimována Česká republika a že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dospěl k závěru, že manželé P., i když byli "evidováni jako vlastníci předmětných nemovitostí" až do dne 27.8.2009, pozbyli své vlastnictví rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně již ke dni 17.8.2009. Vzhledem k tomu, že "konstitutivní účinky rozhodnutí o zřízení zástavního práva" nastaly teprve dnem 25.8.2009, zástavní právo již v této době nemohlo vzniknout, neboť v době, kdy byl podán návrh na záznam zástavního práva zřizovaného rozhodnutím katastrálního úřadu, již byla vlastnicí nemovitostí žalobkyně.
K odvolání účastnic (odvolání žalobkyně směřovalo pouze do výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 21.12.2010 č.j. 15 Co 717/2010-112 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co dovodil, že ve věci je pasivně legitimována Česká republika a že odvolání podané Finančním úřadem v Ledči nad Sázavou představuje jednání za Českou republiku, odvolací soud dospěl k právnímu názoru, že "v případě převodu vlastnického práva na základě smlouvy zůstává převodce až do pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu vlastníkem převáděných nemovitostí", neboť "jeho právo zaniká až právní mocí rozhodnutí o povolení vkladu a až tehdy se vlastníkem stává, byť s účinky ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu, nabyvatel"; vzhledem k tomu, že zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, může zástavní právo vzniknout jen tehdy, jestliže v den, kdy rozhodnutí o zřízení zástavního práva nabylo právní moci, byly nemovitosti vlastnictvím daňového dlužníka. Protože ke dni 25.8.2009, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721, byli stále vlastníky předmětných nemovitostí manželé P., zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo v souladu s právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že chybně posoudil podání Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou jako odvolání "podané k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)", neboť "Finanční úřad v Ledči nad Sázavou podal odvolání sám za sebe a nikoli jako organizační složka jednající za stát", a že "v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku přisvědčuje argumentaci, kterou v řízení předložila strana žalovaná", a "argumentaci žalobkyně se vůbec nevěnoval a zcela ji pominul. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že "zástavní právo k cizí věci, k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně, platně vzniklo, za situace, kdy se žalobkyně s právními účinky předcházejícími vzniku zástavního práva stala vlastníkem takto zatížených nemovitostí", a že "nabyvatel nemovitosti se stává jejím vlastníkem až právní moci rozhodnutí o povolení vkladu, byť s účinky ke dni doručení návrhu na vklad". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Finanční úřady jsou územní finanční orgány a správní úřady (srov. §1 odst.1 a 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů - organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu sice nejsou právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), mají však oprávnění (v mezích své působnosti) vystupovat v občanském soudním řízení za stát [srov. §21a odst.1 písm.b) o.s.ř. a §7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů]. Finančním úřadům - kromě toho, že mohou v mezích své působnosti vystupovat v občanském soudním řízení za Českou republiku - navíc zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §19 části věty za středníkem o.s.ř. (srov. §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2010) ve věcech správy daní.
Výnosy daní, včetně jejich příslušenství, jsou příjmem státního rozpočtu a patří tedy do majetku České republiky [srov. §6 odst.1 písm.a) zákona č. 218/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů]. Jsou-li tedy předmětem občanského soudního řízení daňové pohledávky a jejich příslušenství nebo zajištění daňových pohledávek a jejich příslušenství, je ve věci legitimována Česká republika, neboť spor nebo jiná právní věc projednávaná v občanském soudním řízení se týká majetku České republiky.
Správou daně se rozumí "právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době" (srov. §1 odst.2 větu první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2010). Vzhledem k tomu, že rozhodování finančních úřadů o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství je právním prostředkem, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně umožňuje uspokojení daňové pohledávky a jejího příslušenství z výtěžku zpeněžení zástavy, má ve sporech nebo jiných právních věcech projednávaných v občanském soudním řízení, týkajících se zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem, finanční úřad způsobilost být účastníkem řízení.
Z uvedeného vyplývá, že ve sporech a jiných právních věcech týkajících se daňových pohledávek a jejich příslušenství, včetně jejich zajištění zástavním právem, projednávaných v občanském soudním řízení je legitimována jak Česká republika, za niž před soudem jedná příslušná organizační složka státu, nebo (v případech stanovených zákonem) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. §21a občanského soudního řádu), tak i příslušný finanční úřad, kterému je pro tento účel - jak uvedeno již výše - přiznána způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení.
V projednávané věci žalobkyně podala žalobu o určení, že "zástavní právo zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství nevzniklo", proti České republice, za niž před soudem vystupuje Finanční úřad v Ledči nad Sázavou jako příslušná organizační složka státu [§21a odst.1 písm.b) občanského soudního řádu]. Na tomto závěru nic nemění to, že se Finanční úřad v Ledči nad Sázavou v průběhu řízení dovolával své způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní. Finanční úřad v Ledči nad Sázavou v tomto řízení vystupoval (a mohl vystupovat) jen za Českou republiku jako její příslušná organizační složka, neboť žalobkyně nepodala žalobu proti němu, ale proti České republice; jím prováděné procesní úkony (včetně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) je proto třeba - jak správně uvedl odvolací soud - přičítat České republice bez ohledu na to, že by finanční úřad měl (kdyby byl žalobkyní v žalobě označen za žalovaného) způsobilost být účastníkem řízení.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku). Jedním z titulů nabytí zástavního práva je rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.
Zástavní právo může vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu za podmínek stanovených zákonem (srov. §156 odst.1 občanského zákoníku). Na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká zástavní právo dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (§160 odst.1 občanského zákoníku). Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně podle jejich pořadí; nestanoví-li zákon jinak, určuje se pořadí zástavního práva vzniklého na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu podle doby vzniku zástavního práva (§165 odst.2 občanského zákoníku), tedy podle dne, v němž rozhodnutí nabylo právní moci.
Vznikne-li zástavní právo rozhodnutím soudu nebo správního úřadu, působí vždy proti tomu, kdo byl v době jeho vzniku vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti někomu jinému působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených; podle ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku zástavní právo působí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy, nestanoví-li zákon jinak, a ten, vůči němuž působí zástavní právo, má - jak se uvádí v ustanovení §164 odst.2 občanského zákoníku - postavení zástavního dlužníka.
Správce daně může k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zřídit rozhodnutím zástavní právo; v ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (srov. §72 větu první a třetí zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2009).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že Finanční úřad v Ledči nad Sázavou rozhodnutím ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721, v němž byl označen jako příjemce rozhodnutí T. P., zřídil zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění daňových pohledávek daňového dlužníka (daně z příjmů fyzických osob, daně z přidané hodnoty a zálohy na daň z příjmů fyzických osob) ve výši 70.142,86 Kč; rozhodnutí bylo doručeno T. P. (podle fotokopie doručenky předložené soudu prvního stupně žalovanou) dne 23.7.2009. Předmětné nemovitosti, které měl T. P. ve společném jmění s manželkou Mgr. V. P., žalobkyně koupila od manželů P. na základě kupní smlouvy ze dne 17.8.2009; vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně byl "povolen rozhodnutím č. V-2977/2009-304" a byl zapsán v katastru nemovitostí dne 27.8.2009 s tím, že "právní účinky vkladu vznikly ke dni 17.8.2009".
Rozhodnutím finančního úřadu podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2009 může být zřízeno zástavní právo pouze k věcem, pohledávkám nebo majetkovým právům, které jsou ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele; k věcem, pohledávkám nebo právům někoho jiného smí být zástavní právo zřízeno jen se souhlasem jejich vlastníka. Představuje-li zajišťovaná pohledávka a její příslušenství společný závazek daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela ve smyslu ustanovení §143 odst.1 písm.b) občanského zákoníku, může být zástavní právo zřízeno také (srov. §145 odst.3 občanského zákoníku) k majetku, který patří do společného jmění daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela; to neplatí, nejedná-li se o jejich společný závazek na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o zúžení rozsahu společného jmění manželů (srov. §143a a §148 občanského zákoníku).
Společné jmění manželů je charakterizováno jako majetkové společenství mezi manžely, v němž je každý z manželů vlastníkem celé věci nebo jiného majetku, který patří do společného jmění, přičemž práva jednoho z manželů k majetku patřícímu do společného jmění jsou omezena právy druhého manžela. Každý z manželů je nositelem všech práv a povinností plynoucích z jejich společného jmění, majetek, který tvoří společné jmění, užívají a udržují oba manželé společně a z právních úkonů týkajících se společného jmění jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění může vykonávat každý z manželů; v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný.
Rozhodne-li finanční úřad o zřízení zástavního práva k věci nebo k jinému majetku, doručí rozhodnutí daňovému dlužníku nebo ručiteli, popřípadě též vlastníku věci, pohledávky nebo jiného práva, který dal souhlas k zastavení svého majetku k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství. V případě, že zástavou má být podle rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo ve společném jmění daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela, z povahy tohoto majetkového společenství manželů a z práv a povinností manžela daňového dlužníka nebo ručitele k majetku ve společném jmění manželů vyplývá, že rozhodnutí musí být (řádně) doručeno, má-li nabýt právní moci, rovněž manželu daňového dlužníka nebo ručitele.
V projednávané věci bylo za řízení před soudy zjištěno, že rozhodnutí Finanční úřad v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721, kterým bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve společném jmění daňového dlužníka T. P. a jeho manželky Mgr. V. P., bylo doručeno T. P. Tím, zda bylo (také) řádně doručeno Mgr. V. P., se soudy nezabývaly, ačkoliv v době rozhodování o zřízení zástavního práva byl správci daně znám stav vlastnického práva k nemovitostem. Kdyby uvedené rozhodnutí finančního úřadu nebylo řádně doručeno též Mgr. V. P., nemohl být učiněn závěr, že nabylo právní moci dnem 25.8.2009 a že tedy k předmětným nemovitostem vzniklo zástavní právo.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že finanční úřad může rozhodnout k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství o zřízení zástavního práva k věci nebo k jinému majetku, který je v době rozhodování ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele, popřípadě, představuje-li daňová pohledávka společný závazek manželů, ve společném jmění daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela, že dnem právní moci rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva vznikne zástavní právo, jestliže zástava byla v té době ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele (ve společném jmění daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela) a že pro zřízení zástavního práva tu není významné, že po vydání rozhodnutí nebo po právní moci rozhodnutí bude k zastavené nemovitosti proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch třetí osoby, s nímž je spojen "zpětný účinek" nabytí vlastnického práva ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, který nastal před vydáním rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva, popřípadě přede dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud rovněž správně dovodil, že právní účinky vkladu vlastnického práva sice nastávají (vznikají) zpětně ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad, že však tyto "zpětné" právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu návrhu vyhověno) a projevují se v tom, že katastrální úřad provede vklad (tj. zapíše vlastnické právo do katastrálních operátů) ve stanovené lhůtě nikoliv ke dni, kdy k zápisu skutečně dochází, ale již ke dni, kdy mu byl doručen návrh na vklad. "Zpětné" právní účinky vkladu vlastnického práva se tedy odvíjí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani "zpětné" právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. Došlo-li ke zřízení zástavního práva dříve, než katastrální úřad provedl zápis vlastnického práva do katastrálních operátů, nemohou být účinky rozhodnutí finančního úřadu dotčeny tím, že s provedením zápisu jsou spojeny "zpětné" účinky ke dni doručení návrhu na vklad vlastnického práva katastrálnímu úřadu.
Pro právní postavení žalobkyně však není samo o sobě významné jen to, zda zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo dnem, kdy rozhodnutí Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721 nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že nebyla v době vzniku zástavního práva vlastníkem zástavy, působí vůči ní - jak uvedeno již výše - zástavní právo (a má tedy postavení zástavního dlužníka), jen jestliže může být považována ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku za "pozdějšího vlastníka zastavené věci". Je-li věc ve vlastnictví toho, kdo nemá postavení zástavního dlužníka, protože vůči němu nepůsobí zástavní právo podle ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku, je odůvodněn závěr, že taková věc není (nadále) zatížena zástavním právem.
Znění ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku "zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku věci ..." v sobě zahrnuje logický předpoklad, že se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky s příslušenstvím z výtěžku zpeněžení zástavy také vůči "původnímu" či "dřívějšímu" vlastníku zástavy, tedy, řečeno jinak, že skutečnosti, podle nichž se určuje pořadí zajištěné pohledávky, nastaly již v době, kdy zástava patřila "původnímu" či "dřívějšímu" vlastníku. Pozdějším vlastníkem zastavené věci, pohledávky nebo jiného majetkového práva se proto ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku rozumí ten, kdo nabyl vlastnické právo k zástavě až poté, co již uplynul den rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.
Výše uvedený právní názor o době rozhodné pro vznik zástavního práva má své opodstatnění jen pro závěr, zda na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniklo zástavní právo; není jím předurčeno vyřešení právní otázky, zda takto vzniklé zástavní právo působí proti pozdějšímu vlastníku zástavy.
Žalobkyně se v projednávané věci stala vlastníkem předmětných nemovitostí dnem 17.8.2009, k němuž nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí provedenému v její prospěch na základě kupní smlouvy ze dne 17.8.2009. I kdyby rozhodnutí Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721 nabylo právní moci - jak tvrdila žalovaná - dnem 25.8.2009, nastal den rozhodný pro určení pořadí zajištěné pohledávky (doba vzniku zástavního práva dnem právní moci rozhodnutí finančního úřadu) až poté, co žalobkyně již byla vlastníkem předmětných nemovitostí. Protože žalobkyni nelze pokládat za pozdějšího vlastníka zástavy ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku, zástavní právo zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 29.6.2009 č.j. 21048/2009/225970707721 vůči ní nepůsobí a tedy nemá ani postavení zástavního dlužníka.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá - jak vyplývá z výše uvedeného - na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pelhřimově) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu