ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2155.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2155/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala, v právní věci zástavního věřitele GIENGER BOHEMIA, s. r. o. se sídlem v Otovicích, Mostecká č. 157, IČO 62623401, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Krále Jiřího č. 1178/20, proti zástavnímu dlužníkovi A. P. , zastoupenému Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského č. 692, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 80/2015, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016 č. j. 18 Co 317/2015-73, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. května 2015 č. j. 19 C 80/2015-24 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 17. 4. 2015 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej zástavy, a to „spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 na těchto nemovitostech v katastrálním území N. S. u L.: pozemku parcelní číslo 1184/1 o výměře 2 444 m 2 (druh pozemku – orná půda), pozemku parcelní číslo 1184/2 o výměře 694 m 2 (druh pozemku – ostatní plocha, způsob využití – ostatní komunikace), pozemku parcelní číslo 1184/3 o výměře 1 504 m 2 (druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba (způsob využití – zemědělská stavba), pozemku parcelní číslo 1184/7 o výměře 1 280 m 2 (druh pozemku – orná půda), pozemku parcelní číslo 1186/1 o výměře 910 m 2 (druh pozemku – vodní plocha, způsob využití – vodní nádrž umělá) a pozemku parcelní číslo 1186/2 o výměře 90 m 2 (druh pozemku – ostatní plocha, způsob využití – jiná plocha), vše evidováno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště S., na listu vlastnictví pro katastrální území N. S. u L., část obce a obec N. S., okres S.“, a to pro pohledávku zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 14. 6. 2011 uzavřel se zástavním dlužníkem smlouvu o zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3 na uvedených nemovitostech s právními účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ke dni 22. 6. 2011 a že „existenci“ zajištěné pohledávky dokládá „samotný text smlouvy“, v jejímž čl. I je „prohlášeno za nesporné“, že „zástavní věřitel má vůči zástavci pohledávku ve výši 1 000 000 Kč z titulu ručení za zboží odebrané společností PET GAS s. r. o., IČO 285008246, se sídlem Praha 1, Staré Město, Na Příkopě 392/9, PSČ 11000“. Uvedl, že uznáním závazků ze dne 12. 5. 2011, ze dne 23. 1. 2012 a ze dne 17. 10. 2012, která podepsal jednatel společnosti PET GAS s. r. o. P. P. a ze kterých jsou zřejmé jednotlivé faktury na částky odpovídající kupním cenám zboží odebraného společností PET GAS s. r. o. od zástavního věřitele, uznala společnost PET GAS s. r. o. ke dni 12. 5. 2011 závazek vůči zástavnímu věřiteli ve výši 5 786 806 Kč, ke dni 16. 1. 2012 ve výši 5 800 876 Kč a ke dni 15. 10. 2012 ve výši 6 776 004 Kč, a že podle salda faktur ze dne 3. 3. 2015 společnost PET GAS s. r. o. dluží zástavnímu věřiteli „do dnešního dne“ na jistinách pohledávek za odebrané zboží 6 669 890 Kč.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 27. 5. 2015 č. j. 19 C 80/2015-24 návrh zástavního věřitele zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů řízení 4 392 Kč. Vycházel ze shodných tvrzení účastníků, že dne 14. 6. 2011 byla mezi nimi uzavřena zástavní smlouva k předmětným nemovitostem, podle které bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí, že společnost PET GAS s. r. o. uznala své závazky vůči zástavnímu věřiteli dne 12. 5. 2011 ve výši 5 786 806 Kč, dne 16. 1. 2012 ve výši 5 800 876 Kč a dne 15. 10. 2012 ve výši 6 776 004 Kč, že „neexistuje žádná jiná listina“ obsahující ručitelské prohlášení zástavního dlužníka nebo smlouvu či dohodu o převzetí ručení kromě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 6. 2011 a že mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem „nebyla nikdy uzavřena smlouva o ručení, respektive zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli“. Dovodil, že prohlášení obsažené v čl. 1 zástavní smlouvy je pouze vyjádřením toho, že by „zástavní dlužník měl mít pohledávku z právního důvodu ručení vůči zástavnímu věřiteli“, že se ale nejedná o ručitelské prohlášení ve smyslu §303 a následujících obchodního zákoníku, že toto prohlášení je zároveň neurčité, neboť „z pohledu ustanovení §304 odst. 1 obchodního zákoníku není dostatečně určitě vymezena část závazku, za který by zástavní dlužník měl zástavnímu věřiteli ručit“, a že zajištěná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě dostatečně určitě vymezena, neboť není zřejmé, „za jakou nebo jaké pohledávky v celkové výši 1 000 000 Kč z pohledávek ve výši 5 786 806 Kč by měl zástavní dlužník coby ručitel odpovídat a která z těchto pohledávek by měla být zástavním právem zajištěna“. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel nedoložil „existenci“ zajištěné pohledávky, neboť ta musí být doložena právním důvodem vzniku pohledávky a skutečnostmi, ze kterých lze dovodit výši pohledávky, a že zástavní smlouva je neplatná.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 1. 2016 č. j. 18 Co 317/2015-73 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil zástavnímu věřiteli povinnost zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 295,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Broďániho. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní věřitel nedoložil „existenci“ zajištěné pohledávky, neboť z jeho údajů vyplynulo, že nebyla uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli. Uvedl, že za této situace by ani „odstraňováním pochybností o projevu vůle“ nemohlo být „další tvrzení a dokazování úspěšné“, neboť ručení podle obchodního zákoníku může vzniknout pouze písemně „pod sankcí neplatnosti“. Uzavřel, že pokud by byly pochybnosti o „charakteru“ zajišťované pohledávky, pak by soud měl odstraňovat nejasnosti pomocí výkladu projevu vůle; dokazování v tomto směru by však bylo vzhledem k závěru o nedoložení „existence“ zajištěné pohledávky nadbytečné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že zástavní smlouva ze dne 14. 6. 2011 nevyvolává žádné pochybnosti o tom, kdo je zástavním věřitelem, kdo zástavním dlužníkem, jaká je zajišťovaná pohledávka a co je předmětem zástavy, a že je proto dostatečně určitá (včetně ručitelského závazku zástavního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli zajišťujícího obligační pohledávku zástavního věřitele vůči dlužníku PET GAS s. r. o.) a srozumitelná, a tudíž platná. Vytýká soudům, že se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nesnažily provést výklad vůle účastníků, která „jednoznačně“ směřovala k tomu, aby došlo k zajištění závazku dlužníka PET GAS s. r. o. vůči zástavnímu věřiteli, a zdůrazňuje, že oba účastníci „existenci zajišťované pohledávky, jakož i existenci zástavního práva respektovali a uznávali, věděli přesně, kdo je zástavním věřitelem, kdo je zástavním dlužníkem a jaká je zajišťovaná pohledávka, i co je předmětem zástavy“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy obou stupňů postupovaly „nad rámec své pravomoci“, když skutečnosti, které zkoumaly, měly být předmětem případného přezkumu až v rámci druhé fáze soudního prodeje zástavy, a to v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Trvá na tom, že smlouva o zřízení zástavního práva je platná, že zajišťovaná pohledávka byla doložena a je ve smlouvě o zřízení zástavního práva dostatečně určitě specifikována, a že tak byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se nařizuje soudní prodej zástavy, nebo aby zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 věty první o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v ustanovení §200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3127/2012).
V projednávané věci zástavní věřitel požadoval - jak vyplývá z návrhu - nařízení prodeje zástavy ve prospěch pohledávky ve výši 1 000 000 Kč označené v čl. I zástavní smlouvy ze dne 14. 6. 2011 jako pohledávka „z titulu ručení za zboží odebrané společností PET GAS s. r. o.“ a předložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že zástavní věřitel má vůči společnosti PET GAS s. r. o. pohledávku z důvodu nezaplacené kupní ceny za dodané a odebrané zboží ve výši 6 669 890 Kč (zejména písemná uznání závazků ze dne 12. 5. 2011, ze dne 23. 1. 2012 a ze dne 17. 10. 2012 podepsaná jednatelem společnosti PET GAS s. r. o. P. P. a saldo faktur vydaných zástavním věřitelem ze dne 3. 3. 2015). Soudy dospěly k závěru, že zástavní věřitel nedoložil zajištěnou pohledávku, neboť nebyla uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena - jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pouze v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě bylo v zástavní smlouvě ze dne 14. 6. 2011 v čl. I ve vztahu k označení zajišťované pohledávky uvedeno, že „zástavní věřitel má vůči zástavci pohledávku ve výši 1 000 000 Kč z titulu ručení za zboží odebrané společností PET GAS s. r. o., IČO 285008246, se sídlem Praha 1, Staré Město, Na Příkopě 392/9, PSČ 110 00“. Smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem).
Závěr soudů, že zástavní věřitel nedoložil zajištěnou pohledávku, neboť nebyla uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli, vychází z předpokladu, že zajištěnou pohledávkou označenou v zástavní smlouvě ze dne 14. 6. 2011 byla pohledávka zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku ve výši 1 000 000 Kč z důvodu ručení zástavního dlužníka za pohledávku zástavního věřitele vůči společnosti PET GAS s. r. o., a nikoli pohledávka zástavního věřitele vůči společnosti PET GAS s. r. o. z důvodu nezaplacené kupní ceny za dodané a odebrané zboží doložená zástavním věřitelem (její část ve výši 1 000 000 Kč). Z tohoto předpokladu však soudy vyšly, aniž by byl učiněn pokus o odstranění nejasnosti zástavní smlouvy ohledně označení zajištěné pohledávky pomocí výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro výklad projevu vůle měly (mohly mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jim neumožňovala provést k objasnění takových skutečností dokazování. Soudy měly vzít v úvahu, že prostor pro náležitý výklad zástavní smlouvy za účelem objasnění, zda pohledávkou zástavního věřitele zajištěnou touto smlouvou byla ta pohledávka, kterou zástavní věřitel doložil v řízení před soudy, se vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy [za předpokladu, že zástavním věřitelem bude podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu