ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2159.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2159/2017-125
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. D. , zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 69797111, o 122.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 89/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 16 Co 212/2016-87, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.899,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 3. 2016) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 celkem 122.200,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že je zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 11. 2002 ve znění pozdějších změn a dodatků jako právní zástupce. Odměňování žalobkyně je upraveno zákonem č. 201/2002 Sb. tak, že žalobkyni náleží ve smyslu zákona č. 201/1997 Sb. plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe. Žalobkyně má za to, že její plat v letech 2012 až 2014 byl ze strany žalované stanoven nesprávně, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 neměl být pro výpočet platu použit údaj Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nýbrž měl být použit údaj v tabulce „přepočtené počty zaměstnanců“. I když byl uvedený rozsudek, který „definitivně a jasně deklaruje nezákonný postup státu při stanovení výše platové základny“, vydán ve věci platového nároku soudce, je podle jejího názoru „mimo jakoukoliv pochybnost, že učiněné závěry se vztahují též na platové odměňování žalobkyně“. Plat žalobkyně tak měl po přepočtení činit v roce 2012 částku 52.500,- Kč (do 31. 5. 2012 však činil pouze 49.200,- Kč a od 1. 6. 2012 pak 49.500,- Kč), v roce 2013 měl činit 57.800,- Kč (činil však jen 54.400,- Kč) a v roce 2014 měl být stanoven ve výši 59.500,- Kč (namísto stanovených 55.800,- Kč). Žalobkyně si je zároveň vědoma toho, že ohledně části uplatněného nároku „by bylo možno formálně právně vznést námitku promlčení“. Pokud by však byla vznesena, „bude tato dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy“, neboť stát jako zaměstnavatel již učinil nápravu nezákonného stavu v odměňování ve vztahu k soudcům a státním zástupcům, které je postaveno na shodných principech, přičemž žalobkyni i dalším zaměstnancům bylo zaměstnavatelem opakovaně slibováno, že záležitost bude řešena, avšak že pro takový postup je nezbytné rozhodnutí vlády ČR; žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě svých nároků dne 15. 2. 2016 a dostalo se jí odpovědi, že vláda ČR doposud předkládaný materiál na nápravu stavu neprojednala. Žalobkyně tak „loajálně očekávala, že stát bude postupovat stejně, či obdobně a nedopustí, aby u osob odměňovaných na základě stejných principů bylo postupováno diametrálně odlišně“. Pouze z těchto důvodů nepodala žalobu dříve, a proto námitkou promlčení by tak „byla sankcionována za svoji loajalitu zaměstnavateli“.
Žalovaná zejména uvedla, že uzavření dohody o narovnání mezi státem a soudci a státními zástupci nevytváří jakýkoli právní základ, od kterého by bylo možné odvozovat jakékoli analogie, závazky žalované vůči žalobkyni či legitimní očekávání žalobkyně, že činnost žalobkyně „nelze stavět naroveň činnosti soudců či státních zástupců“, neboť žalobkyni nesvědčí ústavně garantovaná osobní nezávislost ani nevykonává veřejnou moc, a že při stanovení platu zaměstnanců žalované vykonávajících činnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout před 2. 3. 2013, s tím, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni nebránily žádné důvody uplatnit své požadavky soudní cestou.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 5. 9. 2016 č. j. 8 C 89/2016-47 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 81.783,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval (výrok I.), žalobu co do částky 40.417,- Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.947,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima Mikety. Soud prvního stupně s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 201/2002 Sb., č. 201/1997 a č. 236/1995 Sb. zdůraznil, že platová základna pro soudce, od které se odvíjí platová základna pro státní zástupce a „zprostředkovaně také pro tzv. právní zástupce žalované (tj. včetně žalobkyně)“, činila v roce 2012 2,5 násobek a v letech 2013 a 2014 2,75 násobek „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ (§3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. v tehdy platném znění). Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, o jehož závěry žalobkyně „opřela“ svůj nárok, vyplývá, že důvodem jeho vydání je nesprávný postup a výklad Ministerstva práce a sociálních věcí při stanovení průměrné mzdy pro výpočet platové základny, přičemž dovolací soud přiléhavě a logicky vysvětlil, z jakého důvodu je třeba při stanovení platové základny pro všechny zaměstnance vycházet z průměrné mzdy podle tzv. „přepočtených počtů zaměstnanců“, tj. po přepočtu jednotlivých mezd na plné úvazky zaměstnanců. I když výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením, nejedná se o obecně závazný právní předpis, ale jen o „sdělení o skutečnosti“, z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám. V námitce promlčení vznesené žalovanou neshledal výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně, která „sama stát zastupuje v soudních řízeních, si měla být nepochybně vědoma toho, že je-li její plat vypočítáván chybně a zaměstnavatel nesjednal ihned nápravu“, mohla podat u soudu žalobu včas a zastavit běh promlčecí lhůty. Žalobkyni v tom nic nebránilo, neboť v té době již bylo známo zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší problematiku platů s dopadem na všechny zaměstnance, jejichž plat se odvíjí od průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. V únoru 2015 pak vláda ČR schválila předjednané zásady dohod o narovnání se soudci a státními zástupci o doplacení platů za roky 2012 až 2014, aniž by ovšem zde byla zmínka o způsobu narovnání platů právních zástupců. Uvedené bylo žalobkyni sděleno žalovanou na poradě dne 15. 7. 2015 s tím, že žalovaná nemá zákonný podklad, na základě kterého by mohla přistoupit k doplatku platů právních zástupců. Za této situace žalobkyně „nemohla důvodně očekávat, že jí stát vyplatí bez podané žaloby rozdíl v platu od roku 2012“. Nárok žalobkyně je proto v rozsahu 40.400,- Kč promlčen, neboť soud mohl přiznat žalobkyni doplatky platu splatné až od 10. 3. 2013.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 Co 212/2016-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě co do částky 81.659,- Kč s příslušenstvím a byla zamítnuta žaloba co do částky 4.960,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 35.440,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.), v části, v níž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 124,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 58.670,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.962,- Kč, obojí k rukám advokáta žalobkyně (výroky IV. a V.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyslovil souhlas s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, týkajícím se výkladu pojmu „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, jak je uveden v §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., který lze bez dalšího přijmout i v případech zaměstnanců státu, kteří nejsou soudci ani státní zástupci a kteří mají stanoven plat v návaznosti na určení platové základny právě podle ustanovení §3 zákona č. 236/1995 Sb. Uvedl, že správné stanovení průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře v návaznosti na tzv. přepočtené počty zaměstnanců na plné úvazky je odrazem logického výkladu, neboť je zřejmé, že pokud bude zaměstnanec v nepodnikatelské sféře vykonávat práci jen po kratší pracovní dobu, bude zároveň pobírat nižší plat, než jaký by mu náležel, kdyby konal práci po plnou pracovní dobu, což je nutné ve výpočtu zohlednit, a že takový závěr platí jak pro soudce a státní zástupce, tak i pro ostatní zaměstnance státu a není důvodu, aby bylo s různými skupinami zaměstnanců státu, jejichž plat je závislý na určení platové základny ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 236/1995 Sb., nakládáno různě. Teprve úprava platové základny ve vztahu k násobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře zohledňuje odlišnosti funkce soudců a představitelů justiční moci v širším slova smyslu a moci zákonodárné a výkonné. Jelikož žalovaná vycházela při určení platu žalobkyně ze sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, které nemá povahu zákona, ale pouze osvědčuje určenou výši platové základny, mohla být tato skutečnost podrobena přezkumu a při výpočtu platové základny mohl soud vyjít ze správného statistického údaje. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně „po zvážení všech okolností“ hodnotil námitku promlčení vznesenou žalovanou jako „výkon práva v rozporu s dobrými mravy“, ovšem pouze za období od 5. 3. 2015, kdy začala být otázka doplatku platu projednávána ve vedení žalované, kdy žalovaná jakožto představitel státní správy, projevila svou vůli postupovat obdobným způsobem jako v případě představitelů justice i u žalobkyně. Od tohoto okamžiku byla žalobkyně a další zaměstnanci žalovanou opakovaně ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná a že řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí, bylo v nich proto vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení sporných platových otázek se soudci a státními zástupci bude věc kladně řešena i s nimi, a žalobkyni proto nelze klást k tíži, že nepodala žalobu na doplatek platu již v této době.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho vyhovujících výroků o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že rozhodnutí týkající se individuálního nároku soudce nelze zpětně aplikovat i na nároky zaměstnanců žalované, kteří nejsou v postavení soudce. Podle jejího názoru je třeba přihlédnout k principu právní jistoty a ke skutečnosti, že v období let 2012 – 2014 žádný zaměstnanec žalované na rozpor mezi sdělením ministerstva a statistickými údaji nepoukázal. Statistické údaje nejsou stabilizované a vyjadřují proměnlivou hodnotu, která může být dále revidována, a potřebnou stabilitu do platu zaměstnanců vneslo až sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 33/2015 Sb., které pro rok 2015 nahradilo původní sdělení č. 368/2014 Sb.; pro roky 2012 – 2014 však zůstala v platnosti původní sdělení, ze kterých by se mělo ohledně platových nároků zaměstnanců žalované vycházet i dnes. Podle mínění dovolatelky je nutné i v případě nároků uplatněných zaměstnanci žalované z důvodu jinak stanovené platové základny aplikovat závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15. Ústavní soud zde vyjádřil zásadu, že zrušení zákona nevyvolává zpětné účinky, a pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex nunc, tedy teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Žalovaná se domnívá, že tato zásada musí být respektována při řešení otázky, zda existuje veřejný zájem, který by převážil nad právem zpětného doplacení platu, tedy tvrzeného nároku. Protože Ústavní soud v citovaném nálezu existenci takového veřejného zájmu shledal, „je nepřípustnost zpětné retroaktivity použitelná i na nárok zaměstnance žalované v tomto řízení“. Za situace, kdy v letech 2012 až 2014 „jiná výše platové základny zákonem stanoveným způsobem vyhlášena nebyla“, žalovaná vyplácela plat řádně, v souladu s příslušnými sděleními vyhlášenými ve Sbírce zákonů, a pokud by vyplácela plat v jiné výši než takto stanovené, postupovala by v rozporu se zákonem. Žalovaná sice po vzoru soudců a státních zástupců, ohledně nichž vláda schválila zásady dohod o narovnání, připravila návrh usnesení vlády o platovém vyrovnání s generálními řediteli a právními zástupci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, tento návrh však nebyl vládou dne 30. 6. 2016 schválen. V této souvislosti žalovaná opětovně zdůraznila, že činnost jejích zaměstnanců „zásadně nelze stavět na roveň činnost soudců a státních zástupců“, kterým svědčí ústavně garantovaná osobní nezávislost, včetně Ústavním soudem judikované relativní neměnnosti platového postavení. S pozicí soudce a státního zástupce je spojeno mnoho restriktivních opatření, která zasahují do jejich osobního života, a proto se stát zavázal je důstojně hmotně zabezpečit. Zaměstnancům žalované však taková ústavně garantovaná nezávislost nesvědčí, proto se nemohou dovolávat ani záruk, které tuto nezávislost zabezpečují. Zákonodárce sice využil ke stanovení výše jejich platu odkaz na plat státního zástupce, „ovšem pouze jako způsob jeho výpočtu“, bez zakotvení jakýchkoli dalších podmínek či výhod. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil otázku, zda námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na skutečnost, že žalobkyni jako zaměstnankyni žalované s právnickým vzděláním muselo být již od počátku roku 2015 jasné, že nárok na doplacení platu od ledna 2012 se bude postupně promlčovat. Žalovaná ani žalobkyni, ani jiným zaměstnancům na stejné pozici „nikdy vyplacení promlčeného nároku neslíbila“ a zaměstnanci „nemohli spoléhat ani na to, že dorovnání platu bude vyřešeno dohodou se žalovanou, kdy žalovaná pouze jednala o takovéto možnosti, přičemž výsledek byl nejistý“. Žalované „nelze přičítat k tíži“, že vláda nakonec její návrh neschválila. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá, a „rozhodl podle toho i o nákladech řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Žalobkyně považuje otázku možného dorovnání platu zaměstnanců žalované do výše určené podle správně stanovené platové základny za dovolacím soudem „jednoznačně vyřešenou“, neboť není důvodu, aby plat soudce měl být při stejných způsobech jeho stanovení určován jinak než u zaměstnanců žalované, včetně žalobkyně. V dané věci se přitom nejedná o nepřípustnost zpětné retroaktivity ve smyslu žalovanou zmíněného nálezu Ústavního soudu, nýbrž „pouze a výlučně o to, že žalovaná nepostupovala v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou“. Ohledně otázky promlčení části uplatněného nároku pak podle názoru žalobkyně „neexistuje žádný důvod pro to, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní judikatury, když je nepochybné, že v projednávané věci nastaly okolnosti, pro které lze námitkou promlčení vznesenou žalovanou hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázky hmotného práva, zda pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v letech 2012 – 2014 odměňovaných podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“) má být platová základna uvedená v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2014, a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda na fyzické osoby“, nebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda na tzv. přepočtené počty“. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových kvalifikačním předpokladem zaměstnance Úřadu, který má vykonávat činnosti uvedené v ustanoveních §3, 4, 6, 7, 9, 11, 13, 13a, 13b a 13d anebo zajišťovat obdobné činnosti v rámci plnění dalších úkolů Úřadu (§18, 19), je vždy vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně tříletá doba praxe v oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného vzdělání.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaměstnancům Úřadu uvedeným v odstavci 2 náleží plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe a generálnímu řediteli Úřadu náleží plat jako náměstkovi nejvyššího státního zástupce podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu státních zástupců“) se plat určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného podle počtu let započitatelné praxe a stupně státního zastupitelství, ke kterému je státní zástupce přidělen nebo přeložen, nestanoví-li tento zákon jinak; plat se zaokrouhluje na 100 Kč nahoru.
Platová základna stanovená pro státní zástupce činí 90 % platové základny stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stanoví platy soudcům (srov. §3 odst. 3 větu první zákona o platu státních zástupců). Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením [srov. §3 odst. 3 větu druhou zákona o platu státních zástupců a §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 se tak stalo sdělením č. 398/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 184/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 17/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014 sdělením č. 395/2013 Sb.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má vykonávat nebo zajišťovat činnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, odpovídá platu státního zástupce krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe, který se stanovuje součinem platového koeficientu (§3 odst. 4 zákona o platu státních zástupců) a platové základny (§3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců). Platová základna je pro příslušný rok vypočítána a vyhlášena Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů formou sdělení. Ze znění ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců je přitom zřejmé, že při výpočtu platové základny státních zástupců je nezbytné vycházet z platové základny stanovené pro soudce.
Platová základna stanovená pro soudce činí zákonem stanovený násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok [srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o platu“)]. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením [srov. §3 odst. 3 větu druhou zákona o platu a §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro kalendářní rok 2011 se tak stalo sdělením č. 271/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 183/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 18/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014 sdělením č. 394/2013 Sb.
Český statistický úřad zveřejňuje údaje o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ a o průměrné hrubé měsíční mzdě „na přepočtené počty zaměstnanců“; zatímco první z těchto údajů vychází z průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách, „druhá tabulka“ je přepočtem průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách podle délky jejich pracovních úvazků na zaměstnavatelem stanovenou (plnou) pracovní dobu (na plně zaměstnané zaměstnance).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona o platu nelze chápat tak, že by „průměrná nominální měsíční mzda“ mohla být vypočtena na „fyzickou osobu“ bez ohledu na to, zda do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ dosáhla výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (na „plný“ nebo „zkrácený“ tzv. pracovní úvazek). Má-li být vystižena „mzda v nepodnikatelské sféře“ jako právní prostředek, který má sloužit k vytvoření „stabilní vazby“ na platy soudců, nelze při výpočtu „průměrné nominální měsíční mzdy“ pokládat „plné“ a „zkrácené pracovní úvazky“ za stejné (rovnocenné) veličiny, ale je třeba důsledně vycházet z toho, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla svého výdělku zahrnutého do výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy při výkonu práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu. Platová základna vycházející z údajů o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ je proto stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť v souladu se zákonem je pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnuté „měsíční mzdy“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 1 Cdo 1440/2014, ze kterého vycházejí rovněž soudy obou stupňů v posuzované věci).
V projednávané věci je nepochybné, že ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí č. 271/2011 Sb., č. 183/2012 Sb., č. 18/2013 Sb. a č. 394/2013 Sb. byla platová základna pro soudce vypočítána z údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nikoli „na přepočtené počty zaměstnanců“, a tedy v rozporu se zákonem. Jelikož tyto nesprávně vypočtené platové základny stanovené pro soudce byly poté použity pro výpočet platových základen stanovených pro státní zástupce, nejsou správná ani sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2011 Sb., č. 184/2012 Sb., č. 17/2013 Sb. a č. 395/2013 Sb., která tyto výpočty sdělovala a ze kterých žalovaná vycházela při stanovování platu žalobkyně podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatelky, že za období let 2012 – 2014 byla platová základna stanovena správně, neboť jiná výše zákonem stanoveným způsobem vyhlášena nebyla. Sdělení ministerstva, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů, totiž není (obecně závazným) právním předpisem, ale jen - jak vyplývá také z ustanovení §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017 - sdělením o „skutečnostech a přijatých rozhodnutích“. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny pro příslušný kalendářní rok, vyhlášené ve Sbírce zákonů, tedy představuje sdělení o skutečnosti (o tom, jak Ministerstvo práce a sociálních věcí vypočetlo „průměrnou nominální měsíční mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosaženou podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ a „90 % platové základny stanovené pro soudce“), z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014).
Soudy tedy v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže rozhodné skutečnosti (platové základny stanovené pro státní zástupce pro kalendářní roky 2012 - 2014) posoudily (a vypočetly) samy a tyto údaje následně v souladu s ustanovením §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových použily při určení správné výše platu žalobkyně.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že na nárok uplatněný žalobkyní z důvodu jinak stanovené platové základny je nutné vztáhnout závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, že zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci a že existuje veřejný zájem, který převažuje nad zpětným doplacením platu. Uvedený nález se týká účinků, které nastanou poté, co je zrušen zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) pro rozpor s ústavním pořádkem. V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť zákonná ustanovení upravující plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla změněna ani zrušena a plat žalobkyně byl stanoven chybně pouze z toho důvodu, že žalovaná vycházela z platové základny uveřejněné ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí, která nebyla vypočítána v souladu se zákonem. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí však nejsou – jak vyplývá z výše uvedeného – obecně závaznými právními předpisy a není-li jejich obsah správný, je nutné rozhodnou skutečnost stanovit přímo podle účinného zákonného ustanovení bez ohledu na to, zda byla nezákonná sdělení zrušena.
Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou je pro rozpor s dobrými mravy neplatná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. právní názory uvedené například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016).
V řízení bylo prokázáno, že již dne 5. 3. 2015 začala být otázka doplatku platu do výše podle platové základny odvíjející se od správně určené „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ projednávána ve vedení žalované, zaměstnanci žalované vykonávající činnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových s tím byli seznámeni a byli žalovanou ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná, že řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí a že vládě bude ke schválení předložena příslušná dohoda. V zaměstnancích žalované proto bylo vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení platových otázek spojených se správným určením „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ se soudci a se státními zástupci bude věc kladně vyřešena i s nimi (i s ohledem na to, že co do použití průměrné měsíční mzdy pro výpočet platové základny nebyl důvod činit mezi dotčenými profesemi rozdíl). Se žalobkyní je třeba souhlasit též v tom, že se od ní jako od zaměstnance žalované, který hájí zájmy státu, očekává zachovávání potřebné loajality vůči svému zaměstnavateli; je proto odůvodněné, že žalobu nepodala již v době, kdy byla slovy i jednáním žalované ujišťována, že situace bude vyřešena. Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby (po 5. 3. 2015) nezavinila a že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna – s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu - v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 12.840,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokát JUDr. Radim Miketa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.759,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 15.899,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu