ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2168.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2168/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. F., zastoupeného advokátem, proti žalované S. K., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 33/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2004 č.j. 23 Co 53/2004-344, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na bolestném, na náhradě za ztížení společenského uplatnění, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (za dobu od 23.2. do 27.11.1998 a od 4.12.1998 do 17.1.1999), na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (za dobu od 18.1.1999) a na náhradě nákladů spojených s léčením celkem 500.962,50 Kč s úroky z prodlení (v žalobě blíže uvedenými) a aby mu od 1.5.2002 platila náhradu ve výši 9.782,60 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou v době od 12.2.1997 do 31.12.1998 jako brusič a že podle hlášení ze dne 12.5.1999 u něj byla dne 19.5.1998 zjištěna nemoc z povolání (oboustranný syndrom karpálního tunelu), pro kterou byl v pracovní neschopnosti v době od 23.2. do 27.11.1998 a od 4.12.1998 do 17.1.1999. Po skončení pracovní neschopnosti je žalobce ode dne 19.1.1999 evidován u Úřadu práce v K. jako uchazeč o zaměstnání, žádné zaměstnání však dosud nenastoupil a od 18.7.2001 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Požadované odškodnění nemoci z povolání mu žalovaná odmítla uhradit.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 14.10.2002 č.j. 5 C 33/2000-202 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit \"ČR do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře\" na soudním poplatku 43.560,- Kč a na \"státem zálohovaném znalečném\" 40.950,- Kč, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 303.975,- Kč \"na účet\" advokáta a že vedlejší účastník a žalobce \"nemají vůči sobě\" právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků dokazování považoval za prokázané, že \"nemoc z povolání vznikla u žalobce při plnění pracovních úkolů\" a že žalovaný se ani zčásti nezprostil své odpovědnosti za škodu, a dovodil, že nárok žalobce je \"co do důvodu zcela oprávněn a to podle §190 zák. práce\". Pro následky nemoci z povolání byl žalobce v době od 23.2.1998 do 17.1.1999 v pracovní neschopnosti a na náhradě za ztrátu na výdělku za tuto dobu mu náleží (po odpočtu již poskytnutých plnění) 27.892,20 Kč. Při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud prvního stupně vycházel z průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši 12.826,60 Kč, od něhož odečetl žalobci vyplacené \"hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti\" (za dobu od 18.1. do 18.7.1999). V době od 1.12.2000 pak zjištěný průměrný výdělek \"valorizoval\" podle nařízení vlády č. 18/2001 Sb. na částku 13.596,20 Kč, od níž odečetl ode dne 18.7.2001 přiznaný částečný invalidní důchod, jenž snížil o částku 220,- Kč. Soud prvního stupně současně odmítl názor žalované a vedlejšího účastníka, aby byl od průměrného výdělku žalobce před vznikem škody též \"odpočten fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy, případně ve výši 3/4 minimální mzdy\"; podle jeho názoru by se \"odečítání fiktivního výdělku mělo používat skutečně v zájmu právní jistoty jen tam, kde to zákon jednoznačně stanoví\", a na poměry žalobce jej navíc \"nelze vztáhnout\", neboť \"si tuto situaci nezpůsobil sám\". Na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně žalobci přiznal (po odpočtu již vyplaceného plnění) částky 32.400,- Kč a 2.160,- Kč a na nákladech \"spojených s léčením - za vystavení lék. posudků\" dalších 1.040,- Kč.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6.5.2003 č.j. 23 Co 104/2003-246 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal důvodnými odvolací námitky v tom, že by se žalovaná mohla zprostit odpovědnosti za škodu podle ustanovení §191 odst.1 písm.c) zákoníku práce, a dovodil, že průměrným výdělkem před vznikem škody se rozumí průměrný hrubý výdělek (a proto soudu \"nepřísluší zabývat se daňovými předpisy\") a že invalidní důchody se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce snižují o částku 220,- Kč i tehdy, jestliže byly přiznány v roce 2001. Vytknul však soudu prvního stupně, že nepřihlédl k \"fiktivnímu výdělku\", neboť takový postup by byl možný jen tehdy, kdyby nemožnost získat nové zaměstnání bylo \"právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání\", a že jeho závěry týkající se odškodnění ztížení společenského uplatnění, bolestného a nákladů spojených s léčením jsou nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval též tím, že žalobce podniká a má příjmy z podnikatelské činnosti.
Okresní soud v Kutné Hoře - poté, co připustil další žalobcem navržené změny žaloby - rozsudkem ze dne 17.9.2003 č.j. 5 C 33/2000-281 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 639.484,10 Kč s úroky z prodlení (ve výroku rozsudku blíže označenými) a aby mu platila \"počínaje měsícem září 2003\" částku 9.782,60 Kč měsíčně, žalobu o zaplacení dalších 18.000,- Kč s 20% úrokem od 26.1.2001 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit \"ČR - do pokladny Okresního soudu Kutná Hora\" soudní poplatek ve výši 23.480,- Kč a \"státem zálohované znalečné\" ve výši 40.950,- Kč, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů 403.231,- Kč \"na účet\" advokáta a že vedlejší účastník a žalobce \"nemají vůči sobě\" právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalované se nepodařilo zprostit se ani zčásti odpovědnosti za škodu podle ustanovení §191 odst.2 písm.a) nebo c) zákoníku práce, soud prvního stupně při rozhodování o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dospěl k závěru, že \"zohlednění tzv. fiktivního výdělku není na místě\", neboť při \"nástupu žalobce k žalované do pracovního poměru na základě dodatků k pracovním smlouvám došlo 6x k prodloužení pracovního poměru\", což nasvědčuje tomu, že \"by žalobce mohl být u žalované nadále zaměstnán, pokud by neonemocněl nemocí z povolání\", a \"jedinou příčinou, proč žalobce přestal u žalované pracovat, bylo onemocnění chorobou z povolání v souvislosti s výkonem práce brusiče a jedinou příčinou nezaměstnanosti je právě tato skutečnost\". Soud prvního stupně dále dovodil, že není potřebné přihlížet k podnikání žalobce, neboť z této činnosti dosud neměl žádné příjmy, že nebylo potřebné se zabývat otázkami týkajícími se zálohy na daň z příjmů a že \"odečítání částky 220,- Kč\" se \"týká veškerých náhrad\". Soud prvního stupně přiznal z důvodu odškodnění nemoci z povolání žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 27.892,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 593.991,90 Kč a od září 2003 ve výši 9.782,60 Kč měsíčně, na bolestném 2.160,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 14.400,- Kč a na věcné škodě 1.040,- Kč.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2004 č.j. 23 Co 53/2004-344 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 64.323,80 Kč \"s úrokem z prodlení za dobu od 1.7.2002 do 30.6.2004 ve výši 4.824,- Kč a nadále s 3% úrokem z prodlení od 30.6.2004 do zaplacení\", a změnil tak, že zamítl žalobu \"co do částky 233.826,- Kč s příslušenstvím\"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci \"další částku\" 49.075,60 Kč, že se zamítá žaloba \"do částky 4.650,- Kč měsíčně za dobu od 1.9.2003 do 31.12.2003 a od 1.1.2004 do částky 5.025,- Kč měsíčně\", že žalovaná je povinna \"zaplatit žalobci měsíčně 4.758,- Kč vždy do každého 10.dne v měsíci počínaje dnem 1.7.2004\", že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 134.410,- Kč k rukám advokáta, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Kutné Hoře\" na náhradě nákladů řízení 27.300,- Kč, že \"do částky 13.650,- Kč se náhrada nákladů řízení České republice nepřiznává\", že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit \"soudní poplatek ze žaloby\" ve výši 16.228,- Kč \"na účet Okresního soudu v Kutné Hoře\" a že žalované a vedlejšímu účastníku se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud dospěl k závěru, že za dobu, po kterou \"žalobci nebyl přiznán invalidní důchod\", je třeba od zjištěného průměrného výdělku před vznikem škody \"odečíst celou minimální mzdu tehdy stanovenou\" a že po přiznání invalidního důchodu (od 19.7.2001) je třeba \"odečítat 3/4 minimální mzdy\"; nelze totiž dospět k závěru, že by nezaměstnanost žalobce byla pouze důsledkem onemocnění nemocí z povolání, neboť žalobce, který \"nebyl zpočátku invalidním důchodcem a později mu byl přiznán invalidní důchod pouze částečný\", tedy \"měl a má zachován určitý pracovní potencionál a pokud nebyl na některá pracoviště přijat, buď se zajímal o práce pro něj ze zdravotních hledisek nevhodné, popřípadě nebyl přijat z jiných důvodů než pro onemocnění nemocí z povolání\". Žalobci proto náleží za dobu od 1.7.2002 do 31.8.2003 náhrada za ztrátu na výdělku jen ve výši 64.328,30 Kč, za dobu od 1.9.2003 do 30.6.2004 ve výši 49.075,60 Kč a od 1.7.2004 ve výši 4.757,60 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalobce dovolání. Namítá, že při odškodňování nemoci z povolání je třeba brát v úvahu, že \"její následky přetrvávají a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se ocitají v postavení nezaměstnaných, přičemž tyto jsou v poměru ke zdravým pracovníkům handicapováni svým zdravotním postižením, a proto je třeba se v takových případech zabývat zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností a nebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání\"; kdyby na trhu práce existovala pro poškozeného \"možnost získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci a v jeho získání zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané nemocí z povolání\", pak musí zaměstnavatel \"nést odpovědnost i za škodu takto vznikající, neboť v takovém případě je mezi nemocí z povolání a touto škodou nepochybně existence příčinné souvislosti\" a ke krácení náhrady o tzv. fiktivní výdělek může dojít jen tehdy, kdyby poškozený \"nové zaměstnání nenalezl pouze a jen v důsledku obecné nezaměstnanosti\". Žalobce poukazuje na ustanovení §195 odst.3 zákoníku práce a dovozuje, že k tzv. fiktivnímu výdělku lze přihlížet jen tehdy, stanoví-li to zákon a jeho rozšiřování na případy, kdy \"tohoto fiktivního výdělku nebylo dosaženo bez ohledu na vůli poškozeného, představují výklad zákona contra legem\". V projednávané věci dospěl odvolací soud podle názoru žalobce k závěru o tom, zda \"nezaměstnanost žalobce byla důsledkem jeho onemocnění nemocí z povolání či nikoliv\", jen \"na základě obecné úvahy\" a rozhodl tedy ve věci \"na základě jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by došlo k doplnění dokazování\". Žalobce dále zdůrazňuje, že podle výsledků dokazování \"právě onemocnění nemocí z povolání bylo výlučnou příčinou toho, proč žalobce, který by jinak mohl nadále vykonávat práci, kterou konal před onemocněním nemocí z povolání, se ocitl v postavení nezaměstnaného\", a že tedy \"příčinná souvislost mezi onemocněním nemocí z povolání a nezaměstnaností žalobce, resp. jeho neschopnosti dosáhnout ať v zaměstnání či v soukromém podnikání příjmu odpovídajícího minimální mzdě, resp. jejím třem čtvrtinám, je nepochybně dána\". Dovodil-li odvolací soud v této souvislosti, že žalobce, který \"má zachován určitý pracovní potencionál\", nebyl \"na některá pracoviště přijat\" proto, že se \"zajímal o práce pro něj ze zdravotních hledisek nevhodné\" nebo že \"nebyl na některá pracoviště přijat z jiných důvodů než pro onemocnění nemocí z povolání\", nemá jeho zjištění v tomto směru oporu v provedeném dokazování. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou (srov. §190 odst. 3 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví - jak vyplývá z citovaného ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce - ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Uvedeným rozdílem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst.3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost - srov. například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.3.1989 sp.zn. 13 Co 98/89, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (srov. §195 odst.3 věta první zákoníku práce). Zaměstnavatel není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (srov. §195 odst.3 větu druhou zákoníku práce). Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny v zaměstnání po zjištění nemoci z povolání nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (srov. §36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony).
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem (popřípadě odpovídající příjem), je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).
I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po zjištění nemoci z povolání bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění nemoci z povolání je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. v době vzniku nároku žalobce platná ustanovení §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedených důvodů vychází ustálená judikatura soudů ze závěru, že z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení §195 odst.3 věty první zákoníku práce nebo v ustanovení §36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; \"výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání\" ve smyslu ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení §195 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst.4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu (vyplývajícímu z následků nemoci z povolání ve zdraví zaměstnance), jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce po zjištění nemoci z povolání byl v pracovní neschopnosti do 17.1.1999 a že po skončení pracovní neschopnosti byl evidován - vzhledem k tomu, že v mezidobí jeho pracovní poměr sjednaný na dobu určitou již skončil uplynutím sjednané doby - jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, aniž by se podařilo zajistit mu zaměstnání. Žalobci byl ode dne 18.7.2001 přiznán částečný invalidní důchod s odůvodněním, že \"z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 35%\", neboť \"není schopen vykonávat práci s nadměrnou a nevyrovnanou fyzickou zátěží, práce ve vynucené poloze a v pásové výrobě\".
Žalobce v průběhu řízení opakovaně tvrdil (a namítá to i v dovolání), že při určení náhrady za ztrátu na výdělku nelze v posuzovaném případě přihlížet k pravděpodobnému výdělku, kterého by dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po zjištění nemoci z povolání prokazatelně vykonával (mohl vykonávat), kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí (k tzv. fiktivnímu výdělku), neboť \"nové zaměstnání\" po zjištění nemoci z povolání si nenalezl \"v důsledku obecné nezaměstnanosti\", ale pro následky nemoci z povolání, když \"právě onemocnění nemocí z povolání bylo výlučnou příčinou toho, že žalobce, který by jinak mohl nadále vykonávat práci, kterou konal před onemocněním nemocí z povolání, se ocitl v postavení nezaměstnaného\". S tímto žalobcovým názorem nelze souhlasit.
Žalobce svůj názor, že si po zjištění nemoci z povolání nenašel \"nové zaměstnání\" jen pro následky nemoci z povolání, dovozuje - jak vyplývá zejména z obsahu dovolání - především z toho, že \"onemocnění nemocí z povolání bylo výlučnou příčinou\", proč nadále nemůže vykonávat práci, kterou konal před zjištěním nemoci z povolání, neboť \"právě proto se ocitl v postavení nezaměstnaného\" a je tak \"dána příčinná souvislost mezi onemocněním nemocí z povolání a nezaměstnaností žalobce, resp. jeho neschopnosti dosáhnout ať v zaměstnání či v soukromém podnikání příjmu, odpovídajícího minimální mzdě, resp. jejím třem čtvrtinám\". Z uvedené argumentace je nepochybné, že žalobce (zjevně účelově) \"zaměňuje\" vznik škody z nemoci z povolání (spočívající v tom, že pro následky nemoci z povolání žalobce nemůže vykonávat stejnou práci a tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít po zjištění nemoci z povolání pracovní způsobilost, sníženou (omezenou) následky nemoci z povolání. Okolnost, že žalobce nebyl po zjištění nemoci zaměstnán [nevyužíval tedy svoji sice nemocí z povolání sníženou (omezenou), ale ještě zachovalou pracovní způsobilost, k dosažení výdělku] a nedosahoval proto z vlastní výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla (a nemohla být) způsobena nemocí z povolání, neboť neměla za následek ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, ale jen její snížení (omezení). Uvedený stav tedy byl (a mohl být) jen následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho \"zbývající\" pracovní způsobilosti), ledaže by vyplýval z jiných příčin, například - jak též naznačil odvolací soud - z toho, že se zajímal o práce pro něj ze zdravotního hlediska nevhodné, popřípadě vůbec z neochoty takové práce vykonávat, které v žádném případě nelze klást do souvislosti s následky nemoci z povolání. Skutečnost, že žalobce po zjištění nemoci z povolání v době po skončení pracovní neschopnosti nevyužil (nemohl využít) svou sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, tedy již není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť jejímu využití nebránily (nemohly bránit) následky nemoci z povolání, ale jen jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná není povinna nahradit.
Žalobce svým tvrzením, že jeho \"nezaměstnanost\" byla v době po skončení pracovní neschopnosti důsledkem onemocnění nemocí z povolání, za daného stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání odškodněn stejně (ve stejném rozsahu) jako poškození, kteří v důsledku nemoci z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak pro následky nemoci z povolání plně invalidní, ačkoliv - jak vyšlo za řízení před soudy najevo - žalobce má sníženou (omezenou) pracovní způsobilost jen o 35% a i přes následky nemoci z povolání je způsobilý být zaměstnán s výjimkou výkonu prací \"s nadměrnou a nevyrovnanou fyzickou zátěží, ve vynucené poloze a v pásové výrobě\"; takový přístup, který nemá oporu v právním řádu, ovšem nelze v žádném případě akceptovat.
Důvodné nejsou ani námitky žalobce, že by skutkové zjištění odvolacího soudu nemělo oporu v provedeném dokazování a že odvolací soud rozhodl ve věci \"na základě jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by došlo k doplnění dokazování\".
Skutkové zjištění o tom, že žalobce \"má zachován určitý pracovní potencionál\", vyplývá zejména z Výpisu ze záznamu o jednání před Okresní správou sociálního zabezpečení v B. ze dne 3.8.2001, při němž byla posuzována invalidita žalobce, a ze zprávy Kliniky nemocí z povolání fakultní nemocnice v P. ze dne 6.5.2002. Uvedenými listinami byl za řízení před soudy proveden důkaz a bylo jimi prokázáno pro potřeby rozhodnutí projednávané věci postačující zjištění, že pracovní způsobilost žalobce následkem nemoci z povolání zcela nezanikla, ale že se jen snížila. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že \"nezaměstnanost žalobce nebyla následkem nemoci z povolání\", je nepochybné, že nerozhodoval ve věci na základě jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, ale že zjištěný skutkový stav posoudil odlišně od soudu prvního stupně po stránce právní.
Odvolací soud dovodil, že pravděpodobný výdělek, jehož by žalobce dosáhl při výkonu práce, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po zjištění nemoci z povolání prokazatelně vykonával (mohl vykonávat), kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí nebo jiné okolnosti nemající původ v nemoci z povolání (tzv. fiktivní výdělek), je třeba stanovit ve výši minimální mzdy, popřípadě 3/4 minimální mzdy za dobu, kdy žalobce pobíral částečný invalidní důchod. Z výše uvedeného vyplývá, že je správný jeho závěr o tom, že za výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání je třeba uvažovat tento pravděpodobný výdělek; za přihlédnutí k tomu, že žalobce by nemohl při výkonu výše uvedené práce dosáhnout nižší výdělek než částky uvažované odvolacím soudem, a vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované a vedlejšímu účastníku, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu