ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2169.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2169/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněk Novotného v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované E.-s. a b. a. s., zastoupené advokátem, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 148/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, č.j. 23 Co 545/2001-75 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 296.096,- Kč „představující náhradu škody – ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 6. 1998 do 31. 8. 2001“ a „měsíčně od 1. 9. 2001 na ztrátě na výdělku 8.517,- Kč“, „12% úrok z prodlení a to ode dne podání žaloby do zaplacení z částky Kč 170.681,- Kč (tj. za období od 1. 6. 1998 do 31. 5. 2000) a dále 10% úrok z prodlení ze zbývající částky Kč 124.415,- Kč (tj. za období od 1. 6. 2000 do 31. 8. 2001) jdoucí od 1. 9. 2001 do zaplacení“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v době, kdy byl v pracovním poměru u žalované, byla mu dne 8. 3. 1996 ohlášena nemoc z povolání – silikosa plic. Z důvodu zjištěné nemoci z povolání a přiznaného plného invalidního důchodu ukončil dne 19. 3. 1996 pracovní poměr; plný invalidní důchod mu byl přiznán od 20. 3. 1996. Podle znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví MUDr. A. B. přiznání plného invalidního důchodu z 50% ovlivnila nemoc z povolání. Žalobce proto požaduje po žalované uhradit ztrátu na výdělku z 50%.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č.j. 19 C 148/2000-64, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované na nákladech řízení 3.395,- Kč a České republice „do pokladny Okresního soudu v Kladně“ na „znalečném zálohovaném státem“ 522,- Kč. Po provedeném dokazování – zejména znaleckým posudkem Doc. MUDr. J. K. – dospěl k závěru, že obecná onemocnění žalobce zcela vylučují jakoukoli výdělečnou činnost a, i kdyby u něj nebyla zjištěna nemoc z povolání, nemohl by vykonávat žádné zaměstnání. Jediným důvodem, proč u žalobce došlo k poklesu výdělků, jsou tedy jeho obecná onemocnění a mezi nemocí z povolání a vznikem škody není příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2002, č.j. 23 Co 545/2001-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že, i když u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání, vzniklo u něj téměř současně také „obecné onemocnění“ (revmatoidní arthritis) a právě z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalované bylo onemocnění nemocí z povolání. Ke skončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů by došlo i v případě, i kdyby žalobce nemocí z povolání netrpěl, neboť pro jiná „obecná“ onemocnění nemohl konat původní práci. Protože není dána přímá příčinná souvislost mezi poklesem výdělku, který žalobce dosahoval u žalované, a zjištěnou nemocí z povolání, nemůže obstát konstrukce žalobce, který se domáhá pouze 50% odškodnění s tím, že uznává, že z jedné poloviny se na jeho neuspokojivém zdravotním stavu podílejí „obecná onemocnění“. Přímá příčinná souvislost mezi poklesem výdělku a onemocněním nemocí z povolání je dána pouze tehdy, jestliže jediným důvodem pro pokles výdělku jsou následky onemocnění nemocí z povolání, a tuto příčinnou souvislost nelze žádným způsobem dělit či krátit.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „řešený případ má všechny znaky rozhodnutí majícího ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ žalobce namítá, že soudní praxe při posuzování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §195 zák. práce je nejednotná. V některých případech „rozhoduje dle tzv. podílu, resp. stanoví procento dle znaleckého posudku vyjadřující ztrátu prac. potenciálu z profesních příčin a obecných příčin a stanoví pak výši ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tímto procentem“. V některých případech postupují soudy tak, že „zjišťují vhodné pracovní zařazení odpovídající ztrátě pracovního potenciálu poškozeného z obecných příčin, a od výše takto zjištěného výdělku odvozují výši ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V projednávané věci soudy obou stupňů podle dovolatele dospěly nesprávně k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a zjištěnou nemocí z povolání. „Absolutně opomenuly“ skutečnost, že přiznávání invalidních důchodů podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a jeho prováděcí vyhlášky č. 284/1995 Sb. je postaveno na úplně jiných principech, než které jsou potřeba pro zjišťování stanovení míry poklesu pracovního potenciálu „z profesních“ či „obecných“ příčin. Podle jeho přesvědčení ze znaleckých posudků Prim. MUDr. B. a MUDr. K. souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou „byť určitým podílem“ vyplývá a bylo by „spravedlivé rozhodnout“, že žalovaná, byť částečně, za škodu odpovídá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Je přesvědčena, že rozhodnutí soudů obout stupňů je ve shodě s judikaturou soudů v ČR a že z důkazního řízení vyplynulo, že žalobce by nemohl konat dosavadní práci, i kdyby nebylo nemoci z povolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je zároveň jen takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (žalobce skutková zjištění soudů v tomto směru nenapadá), že v době trvání pracovního poměru žalobce u žalované byla dne 8. 3. 1996 hlášena u žalobce nemoc z povolání – silikosa plic. Dohodou ze dne 26. 2. 1996 skončil žalobce pracovní poměr u žalované ke dni 19. 3. 1996 z důvodů „přiznání invalidního důchodu od 20. 3. 1996“. Ke dni skončení pracovního poměru žalobce trpěl jak uvedenou nemocí z povolání, tak revmatoidní arthritis.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci mimo jiné podstatné, jaký význam pro posouzení žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity má skutečnost, že v době přiznání invalidity a skončení pracovního poměru žalobce trpěl jak nemocí z povolání, tak tzv. „obecným onemocněním“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 5. 1996 (tj. do dne kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tyto tři předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla - li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti (jako je tomu v posuzovaném případě) je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se nemoc z povolání podílí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“, neboť rozhodující je, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (zda jejím důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 35). Stejnými východisky se při svém rozhodování řídil i odvolací soud, když dospěl k závěru, že nemohl-li žalobce konat původní práci proto, že trpěl tzv. „obecným onemocněním“, nemůže být skutečnost, že trpěl též nemocí z povolání, v přímé příčinné souvislosti se škodou, která mu vznikla tím, že pro ztrátu pracovní schopnosti odešel do invalidního důchodu a z toho důvodu skončil i pracovní poměr. Odvolací soud tak dovolatelem vytyčenou právní otázku posoudil v souladu s tím, jak ji řeší dovolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva; vedlejšímu účastníkovi náklady nevznikly.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, která žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu