ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2169.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2169/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně K. B., zastoupené advokátem, proti žalované P. b. s. B. D., a.s., zastoupené advokátkou, o určení, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 164/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2004, č.j. 15 Co 158/2004-186, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 31.3.1992 původně podanou proti žalované označené „P. b. s., B.“a v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně doplněnou), aby bylo určeno, že „její pracovní poměr s P. b. s., uzavřený dne 1.9.1961 skončil 30.9.1964 z důvodů uvedených v §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/19991 Sb., to je dohodou uzavřenou pod nátlakem politické persekuce“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pravým důvodem, pro který byla žalovanou přeřazena z administrativy na manuální práci, byla politická persekuce a že reorganizace, která byla uvedena jako důvod skončení pracovního poměru, byla vytvořena „násilně a bezdůvodně jen proto, aby byla potrestána za kritickou poznámku Č. T. vysílanou 5.1.1964“; přestože žádala o vystavení osvědčení, že pracovní poměr skončil z důvodů politické persekuce, žalovaná jí ho nevydala.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.1998, č.j. 48 C 164/92-79, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku požadovanou ustanovením §22 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť podala u žalované žádost o osvědčení, že její pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., až v průběhu měsíce dubna 1992, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (zákon nabyl účinnosti dnem 1.4.1991). Kromě toho měl soud prvního stupně za prokázáno, že „pracovní vztah byl ukončen dohodou ke dni 3.10.1964, nikoliv však pod tlakem politické persekuce“, ale „tímto důvodem byla reorganizace pracoviště“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5.10.1998, č.j. 21 Co 489/98-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházeje ze zjištění, že P. b. s. byla do 30.11.1990 státním podnikem a dnem 1.12.1990 byla zapsána jako akciová společnost, vytkl soudu prvního stupně, že žalobkyni nevyzval k odstranění vady žaloby spočívající v neúplném označení žalované (bez právní formy) a že proti takto neúplně označenému subjektu rozhodl. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení postupoval podle ustanovení §43 o.s.ř. a vyzval žalobkyni k řádnému označení žalované jejím obchodním jménem (včetně právní formy) a sídlem.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 9.3.1999, č.j. 48 C 164/92-136 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně odstranila vadu žaloby, když „označila žalovanou aktuálně jako P. b. s. B. D., a.s.“. K zamítnutí žaloby přistoupil ze stejných důvodů jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 28.5.1998, č.j. 48 C 164/92-79.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.5.2002, č.j. 15 Co 450/99-159, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že „neuvedl do souladu žalobní tvrzení s výsledky provedeného dokazování“, když žalobkyně tvrdila a navrhla, aby bylo rozhodnuto o dohodě o skončení pracovního poměru dnem 30.9.1964, zatímco soud prvního stupně zjistil, že její pracovní poměr skončil na základě dohody ze dne 3.10.1964 k témuž dni; rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení vyzval žalobkyni k odstranění rozporu mezi žalobním petitem a zjištěným datem dohody o rozvázání pracovního poměru, aby současně postupoval podle ustanovení §43 o.s.ř. a žalobkyni poučil „o nezbytnosti odstranění vad žaloby obecně“, které konkretizoval, a aby se, bude-li žaloba „náležitě projednatelná“, následně zabýval jak otázkou, zda byla splněna skutková podstata ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., tak otázkou, zda žalobkyně dodržela lhůty stanovené v ustanovení §22 tohoto zákona.
Podáním ze dne 25.7.2002 žalobkyně změnila žalobu tak, že se domáhala, aby bylo určeno, že „její pracovní poměr uzavřený dne 1.10.1961 se žalovanou skončil dne 3.10.1964, a to z důvodu politické persekuce ve smyslu §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.“.
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně prohlášením učiněným do protokolu o jednání ze dne 30.3.2004 - a to předtím, než soud prvního stupně o připuštění změny žaloby ze dne 25.7.2002 rozhodl - žalobu zcela zpět s tím, že „si je vědoma toho, že prekluzívní lhůta 6 měsíců pro podání výzvy uplynula marně, a za těchto okolností činí překážku pro rozhodnutí, kterým by návrhu žalobkyně mohlo být vyhověno“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30.3.2004, č.j. 48 C 164/92-179, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o zastavení řízení soud prvního stupně zdůvodnil ustanovením §96 odst.2 o.s.ř., když žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.6.2004, č.j. 15 Co 158/2004-186, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že žalobkyně zpětvzetí žaloby učinila prostřednictvím svého zástupce – advokáta, že tento procesní úkon byl navenek projeven „naprosto jednoznačně“ a že ani „podstatný omyl žalobkyně mezi jejím projevem a úmyslem nemá na tento procesní úkon a jeho účinky vliv“, dospěl k závěru, že tento úkon žalobkyně vyvolal účinky uvedené v ustanovení §96 odst. 2 o.s.ř.; soud prvního stupně proto postupoval v souladu se zákonem, jestliže řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Kromě toho, že rekapituluje průběh řízení před soudy a že potvrzuje skutečnost, že nedodržela lhůtu pro podání žádosti o osvědčení (když se až 20.12.1991 dozvěděla, že v její zdravotní evidenci existuje nepravdivá diagnóza „č.297/.8 - Kverulant s paranoidním vývojem“), namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami a nezkoumal, zda byly splněny podmínky platnosti právního úkonu žalobkyně (zpětvzetí žaloby), zejména jeho pravosti a vážnosti. Žalobkyně má zato, že „tímto rozhodnutím soudu zásadního významu“ jí byla odňata možnost uplatnit a provést důkazy o politické persekuci a porušování základních lidských práv a současně jí nebyla dána možnost vyvrátit nepravdivá tvrzení a falešné doklady o její psychické diagnóze a že jí bylo znemožněno v rámci řízení před soudem prvního stupně prokázat, že zmeškání zákonné šestiměsíční lhůty pro podání žádosti o osvědčení nezavinila. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. [§238 a §238a o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zastavil řízení proto, že žalobkyně vzala žalobu zcela zpět.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Usnesení o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 o.s.ř. (stejně jako usnesení odvolacího soudu, jímž je takové usnesení potvrzeno) je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé; řeší jedinou, a to procesní otázku, zda lze po zpětvzetí žaloby v řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst.2 písm.a) o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. (tj. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení) a nikoliv zastavil-li soud prvního stupně řízení proto, že žalobkyně vzala žalobu zpět.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst.1, §239 odst. 2 písm. b) a §239 odst. 3 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu