ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2209.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2209/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. V., za účasti 1) MUDr. J. H., zastoupeného advokátem a 2) Ing. L. H., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 6/2004, o dovolání Ing. L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.května 2005, č.j. 16 Co 139/2005-177, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. V., zemřelé dne 21.5.1982 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo původně vedeno u bývalého Státního notářství pro Prahu 7 (srov. článek II bod 1 zák. č. 263/1992 Sb.).
Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 26.4.1984, č.j. 7 D 853/83-98, bylo potvrzeno, že dědictví po zůstavitelce nabyl „ze závěti ze dne 17.12.1979 a ze zákona, na základě dědické dohody ze dne 26.4.1984, pozůstalý syn MUDr. J. H., který nabyl zejména majetek v BSM v hodnotě 5.389,- Kčs, 2/3 rodinného domku č.p. 1771 v P.-N. s parc. 3219 zaps. na LV 675 pro obec m. P., katastr V. v hodnotě 77.753,- Kčs, dále ½ rekr. chalupy čp. 55 s přísl. pozemky, zaps. na LV 1500 pro obec a katastr Č. – S. v ceně 32.570,- Kčs, bytové zařízení v ceně 2.970,- Kčs a šperky v ceně 11.025,- Kčs, tedy celkem majetek v hodnotě 129.707,- Kč“ a že „pozůstalý L. H. dědictví neodmítl, avšak nežádal výplatu svého dědického podílu“.
Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí státního notářství Ing. L. H. dne 5.4.2001 Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2001, č.j. 24 Co 131/2001-120, odmítl. Vycházel ze závěru, že Ing. L. H. nenáleží právo napadnout rozhodnutí státního notářství odvoláním, neboť tohoto práva se za něj v řízení před státním notářstvím vzdal jeho zástupce MUDr. J. H.
K dovolání Ing. L. H. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20.11.2003, č.j. 30 Cdo 1049/2002-148, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2001, č.j. 24 Co 131/2001-120, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „odvolací soud neměl zcela jasno v posouzení otázky, zda byl Ing. L. H. v dědickém řízení náležitě zastoupen, pokud jeho bratr MUDr. J. H., který v rámci dědického řízení vystupoval jako jeho zástupce, se vzdal i za Ing. L. H. práva podat odvolání“; že „pro vyřešení této otázky je nezbytné doplnit dokazování o podrobný výslech pozůstalého syna Ing. L. H., k okolnostem udělení plné moci a jejímu předložení tehdejšímu Státnímu notářství pro Prahu 7, a výslechem MUDr. J. H., k identickým otázkám, a dále zvážit provedení dalších šetření, resp. důkazů“.
Usnesením ze dne 10.5.2005, č.j. 16 Co 139/2005-177, Městský soud v Praze odvolání Ing. L. H. proti rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 26.4.1984, č.j. 7 D 853/83-98, opětně odmítl; uložil Ing. L. H. povinnost zaplatit MUDr. J. H. na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 3.925,- Kč; rozhodl, že ve vztahu mezi Ing. L. H. a Ing. J. V. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „tvrzení Ing. L. H., že nebyl v dědickém řízení zastoupen svým bratrem MUDr. J. H., ale svým otcem J. H., a že plná moc byla určitým způsobem omezena, je účelové a odporuje logice vývoje celé situace i provedeným důkazům“; že „Ing. L. H. byl v dědickém řízení řádně zastoupen svým bratrem MUDr. J. H., který jako jeho zástupce po celé dědické řízení vystupoval, a to na základě plné moci ze dne 8.11.1982, která nebyla nijak omezena a umožňovala tomuto zástupci uzavřít i dědickou dohodu“; že „přitom vycházel z ověřeného originálu plné moci, jenž se nachází na č.l. 127b spisu, neboť je toho názoru, že takovou plnou moc udělil Ing. L. H. svému bratrovi“; že „tento závěr se opírá i o skutečnost, že ze spisu – z úředního záznamu na č.l. 90 - vyplývá, že plná moc založená na č.l. 30 byla zapůjčena MUDr. J. H. a že téhož dne si tento nechal ověřit fotokopii na bývalém Státním notářství pro Prahu 10“; že „na této ověřené fotokopii není vidět, že by zde byla škrtána některá slova, např. „odmítl“, a navíc na plné moci založené na č.l. 30 je pouhým okem vidět, že slova „L. H.“ a „J. H.“ jsou napsána jinou (tmavší) barvou zelené tužky, než poté provedené škrty a vepsaná omezení do této plné moci“; že „skutečnost, že za Ing. L. H. jednal MUDr. J. H., potvrzuje i další jednání účastníků tohoto řízení, když minimálně od roku 1984 nebyla plná moc Ing. L. H. nijak zpochybněna, přestože dle svého tvrzení v 80. letech pravidelně do České republiky dojížděl a od 90. let se zde dlouhodobě zdržoval a v jednom období dokonce bydlel se svým otcem“; že „nepřihlížel k výpovědím svědků Š. a S., jež se měly týkat skutečností, ke kterým došlo před dvaceti lety a které znali pouze z doslechu (v případě svědka S.)“; že „výpovědi těchto svědků považoval, s ohledem na výše uvedená zjištění, za nevěrohodné, když přihlédl i k tomu, že svědek Š. se stýkal s rodinou otce pozůstalých synů jednou ročně a i svědek S., dle vlastní výpovědi, měl mezi setkáním s rodinou H. období několik let“; že „lze také ztěží uvěřit tomu, že by se Ing. L. H. po dobu bezmála 17. let nepídil po tom, jak dopadlo dědictví po jeho matce V. M. a tuto otázku nikdy neřešil se svým údajným zplnomocněncem – svým otcem J. H.“; že „pokud Ing. L. H. uvádí, že skutečnost, že zmocnil svého otce, je vidět již z toho, že před jménem osoby, kterou zmocnil k jednání ve věci dědictví po V. V., neuvedl titul (MUDr.), lze jen konstatovat, že ani u svého jména neuvedl titul (Ing.)“; že „odvolací soud na základě provedeného šetření nemá důvod pochybovat o tom, že Ing. L. H. byl v řízení o dědictví po paní V. V. řádně zastoupen svým bratrem MUDr. J. H. na základě neomezené plné moci, a za této situace, kdy se jeho zástupce vzdal práva odvolání jménem řádně zastoupeného Ing. L. H., není tento oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí tehdejšího státního notářství, neboť se tohoto práva po vyhlášení rozhodnutí vzdal“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. L. H. dovolání. Uvedl, že dovolání podal „ve smyslu §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a) b) c) a d), §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000“. Namítá, že „byl v průběhu dědického řízení poškozen ve svých právech účastníka, neboť postupem soudů (st. notářství) mu byla odňata možnost jednat před tímto orgánem, když v řízení vystupoval jako zástupce dovolatele někdo, koho dovolatel k zastupování nezmocnil“; že „je pochybením státního notářství, jestliže v řízení připustilo, aby byl dovolatel v řízení zastoupen osobou, která k zastupování nebyla zmocněna“; že „pokud se státní notářství nezabývalo objasněním okolností, zda mezi oběma dědici, z nichž jeden druhého v řízení zastupoval na základě plné moci, není dán rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce, mohla také tím být odňata účastníkům možnost jednat před státním notářstvím (Rc 49/75)“; že „jestliže v řízení o dědictví jeden z dědiců navrhl i v zastoupení druhého z dědiců dohodu, která se svými důsledky blíží odmítnutí dědictví, mělo státní notářství (soud) před rozhodnutím o schválení dohody dědiců zkoumat, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech a zda tedy je zastoupený zastoupen právně účinným způsobem“; že když „odvolací soud uzavřel, že plnou mocí, kterou dovolatel zmocnil svého bratra, je plná moc (ověřená fotokopie) založená na č.l. 127b spisu, plná moc bez škrtů, vpisků, které jsou jednoznačně učiněny jinou tužkou, což se dle názoru městského soudu mělo stát až „poté“, porušil tím, při posuzování tohoto důkazu, ustanovení §127 o.s.ř., neboť k posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud znalce, a důkazní hodnota tohoto zjištění je, ve vztahu k posuzované věci, téměř nulová, pokud nebude určeno, kdy a pokud vůbec, k těmto škrtům a vpiskům mělo dojít, tedy k časové specifikaci „poté““; že „ostatní argumentace odvolacího soudu je pouhou spekulací umožňující i zcela opačný, a pro dovolatele příznivější, výklad“; že „je evidentní, že postup MUDr. H. při opatřování ověřené kopie plné moci je zjevně nelogický a podivný“; že „pokud by skutečným cílem MUDr. H. bylo opatření plné moci ve formě ověřené kopie, pak nebylo nic snazšího a jednoduššího, než vyhotovení tohoto dokladu státním notářstvím, jež projednávalo dědictví a plná moc by nemusela být zapůjčována ze spisu“; že „závěr soudu, že plná moc (ověřená kopie) na č.l. 127b je tou plnou mocí, jež byla původně založena do spisu, je závěrem nesprávným“; že „plná moc, jež je založena na č.l. 30, je v pravém horním rohu označena tímto číslem listu, a jak vyplývá i u úředního záznamu na č.l. 90, toto označení plná moc v době, kdy ji MUDr. H. přebíral, měla“; že „na ověřené kopii však toto číslování chybí“; že „je tedy otázkou, zda tato MUDr. H. nyní předkládaná plná moc ve formě kopie je skutečně kopií plné moci na č.l. 30“; že „vezmou-li se dále v úvahu tak zásadní rozpory ve výpovědích dovolatele a zmocněnce, který tvrdí, že mu jeho bratr, jenž to jednoznačně popírá, vystavil dvě plné moci, neboť mu jedna měla být ještě za jeho návštěvy v Německu kýmsi z příbuzných odcizena, jednoznačné výpovědi dodatečně slyšených svědků, jež soud odvolací bez bližšího řádného zdůvodnění paušálně odmítl, skutečnost, že v období od 3.12.1982 do 31.1.1983 zastupoval MUDr. H. JUDr. J. a od 25.1.1983 do 12.4.1983 JUDr. T. S. a odvolatel tak nebyl řádně zastoupen, neboť další zastoupení vyloučil, nelze hodnotit závěry odvolacího soudu jinak, než jako závěry předčasné, bez odpovídajících zjištění“; že „dne 26.4.1984 bylo státním notářstvím projednávajícím předmětné dědictví vyhlášeno rozhodnutí, jímž byl určen rozsah dědictví ke dni úmrtí zůstavitele, přičemž práva odvolání proti tomuto rozhodnutí se vzdal toliko přítomný dědic MUDr. H., ale nikoliv dovolatel“; že „vyjádření MUDr. H. nelze rozhodně vztáhnout jako vyjádření zástupce i za dovolatele, a to především se zřetelem k obsahu tohoto vyjádření, ale zejména pak také k dále použité formulaci, jímž se vzdal práva na odvolání proti rozhodnutí o schválení dědické dohody MUDr. H. nejen za sebe, ale výslovně i za dovolatele“ že „rozhodnutí, jímž byl určen rozsah dědictví, proto mělo být vyhotoveno a doručeno buď MUDr. H., nebo přímo dovolateli“; že „další rozhodnutí schvalující dědickou dohodu je proto rozhodnutím zjevně předčasným“; že „ze všech shora uvedených důvodů předmětné rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 nemohlo nikdy nabýt právní moci a Městský soud v Praze proto pochybil, jestliže shledal, že dovolatel nebyl účastníkem dědického řízení a jako takový není oprávněn podat odvolání“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst.3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“, §873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a zůstavitelka V. V. zemřela dne 21.5.1982, řídí se dědění i řízení o dědictví po této zůstavitelce i v současné době zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále též jen „obč. zák.“), zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not.ř.“) a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka byla v době smrti vdaná za Ing. R. V., zemřelého dne 3.7.1990; že měla dvě děti, a to MUDr. J. H. a Ing. J. H. a že dne 17.12.1979 pořídila formou notářského zápisu závěť, kterou veškerý svůj majetek odkázala svým synům s tím, že MUDr. J. H. má nabýt podíl Ľ dědictví a Ing. J. H. podíl ľ dědictví.
Jako list č. 30 je ve spise založen vyplněný tiskopis plné moci, podle které „L. H.“ zmocnil „J. H.“, aby jej „zastupoval při projednání dědictví před státním notářstvím a jinými orgány, i v jednání s třetími osobami“, zejména aby dědictví „neodmítl nebo odmítl“, aby se „zúčastnil všech jednání v této věci“, aby „uzavíral dohody o rozdělení dědictví nebo jiné smíry, práva a závazky náležející k dědictví uplatňoval, popíral nebo se jich vzdal, věci a práva k dědictví náležející zcizil nebo zatížil, peníze nebo jiné hodnoty přijímal a příjem stvrzoval a závazky zemřelého plnil“, aby „přijímal jakákoli rozhodnutí a jiné písemnosti a vůbec činil vše, čeho bude vyžadovat skončení projednání tohoto dědictví“. Současně zastoupený v plné moci vyjádřil souhlas s tím, aby zástupce „uzavřel jeho jménem dohodu o rozdělení dědictví, i kdyby podle ní neobdržel z dědictví žádný podíl“, a konstatoval, že „jejich zájmy nejsou ve vzájemném rozporu“. Jména zástupce a zastoupeného jsou ve formuláři plné moci napsána zeleně, údaje o místě („M.“) a datu vystavení plné moci („8.11.82“) a podpis jsou napsány černě. Do citovaného textu formuláře plné moci je dále dvakrát doplněn text „tak, abych získal svůj zákonný, závětní podíl“, a je přeškrtán text zmocňující zástupce, aby „přijímal jakákoli rozhodnutí a jiné písemnosti a vůbec činil vše, čeho bude vyžadovat skončení projednání tohoto dědictví“, text vyjádřující souhlas zastoupeného s tím, aby zástupce „uzavřel jeho jménem dohodu o rozdělení dědictví, i kdyby podle ní neobdržel z dědictví žádný podíl“, a text obsahující konstatování, že „jejich zájmy nejsou ve vzájemném rozporu“. Tyto změny v textu formuláře plné moci jsou provedeny zeleně, ovšem zjevně odlišným psacím prostředkem, než kterým byla napsána jména zástupce a zastoupeného. Na zadní straně plné moci je v německém jazyce, s datem 8.11.1982, uvedeno ověření podpisu zastoupeného na plné moci R. S., notářem v M.
Jako list č. 127b je ve spise založena fotokopie ověřené fotokopie shora popsané plné moci, ověřená Úřadem městské části pro Prahu 1 dne 22.5.2001, z níž je zřejmé, že původní fotokopie byla ověřena Státním notářstvím pro Prahu 10 dne 20.6.1983. Plná moc zde není jakkoli pozměněna nebo doplněna, není v ní ani škrtáno, jsou v ní pouze uvedena jména zástupce a zastoupeného, uvedeno místo a datum vystavení a podpis.
Podle ustanovení §22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Podle ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Podle ustanovení §23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Podle ustanovení §25 obč. zák., překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.
Podle ustanovení §25 not.ř., není-li v tomto zákoně stanovena odchylná úprava, použije se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu, jestliže to povaha věci nevylučuje.
Podle ustanovení §24 o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. V téže věci může mít současně jednoho zvoleného zástupce.
Podle ustanovení §28 odst. 1 o.s.ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony.
Podle ustanovení §28 odst. 2 o.s.ř. plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám. Má právo zvolit si k tomuto účelu zástupce (zmocněnce). Účastníka může na základě plné moci zastupovat též jiný účastník řízení.
Byla-li plná moc udělena jen pro určité úkony, jde o prostou plnou moc. Plná moc udělená pro celé řízení se nazývá procesní plná moc.Nebylo-li v plné moci výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce omezit; obsahuje-li plná moc v tomto směru nějaká omezení, jde o prostou plnou moc. Omezením procesní plné moci není, byla-li udělena jen na určitou část řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání apod.).V prosté plné moci mohou být úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, výslovně uvedeny buď pozitivně (vyjmenováním úkonů, které má zmocněnec vykonat) nebo negativně (určením úkonů, které zmocněnec nesmí provést). Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů učiněných zmocněncem právní význam. Podle prosté plné moci může zmocněnec vykonat jen úkony, které v ní byly uvedeny. Ani zde nemá právní význam případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by neodpovídalo udělené plné moci. V občanském soudním řízení (dříve i v řízení před státním notářstvím) se uplatní též tzv. všeobecná plná moc, kterou zmocnitel zmocnil zmocněnce, aby jej zastupoval ve všech věcech. Tato plná moc dopadá jak na hmotněprávní úkony, tak i na úkony procesní a má pro řízení stejný význam jako procesní plná moc.
Zástupce účastníka (zmocněnec) nesmí účastníka v řízení zastupovat, jestliže jejich zájmy jsou, uvažováno z pohledu konkrétní projednávané věci, v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka řízení (srov. §22 odst. 2 obč.zák.). K vyloučení těchto osob ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného účastníka; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto).
Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce (zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem (zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci. Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl.
Také v řízení o dědictví není vyloučeno zastoupení jednoho dědice - účastníka řízení druhým dědicem – účastníkem řízení (srov. §28 not.ř.), protože samotné postavení dědiců v řízení o dědictví odůvodňuje – jak výše uvedeno - jen možnost rozporu v jejich zájmech, nikoli ještě existenci tohoto rozporu. Stejně zákon nevylučuje, aby v rámci těch oprávnění, jež vznikla ze zastoupení, jednal některý z dědiců před státním notářem za jiného dědice i při vypořádání dědictví dohodou; pokud by to zákon nepřipouštěl, jistě by oprávnění zástupce v tomto směru zúžil podobným výslovným způsobem, jakým to učinil v jiné souvislosti např. v ustanovení §463 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje). Ovšem za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné aby soud před rozhodnutím o schválení dohody (srov. §39 odst. 2 not. ř. a §482 obč. zák.) pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech, tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965, sp.zn. 5 Cz 102/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1966; usnesení Mětského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp.zn. 11 Co 21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1975).
Zjišťování, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44, ročník 2000), a současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.
Ing. L. H. v dovolání uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o.s.ř., tedy z důvodu, že v řízení došlo ke zmatečnostním vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř.; že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání však vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem (Ing. L. H. netvrdí to, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně vyložil), ani nedovozuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou než zmatečnostní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu a namítá, že mu v průběhu řízení před státním notářstvím byla nesprávným postupem státního notářství odňata možnost jednat před státním notářstvím. Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je současně nepochybné, že Ing. L. H. vychází z odlišného skutkového závěru než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že Ing. L. H. na odlišném skutkovém závěru (o tom, že nezmocnil MUDr. J. H. k zastupování v dané věci) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označil, ale především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 a §243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr o tom, že Ing. L. H. v posuzovaném případě zmocnil MUDr. J. H. ke všem úkonům, které by za řízení mohl učinit sám jako účastník řízení, a současně jej zmocnil i k uzavření dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce, a to i takové, podle které by z dědictví nic nenabyl, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - z výsledků dokazování, zejména z výpovědi MUDr. J. H. a listinných důkazů (originálu a ověřené fotokopie sporné plné moci), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil i proč nevycházel z výpovědí svědků M. Š. a M. S. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Poukazuje-li Ing. L. H. na výpovědi svědků M. Š. a M. S. a zpochybňuje-li listinné důkazy, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatel – jak výše uvedeno – současně namítá, že mu v průběhu řízení před státním notářstvím byla nesprávným postupem státního notářství odňata možnost jednat před státním notářstvím, když státní notářství vycházelo z nesprávného závěru, že je v řízení o dědictví po zůstavitelce zastupován MUDr. J. H.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Z výše uvedených závěrů o existenci a obsahu plné moci udělené v posuzovaném případě Ing. L. H. MUDr. J. H. vyplývá, že postupem státního notářství, které při projednání dědictví po zůstavitelce nejednalo s Ing. L. H., ale s MUDr. J. H., jako s jeho zástupcem, nemohla být Ing. L. H. v průběhu řízení nesprávným postupem soudu (státního notářství) odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.).
Podle ustanovení §159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i tehdy, rozhodl-li soud usnesením (srov. §167 odst.2 o.s.ř.), případně rozhodlo-li v minulosti státní notářství rozhodnutím (srov. §23, §25 not. ř.). V případě rozhodnutí státního notářství navíc, konalo-li se jednání, nemuselo být rozhodnutí doručeno, prohlásil-li přítomný účastník po vyhlášení rozhodnutí, že nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí a že se vzdává práva odvolání (srov. §19 odst. 1 not.ř.).
Rozhodnutí soudu (dříve i rozhodnutí státního notářství, nejednalo-li se o výjimku shora popsanou) se doručuje účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se rozhodnutí soudu (státního notářství) pouze tomuto zástupci (srov. §49 odst.1 o.s.ř.). V případě, že nebylo doručeno účastníku řízení, který neměl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, že nebylo doručeno zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo že bylo doručeno účastníku řízení, ačkoliv měl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, nebylo rozhodnutí soudu (státního notářství) doručeno řádně (v souladu se zákonem); takový postup má za následek, že rozhodnutí soudu nemohlo nabýt právní moci a že, šlo-li o rozhodnutí soudu prvního stupně (státního notářství), nezačala běžet odvolací lhůta účastníku, kterému bylo takto (v rozporu se zákonem) doručováno.
V posuzovaném případě bylo – jak z obsahu spisu vyplývá – při jednání dne 26.4.1984 Státním notářstvím pro Prahu 7 vydáno také rozhodnutí o schválení dohody dědiců zůstavitelky Ing. L. H. a MUDr. J. H. o vypořádání dědictví po zůstavitelce a rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle schválené dědické dohody (srov. §39 odst. 2 not.ř., §482 odst. 2 obč.zák.). V případě obou těchto rozhodnutí se MUDr. J. H., za sebe i jako zástupce Ing. L. H., vzdal práva odvolání, a ve vztahu k rozhodnutí o schválení dědické dohody i prohlásil, že nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí (srov. §19 odst. 1 not.ř.); písemné vyhotovení rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví bylo MUDr. J. H. doručeno při jednání dne 26.4.1984.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ing. L. H. již nemůže proti citovaným rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 7 podat odvolání, neboť práva podat odvolání proti těmto rozhodnutím se za něj platně vzdal jeho zástupce MUDr. J. H. při jednání ve věci před státním notářstvím dne 26.4.1984.
Z uvedeného pak vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je, z hlediska důvodů, pro které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. L. H. podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu