ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.227.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 227/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. d., a.s., členu koncernu K. I., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 204/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2001 č.j. 23 Co 285/2001-52, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.7.1998 do 15.3.2000 celkem 242.939,- Kč s 26% úrokem od podání žaloby (tj. od 3.12.1998) do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu poskytoval na základě dohody účastníků náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V květnu 1998 mu žalovaný sdělil, že ke dni 30.6.1998 mu poskytování náhrady ve smyslu ustanovení §202 zák. práce zastavuje, neboť žalobce podle jeho názoru má \"snížený pracovní potencionál v důsledku zvyšujícího se věku\". Žalobce má za to, že žalovaný ničím nedoložil a ani neprokázal, že by u žalobce došlo k onemocnění nebo ke zhoršení zdravotního stavu, které by nebyly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a které by samy o sobě vylučovaly jakoukoliv výdělečnou činnost.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15.11.2000 č.j. 19 C 204/98-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.475,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu do pokladny Okresního soudu v Kladně\" na \"zálohovaném znalečném\" 774,60 Kč a na soudním poplatku 9.720,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce, který u žalovaného pracoval jako horník, utrpěl v roce 1982 pracovní úraz a že pro následky úrazu mu byl přiznán invalidní důchod. V letech 1992 a 1997 žalobce utrpěl infarkty myokardu a pro následky druhého infarktu by \"nemohl pracovat v dole\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že následky infarktu myokardu nezpůsobují zcela ztrátu pracovního potencionálu žalobce a že v životě a při výběru zaměstnání je i nadále omezován především následky pracovního úrazu. Protože nebyla prokázána změna poměrů, která by odůvodňovala změnu v úpravě \"povinností zaměstnavatele k poškozenému zaměstnanci\", má žalobce i do budoucna nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.9.2001 č.j. 23 Co 285/2001-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že \"státu\" se \"nepřiznávají náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím\". Z \"doplňku\" znaleckého posudku MUDr. M. O. zjistil, že žalobce by svoji profesi horník - rubač nemohl vykonávat pro onemocnění obecného rázu (ischemickou chorobu srdeční). Kdyby nebylo následků pracovního úrazu a žalobce by byl \"omezen pouze ischemickou chorobou srdeční\", mohl by vykonávat práci vrátného, strážného, šatnáře, řidiče z povolání, popřípadě jiná lehčí zaměstnání. I přes následky pracovního úrazu by mohl vykonávat \"zaměstnání, které znalkyně uvedla\". Odvolací soud na základě výsledků dokazování dovodil, že žalobce by nemohl pro onemocnění obecné povahy (ischemickou chorobu srdeční) vykonávat původní práci horníka a že proto nemůže být \"nadále odškodňován do průměrného výdělku, kterého při výkonu této práce dosahoval\". K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze v případě, kdyby bylo prokázáno, že i \"přes obecná onemocnění\" by mohl vykonávat jiné zaměstnání, které nemůže vykonávat pro následky úrazu, neboť pak by mu náleželo odškodnění do výše výdělku, kterého by mohl dosahovat \"nebýt následků úrazu\". V tomto směru bylo podle názoru odvolacího soudu zjištěno, že ve výkonu zaměstnání \"s lehčí fyzickou zátěží\" mu nebrání ani následky úrazu; záleží proto jen na žalobci a na situaci na trhu práce, zda bude vykonávat některé \"z méně zatěžujících zaměstnání\", které může i přes následky úrazu a obecných onemocnění vykonávat. Protože u žalobce došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 odst.1 zák. práce, požadované odškodnění mu nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukazuje na to, že pro následky pracovního úrazu pobírá plný invalidní důchod a že ode dne jeho přiznání není povinen - jak se uvádí též v rozhodnutí, publikovaném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992 - pracovat. Dovodil-li odvolací soud, že žalobce by mohl i přes následky pracovního úrazu vykonávat \"méně zatěžující práce\", nevzal přitom náležitě v úvahu, že ustanovení §195 zák. práce \"přesně stanoví způsob výpočtu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\" a že žalobce jako poživatel \"plného úrazového invalidního důchodu nebyl povinen pracovat\". Názor odvolacího soudu \"dovedený do krajnosti\" by podle dovolatele znamenal, že \"každý poživatel invalidního důchodu může vlastně pracovat, neboť vždy je mu, až na nepatrné výjimky, alespoň částečně zachován pracovní potenciál a jestliže neprojeví vůli pracovat, nenáleží mu od samého počátku, kdy se stane následkem pracovního úrazu plně invalidním, ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §195 odst.1 zák. práce\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřuje proti rozsudku, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce utrpěl jako zaměstnanec žalovaného v roce 1982 pracovní úraz a že za škodu tímto úrazem vzniklou mu odpovídá žalovaný. Pro následky úrazu byl žalobci přiznán plný invalidní důchod a žalovaný se zavázal mu hradit ztrátu na výdělku při uznání invalidity, kterou mu vyplácel do 30.6.1998. Ze znaleckého posudku MUDr. M. O. bylo soudy zjištěno, že žalobce by práci horníka - rubače nemůže vykonávat pro onemocnění, které není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (ischemickou chorobu srdeční, která byla diagnostikována v roce 1992 po prvním infarktu myokardu). Onemocnění žalobce nemá za následek úplnou ztrátu jeho pracovní způsobilosti; vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (následkům onemocnění ischemickou chorobou srdeční a pracovního úrazu) je žalobce schopen vykonávat administrativní práce a může též pracovat například jako vrátný, strážný, šatnář, řidič.
Otázku, zda se podstatně změnily poměry žalobce, které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Podstatnou změnu v poměrech poškozeného představují (ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce) onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980).
Změny v úpravě svých povinností se může zaměstnavatel úspěšně domáhat také tehdy, jestliže onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují poškozenému výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Za této situace je totiž zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou. Uvedená změna poměrů současně nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho \"obecné\" onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce; jen taková škoda je totiž v uvedených nových poměrech poškozeného v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem.
V projednávané věci bylo - jak uvedeno výše - zjištěno, že žalobce není pro onemocnění, které nemá žádnou souvislost s utrpěným pracovním úrazem (ischemickou chorobu srdeční), schopen vykonávat stejnou práci jako před poškozením (práci horníka - rubače). Uvedené onemocnění, jež mu znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody (i kdyby nebylo následků pracovního úrazu), mu sice neznemožňuje jakoukoliv výdělečnou činnost; ve výkonu těch prací, které je podle znaleckého posudku MUDr. M. O. schopen konat, mu však nebrání ani následky pracovního úrazu. Protože z důvodu \"obecného\" onemocnění není žalobce ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu, odvolací soud správně dovodil, že žalobci nenáleží ani náhrada za ztrátu na výdělku do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu prací, které je podle znaleckého posudku MUDr. M. O. schopen konat. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že poměry žalobce se ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce podstatně změnily a že v důsledku této změny zanikla povinnost žalovaného hradit žalobci ztrátu na výdělku při uznání invalidity.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce jako poživatel plného invalidního důchodu není povinen pracovat. Skutečnost, že po přiznání plného invalidního důchodu žalobce není povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost a že se tedy po něm nepožaduje, aby využíval svou sníženou (zbytkovou) pracovní způsobilost, má při náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity jen ten význam, že se náhrada stanoví bez přihlédnutí k průměrnému výdělku, kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat, tedy že z tohoto důvodu nelze užít v neprospěch poškozeného zaměstnance ustanovení §195 odst. 3 zák. práce (srov. též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.3.1989 sp. zn. 13 Co 98/89, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Nelze z ní však dovozovat, že by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku do výše průměrného výdělku, kterého by při výkonu takové práce mohl dosáhnout, jestliže mu ve výkonu této práce nebrání následky pracovního úrazu a mohl by ji tedy i jako plně invalidní vykonávat; právní předpisy sice plně invalidním osobám nestanoví povinnost pracovat, ale samozřejmě jim vykonávat výdělečnou činnost nezakazují.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu