ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2284.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2284/2018-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. T. , zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní č. 1820/37, proti žalované AHOLD Czech Republic, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 520/117, IČO 44012373, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 318/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017, č. j. 30 Co 398/2017-448, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, č. j. 30 Co 398/2017-448, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka především zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že se žalobkyně opakovaně dopouštěla porušování pracovních povinností (pozdních příchodů do zaměstnání, obcházela docházkový systém zaměstnavatele, ačkoliv s ním byla seznámena, nevyužívala plně pracovní dobu pro výkon svěřených prací na svém pracovišti v kavárně T. B. a porušovala interní předpisy žalované při převodu zboží na středisko T. B., která jí byla právem vytýkána ústně a poté písemně v dopisech ze dne 26. 2. 2014, 26. 9. 2014 a 26. 10. 2014, v nichž byla žalobkyně vždy upozorněna též na to, že jí může být dána výpověď z pracovního poměru; žalobkyně dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k požadavku určitosti výpovědi z pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3316/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit, přičemž skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, k otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněném pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, podle nichž se o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, kdy jedno porušení pracovní povinnosti navazuje na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nižší stupeň intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem, musí zaměstnavatel jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu